A tak se přeplněná řeka nasycená různými potenciálně důležitými věcmi stává prázdnou. Prázdnou pro člověka, který nedovede ovládnout proudy toku, vzdor tomu, že pramení v něm samém...je to jeho řeka.
Osoba padá znavena k zemi, odevzdává se půdě. Uvědomuje si svou prohru, ale síla bojovat odchází...nic pro ni neznamená větší bolest než to něžné hlazení vláken, kterých se nedovede zmocnit. A tak se vzdává...zavírá oči a usíná..jiné vysvobození není.
...zpod zavřených víček se kutálí slza a z hrdla se dere vyčerpaný vzlyk...
Tak si všichni trhněte!
To jest jediná myšlenka, jediný pocit, jež se bytosti usadil na dlaních, zůstal tam, jako sůl z moře ulpívá na kůži.
Jenže to není to, co ve vodě hledala. Ale čeho jiného se má chytit?
...a tak zůstává sama. Zmatená a ztracená..sama v sobě.
A co takhle skočit a utopit se v řece? Že by se osoba chytila této myšlenky?
Žádný konec není. Je jen..chaos.
Ach, koho žádat o radu a o pomoc, když oba usínáme?
Neskutečně trefné přirovnání, s tou řekou..
OdpovědětVymazatObčas opravdu není nablízku nikdo, kdo by mohl poradit nebo pomoct.
Snad to zase bude lepší..
Pomůžu Ti...jakkoli...To nějak..zvládneme...A nebudeš muset plakat...Alespoň ne smutkem...Zvládneš/me to...Opravdu...Zkus se...zkus se usmát...Třeba to bude aspoň o trošičku lepší..Pokus se...Uvidíš,jak to dopadne:)
OdpovědětVymazat