Chaos

Hlavou teče řeka myšlenek a pocitů, rozbouřená a plná...tomu, kdo sedí na břehu a snaží se nějakou ulovit proteče každá mezi prsty...jsou tkané z jemných vláken, jsou jemné a křehké..studí...a ty neohrabané ruce se noří do vody a cítí jednu prohru za druhou, cítí, jak je ono zázračné vlákno šimrá mezi prsty, ale chytit nedovedou. A všechny ty látky samy o sobě neznamenají nic...v něco by se změnily až v rukou té bytosti, jež sedí na břehu, a mohly by se stát pevnými a silnými, mohly by být...důležité. Ale ony protečou...
A tak se přeplněná řeka nasycená různými potenciálně důležitými věcmi stává prázdnou. Prázdnou pro člověka, který nedovede ovládnout proudy toku, vzdor tomu, že pramení v něm samém...je to jeho řeka.
Osoba padá znavena k zemi, odevzdává se půdě. Uvědomuje si svou prohru, ale síla bojovat odchází...nic pro ni neznamená větší bolest než to něžné hlazení vláken, kterých se nedovede zmocnit. A tak se vzdává...zavírá oči a usíná..jiné vysvobození není.

...zpod zavřených víček se kutálí slza a z hrdla se dere vyčerpaný vzlyk...
Tak si všichni trhněte!
To jest jediná myšlenka, jediný pocit, jež se bytosti usadil na dlaních, zůstal tam, jako sůl z moře ulpívá na kůži.
Jenže to není to, co ve vodě hledala. Ale čeho jiného se má chytit?

...a tak zůstává sama. Zmatená a ztracená..sama v sobě.

A co takhle skočit a utopit se v řece? Že by se osoba chytila této myšlenky?

Žádný konec není. Je jen..chaos.

Ach, koho žádat o radu a o pomoc, když oba usínáme?