středa 10. listopadu 2010

ranní

http://www.youtube.com/watch?v=iHkP9zRyD88&feature=player_embedded#!

Dneska se poprali hned zrána. Jenom modřiny a bílý čáry po nehtech, žádná krev, žádný zlomeniny. Bojovali jak ve zpomalených záběrech, nechvátali. Nebylo kam. A ani paprsek vzteku neprobleskl mezi nimi. Poprali se spolu čas a mlha. A ona vyhrála, se svým hustým, chladným dechem a proměnlivým charakterem. Ještě daleko nečitelnější, než je tma.. udusila sny.
Vzdychá mi teď za okny, tlumeně a táhle.

Aceton páchne v tom pokoji, ve snaze zalíbit se pozdnímu ránu. Pozdní rána podzimní jsou lhostejná a pohrdlivá. Netřeba jim lichotit, netřeba si pro ně líčit tváře růží, netřeba zářivých pohledů lidských očí. Hořknou jim na jazyku i vyznání lásky, pozbývají ryzosti a jsou hodny výsměchu..

Až čas se probere ze svého omráčení, hrudník naplní si vzduchem a pomalým, silným pohybem vytlačí mlhu někam pryč, snad do jejího příbytku, nebo kam se může mlha uchýlit. Rozhlédne se po svém světě, jako by to udělal Bůh, spočítá si ovečky.. přivře oči a založí si ruce na prsou.

Teď všichni máme prázdné žaludky a nikomu se nechce jíst. Teď si v koupelnách mysli vypláchneme svědomí ústní vodou. Teď to bude pálit.

neděle 31. října 2010

Hlouposti

Nad pláží se dneska nebe zatáhlo. Jako závěsy z nejtěžšího sametu. Ty závěsy a to nebe, vybrala je Larisa. Ona měla vždycky vkus, vkus a přezíravost. Nalakovaný nehty. Uprostřed svý osobnosti kmen stromu. Jak moc jí z toho obviňuju?

Ani včera se nezapomínalo. Prý ani dnes se to nechystá. Prý si možná ještě počkáme a nejspíš ze všeho se nedočkáme. Pokaždé někdo protestuje, pokaždé někdo, kdo se moc bojí zapomenout na křivdy. Chodili i s transparenty, měli i těla pomalovaná barvami, křičeli a pochodovali. Tak moc si chrání svoje bolístky, tolik o ně nechtěj přijít. Nechce se začínat znova, nechce se nemít na chvíli koho nenávidět. A tak se akce celosvětové speciální amnestie zaměřené na oblast křivd a chyb v mezilidských vztazích odkládá naneurčito. A vždyť já to chápu. A taky, stejný to bylo s regulací gravitace, taky chodili s transparenty, vztekali se a ječeli. A vždyť já to taky chápala. Akorát, přišlo by mi správný někdy něco risknout, všichni společn. To se vždycky se říká „To jsou mi nápady!“ – a jsou. Jsou mi to nápady!

Tak se přes všechny možnosti budíme každou neděli ráno pod nebe, které vybírá Larisa, to je jediné na co se před šesti lety přistoupilo. Protože Larisa měla vždycky vkus. Snídáme a Země nás přitahuje pořád stejně jako vždycky a ti, co nás nesnášeli nás nesnáší pořád dál, aby to bylo fér a v pořádku. Hmm.

čtvrtek 28. října 2010

jenomaby

http://www.youtube.com/watch?v=Lvi_t28M7oc The Swell Season - Paper Cup

Zmizely věci a zůstaly jenom jejich stíny. Anežčina ručička, zápěstí o obvodu stošestnáct milimetrů, a mezi třemi prsty ouško. Porcelánový hrníček, pije z něj po dvanácté ve svém mladém životě. Kdoví, jestli ten jí už začal přerůstat přes hlavu. Jen intuitivně zavírá.. oči?

Nedorozumění milenců i ptáci na nebi, když je nikdo nevidí, i dechu přerušení, i cinkání trianglu. Ztrácení času, snahy rozluštit šifry, odhalit tajemství.. vědět víc, než je potřeba. Vědět víc, vědět radši než cítit.

Soustředné kružnice na jejím břiše, pomyslné čáry, něčí prst je tam nakreslil.. v době, o které se ještě nedá říct kdysi. Poznal, jak jí život baví, stydlivě nestydatým způsobem, s mašličkami ve vlasech, s vytouženou pudrovou a květinovou povahou.. tak jako osmdesát let minulých, jako melancholická vzpomínka na neprožité.

