úterý 12. února 2008

Klap, klap...

A tak si tápu...sama sebou. Maličká, maličká dělám opatrně kroky sama ve své hlavě a každý z těch kroků se strašidelně rozléhá a vrací se v ozvěně...jako kroky v tom nejdelším tunelu na světě.
Koukám se doprava, koukám se doleva...a nikde nic. Občas někde proběhne krysa..a ona na mě ví něco, co na sebe sama nevím. Jenže mi to nepoví. Musím jí pochopit...a já na to nemám. Ne teď.
A tak se schoulím do jednoho ze zákoutí, přimknu kolena k hrudníku a chci slyšet jen jak mi tluče srdce a na nic nemyslet...a kupodivu se mi to docela daří.
A tak tam sedím schoulená a pláču...jedna slzička, druhá slzička...a nikdo nic neví. A nikdo se nikdy nic nedoví...kdybych si oči vyplakala.

A já vím, že se musím naučit být sama sobě oporou, musím se naučit hledat pomoc sama v sobě a čerpat síly sama ze sebe, protože z venku nepříjdou...a já se o ně prosit nebudu.
Jednou se zvednu. Utřu slzičky a narovnám se...a půjdu. Prozkoumám všechna ta temná zákoutí, vymetu pavučiny, a nebudu cítit strach...půjdu a na všechno příjdu. A pak zmizí krysa. Jakmile jí pochopím, zmizí...a pak už nebudou ty strašlivé ozvěny kroků. A možná, možná že v sobě budu mít i světlo...a teplo.

Ale teď ještě nemůžu...ještě mě nechte plakat.
A doufejte se mnou, že ta síla se zvednout příjde.

2 komentáře:

  1. Jsem moc ráda, že jsem přišla na to, že máš zase blog :-)... a neplač... nebo jenom trochu :-)...

    OdpovědětVymazat
  2. Jednou se zvedneš, a to jednou ti moc pomůže..!

    OdpovědětVymazat