Hlouposti

Nad pláží se dneska nebe zatáhlo. Jako závěsy z nejtěžšího sametu. Ty závěsy a to nebe, vybrala je Larisa. Ona měla vždycky vkus, vkus a přezíravost. Nalakovaný nehty. Uprostřed svý osobnosti kmen stromu. Jak moc jí z toho obviňuju?

Ani včera se nezapomínalo. Prý ani dnes se to nechystá. Prý si možná ještě počkáme a nejspíš ze všeho se nedočkáme. Pokaždé někdo protestuje, pokaždé někdo, kdo se moc bojí zapomenout na křivdy. Chodili i s transparenty, měli i těla pomalovaná barvami, křičeli a pochodovali. Tak moc si chrání svoje bolístky, tolik o ně nechtěj přijít. Nechce se začínat znova, nechce se nemít na chvíli koho nenávidět. A tak se akce celosvětové speciální amnestie zaměřené na oblast křivd a chyb v mezilidských vztazích odkládá naneurčito. A vždyť já to chápu. A taky, stejný to bylo s regulací gravitace, taky chodili s transparenty, vztekali se a ječeli. A vždyť já to taky chápala. Akorát, přišlo by mi správný někdy něco risknout, všichni společn. To se vždycky se říká „To jsou mi nápady!“ – a jsou. Jsou mi to nápady!

Tak se přes všechny možnosti budíme každou neděli ráno pod nebe, které vybírá Larisa, to je jediné na co se před šesti lety přistoupilo. Protože Larisa měla vždycky vkus. Snídáme a Země nás přitahuje pořád stejně jako vždycky a ti, co nás nesnášeli nás nesnáší pořád dál, aby to bylo fér a v pořádku. Hmm.