Jako „Budu tvá múza, budu tě líbat na čelo tak jemně, že to málem neucítíš, budu ti vonět ve snech, budu nosit tvou lásku na svým krku jako přívěsek na řetízku, budu si pamatovat všechna tvá slova, budu mít takovou kůži, že se ti bude zdát, že dotknout se jí je svatokrádež“ mluví gesta. Mluví ruce. Mluví zbytky zázraků, co v nás přežívají všechna ta staletí

A i tak, budeme lidé. Stínohry našich životů, mohly by snad přežít.. do zítra do rána i do rána dalšího. Mohly by snad přežít zimu.

To není věčnost, co se Anežce rozprostřelo po ramenou. Ani věčnost ani hedvábí. To jen že nikdy nepřemýšlela nad tím, jestli má duši nebo ne.. to jen že věci zmizely a zůstaly stíny. A stíny jsou tak nádherný.. ale nikdy nehřejou,

sobota 18. září 2010

ความนุ่มนวล

http://www.youtube.com/watch?v=fZeA0PbjcdI&NR=1
The Promise - Michael Nyman

Může být myšlenka tichá jako sníh, co se ještě ani neobjevil? Jako když se dotkne můj prsteníček tvých rtů ve stínu na zdi, ale ne ve skutečnosti? Jako měkká králičí srst?

A zároveň roztrhat něco na cimpr campr a ještě spoustu střepů k tomu. Něco v bezprostřední blízkosti. Něco zdánlivě nevinného. A zároveň - vrátit něčemu život.

(Nechybělo moc, aby se vznášela. Snad jenom, kdyby sama zapomněla na to, že její tělo je jenom tělem, kdyby si neuvědomovala pot na krku a těžká víčka. Snad jenom, kdyby jí napadlo, že se může vznést jako hedvábný šátek, navoněný elegantním parfémem. Tak by se dalo zemřít. Tak by se dalo znovuzrodit.)

Byla to dívka, která patřila do světa bez prachu a sazí. Byla to dívka, z níž Něco mělo zůstat jako ideál, v nehybném životě na malířském plátně, v básni nebo melodii. Probouzet svými výdechy v hrubých lidských srdcích pocity jemné jako ztracená pírka ptáčat.

Ten ideál, lehký a sladký, se uchýlil do zárodku lidského těla. Obydlel ho dokonale, naplňoval jej víc a víc, jak rostlo. Bylo to štěstí, byla to nádhera, byla to právě ta forma dokonalosti, která ve světě lidí neexistuje. Byla to chyba.

Duše toho ideálu zemřela hned jak se maličká holčička několikrát nadechla vzduchu na Zemi. Holčička přežila. V těle jí zůstalo mnoho lehkosti a hebkosti z duše, která ji naplnila, než se narodila. Byla krásná, oči měla jako nebe a kůži jako hedvábí. V srdci si ale nosila tu zemřelou dokonalost.

Ztěžkla s novou duší, která to krásné tělíčko obydlela. Obydlela, ale navěky byla jen návštěvníkem. Duše ideálu, která zemřela, ale nikdy nezetlela v srdci dívky, čekala až se k ní připojí i zbytek, rozptýlený v jejím těle. Čekala tiše a nenaléhavě, přesto však se tak stalo smyslem dívčina života zemřít, nechat tak opět zcelit, oživit a vzlétnout uvězněný, napůl zemřelý ideál.

...

Plnícím perem psala báseň. Zadívala se na své písmo, stejně nadpozemské, jako bylo její tělo. Vpila se do něj, do každé kličky pod linkou, každého tahu. Narodila se v ní ta nejtišší myšlenka.

Vznesla se.

Zemřela.

Bylo jí devatenáct. Byla nádherná. Kvetla. Nikdy ale nebyla úplná. Nikdy ve svém životě nedokázala porozumět sama sobě, nikdy nemohla pochopit ten nešťastný příběh, příběh napůl její - ten nevinný omyl ideálu, jeho marný pokus žít v jejím těle na Zemi.
Jen na tu jedinou poslední vteřinu svého života, pochopila. Pocítila tu dokonalost, která byla na začátku. Tehdy musela zemřít.

pátek 17. září 2010

Mám se.

Breathe (The Longest Night in Shanghai Soundtrack)

Vstala jsem z teplý, hodinu nespící postele ve 4:13 ráno. Spaní mi uteklo zpod polštáře a nevrátilo se, ani když jsem škemrala a kroutila se prosbičkama. No tak jsem řekla, trhni si.

