Mám se.

Breathe (The Longest Night in Shanghai Soundtrack)

http://www.youtube.com/watch?v=vXdFMXxpi5w&feature=player_embedded#!

Vstala jsem z teplý, hodinu nespící postele ve 4:13 ráno. Spaní mi uteklo zpod polštáře a nevrátilo se, ani když jsem škemrala a kroutila se prosbičkama. No tak jsem řekla, trhni si.

Už je to tak dlouho, co jsem psala, že ani nevim, jestli bych psát měla, nebo neměla. Ale hromadí se mi to v konečcích prstů, šimrá to a i v hrudníku to cejtim a všude a asi budu buď psát, nebo brečet, nebo obojí, protože ven to chce. Chce se mi používat hrozně mockrát "a" a psát nespisovně.

Dojedla jsem k snídani hrušky s jogurtem a skořicí a kukuřičnejma lupínkama. Myslim, že mi z toho množství skořice, co do sebe nacpu v posledních tejdnech, musí asi hrábnout. Do všeho do čeho to jenom trochu jde, přidám skořici. Ke každýmu ovoci nakrájenýmu/rozmixovanýmu/s jogurtem/s tvarohem - skořici. Zajímalo by mě, jestli to bude někdy tak, že budu mít tu skořici spojenou s timhle obdobim, co mám teď u sebe. Dám si skořici a vybaví se mi trochu ten pocit, se kterym píšu dneska před sedmou hodinou ranní tohle psaní. Venku je už den, ptáci i nebe jsou vzhůru.

Bože muj, je toho hodně.

Tak zaprvý, jsem šťastná. Vim o tom, i když mi je smutno. Mám snad všechno, co jsem chtěla, a jestli ne, tak toho, co chybí je tak málo, že to je prostě jedno. Mám krásnej život,

Mám toho s eskymáčíma ( ;-) ) očima a všema těma vlasama, kterej mě má tak rád. Hladí mě a zakazuje loupat si strupy, když jsou ještě moc čerstvý a bolelo by to. Objímá a nechává mě brečet až uplně u sebe, když to potřebuju. Stará se o to, abych byla pořádně přikrytá a schovává se se mnou hlavou pod peřinu, do jeskyně. Bere mě od hlavy po patu tak, jak jsem, včetně všech mozkovejch zákrutů, rozumí mi a zná mě. Řiká mi všechny krásný věci, řiká mi holčičko.. a taky mi řiká vole, aby to nebylo přeslazený, protože je pitomej v tom nejlepšim smyslu a bez toho by to taky nebyl on. Pomáhá mi a pomáhá mýmu Asusátku. Dělá si ze mě srandu, směje se nahlas a směje se blbostem a křičí když mluví a baví ho to a dělá blbosti a je nerozumnej a je to tak fajn. Znamená to všechno moc.

Mám ty další, z kterejch každej by si zasloužil svůj vlastní odstavec. Každej z nich má u mě svoje místo, každej je rozptýlenej v celym mym srdci. Vy dvě, co to možná budete číst, a co jste v tak moc věcech jako já, co o mě všechno víte, co mi rozumíte. Táta. Máma. Dál jmenovat nechci, ale všichni ty ktásný, inspirativní lidi, se svejma smíchama a očima a nápadama. Miluju je všechny za jejich unikátnosti i jejich podobnosti.A každej z nich mi dává chuť.. do všeho.

Mám svuj domov. Mám tam polštářky a peřiny a ve vzduchu útulno. Je tam bezpečno a je tam doma. Je to náruč.

Mám svoje tělo. Zdravý a v pořádku. Svoje tělo, na který se můžu spolehnout, který si zaslouží pohladit za to všechno, co pro mě dělá, jak se snaží, jak mi pomáhá.

Mám svět všude kolem, s tolika skvělejma věcma a místama. Knihy a knihovny, sladkosti a všechno ostatní jídlo a čaje a kavárny s křeslama a atmosférou, stromy a mezi nima muj Strom, filmy a seriály a všechna ta hudba, obrazy a krásnej nábytek, teplá voda ve vaně a slunce na obloze i na mojí kůži. A dál a dál a dál.

Mám svoje přání, který si můžu plnit, do kterejch se můžu nadchnout a zamilovat. Na jejichž vyplnění se můžu těšit.

Mám svoje pocity, který fungujou jak maj a dávaj tomu všemu, všemu, všemu, co prožívám barvu a chuť a vůni. Pořád se nepřestávám divit tomu nekonečnýmu množství pocitovejch i citovejch variací, který každej den přicházej, kde se to všechno bere?! Nechávaj probublávat muj nejoblíbenější smích v leže na zádech, kterej projde zdma. Nechaj mě potancovávat si při cestě na metro. Vháněj mi slzy do očí při těch nádherně prokletejch tónech. A taky, když pomyslím na to, co všechno mám.

Doháje, jsem za to všechno tak vděčná. Až do nebe!

(Původně jsem chtěla psát i o tom, co je špatně, ale teď to chci nechat na jindy. Tak nechám.)