Už je to tak dlouho, co jsem psala, že ani nevim, jestli bych psát měla, nebo neměla. Ale hromadí se mi to v konečcích prstů, šimrá to a i v hrudníku to cejtim a všude a asi budu buď psát, nebo brečet, nebo obojí, protože ven to chce. Chce se mi používat hrozně mockrát "a" a psát nespisovně.

Dojedla jsem k snídani hrušky s jogurtem a skořicí a kukuřičnejma lupínkama. Myslim, že mi z toho množství skořice, co do sebe nacpu v posledních tejdnech, musí asi hrábnout. Do všeho do čeho to jenom trochu jde, přidám skořici. Ke každýmu ovoci nakrájenýmu/rozmixovanýmu/s jogurtem/s tvarohem - skořici. Zajímalo by mě, jestli to bude někdy tak, že budu mít tu skořici spojenou s timhle obdobim, co mám teď u sebe. Dám si skořici a vybaví se mi trochu ten pocit, se kterym píšu dneska před sedmou hodinou ranní tohle psaní. Venku je už den, ptáci i nebe jsou vzhůru.

Bože muj, je toho hodně.

Tak zaprvý, jsem šťastná. Vim o tom, i když mi je smutno. Mám snad všechno, co jsem chtěla, a jestli ne, tak toho, co chybí je tak málo, že to je prostě jedno. Mám krásnej život,

Mám toho s eskymáčíma ( ;-) ) očima a všema těma vlasama, kterej mě má tak rád. Hladí mě a zakazuje loupat si strupy, když jsou ještě moc čerstvý a bolelo by to. Objímá a nechává mě brečet až uplně u sebe, když to potřebuju. Stará se o to, abych byla pořádně přikrytá a schovává se se mnou hlavou pod peřinu, do jeskyně. Bere mě od hlavy po patu tak, jak jsem, včetně všech mozkovejch zákrutů, rozumí mi a zná mě. Řiká mi všechny krásný věci, řiká mi holčičko.. a taky mi řiká vole, aby to nebylo přeslazený, protože je pitomej v tom nejlepšim smyslu a bez toho by to taky nebyl on. Pomáhá mi a pomáhá mýmu Asusátku. Dělá si ze mě srandu, směje se nahlas a směje se blbostem a křičí když mluví a baví ho to a dělá blbosti a je nerozumnej a je to tak fajn. Znamená to všechno moc.

Mám ty další, z kterejch každej by si zasloužil svůj vlastní odstavec. Každej z nich má u mě svoje místo, každej je rozptýlenej v celym mym srdci. Vy dvě, co to možná budete číst, a co jste v tak moc věcech jako já, co o mě všechno víte, co mi rozumíte. Táta. Máma. Dál jmenovat nechci, ale všichni ty ktásný, inspirativní lidi, se svejma smíchama a očima a nápadama. Miluju je všechny za jejich unikátnosti i jejich podobnosti.A každej z nich mi dává chuť.. do všeho.

Mám svuj domov. Mám tam polštářky a peřiny a ve vzduchu útulno. Je tam bezpečno a je tam doma. Je to náruč.

Mám svoje tělo. Zdravý a v pořádku. Svoje tělo, na který se můžu spolehnout, který si zaslouží pohladit za to všechno, co pro mě dělá, jak se snaží, jak mi pomáhá.

Mám svět všude kolem, s tolika skvělejma věcma a místama. Knihy a knihovny, sladkosti a všechno ostatní jídlo a čaje a kavárny s křeslama a atmosférou, stromy a mezi nima muj Strom, filmy a seriály a všechna ta hudba, obrazy a krásnej nábytek, teplá voda ve vaně a slunce na obloze i na mojí kůži. A dál a dál a dál.

Mám svoje přání, který si můžu plnit, do kterejch se můžu nadchnout a zamilovat. Na jejichž vyplnění se můžu těšit.

Mám svoje pocity, který fungujou jak maj a dávaj tomu všemu, všemu, všemu, co prožívám barvu a chuť a vůni. Pořád se nepřestávám divit tomu nekonečnýmu množství pocitovejch i citovejch variací, který každej den přicházej, kde se to všechno bere?! Nechávaj probublávat muj nejoblíbenější smích v leže na zádech, kterej projde zdma. Nechaj mě potancovávat si při cestě na metro. Vháněj mi slzy do očí při těch nádherně prokletejch tónech. A taky, když pomyslím na to, co všechno mám.

Doháje, jsem za to všechno tak vděčná. Až do nebe!

(Původně jsem chtěla psát i o tom, co je špatně, ale teď to chci nechat na jindy. Tak nechám.)