středa 10. listopadu 2010
ranní
neděle 31. října 2010
Hlouposti
Nad pláží se dneska nebe zatáhlo. Jako závěsy z nejtěžšího sametu. Ty závěsy a to nebe, vybrala je Larisa. Ona měla vždycky vkus, vkus a přezíravost. Nalakovaný nehty. Uprostřed svý osobnosti kmen stromu. Jak moc jí z toho obviňuju?
Ani včera se nezapomínalo. Prý ani dnes se to nechystá. Prý si možná ještě počkáme a nejspíš ze všeho se nedočkáme. Pokaždé někdo protestuje, pokaždé někdo, kdo se moc bojí zapomenout na křivdy. Chodili i s transparenty, měli i těla pomalovaná barvami, křičeli a pochodovali. Tak moc si chrání svoje bolístky, tolik o ně nechtěj přijít. Nechce se začínat znova, nechce se nemít na chvíli koho nenávidět. A tak se akce celosvětové speciální amnestie zaměřené na oblast křivd a chyb v mezilidských vztazích odkládá naneurčito. A vždyť já to chápu. A taky, stejný to bylo s regulací gravitace, taky chodili s transparenty, vztekali se a ječeli. A vždyť já to taky chápala. Akorát, přišlo by mi správný někdy něco risknout, všichni společn. To se vždycky se říká „To jsou mi nápady!“ – a jsou. Jsou mi to nápady!
Tak se přes všechny možnosti budíme každou neděli ráno pod nebe, které vybírá Larisa, to je jediné na co se před šesti lety přistoupilo. Protože Larisa měla vždycky vkus. Snídáme a Země nás přitahuje pořád stejně jako vždycky a ti, co nás nesnášeli nás nesnáší pořád dál, aby to bylo fér a v pořádku. Hmm.
čtvrtek 28. října 2010
jenomaby
http://www.youtube.com/watch?v=Lvi_t28M7oc The Swell Season - Paper Cup
Zmizely věci a zůstaly jenom jejich stíny. Anežčina ručička, zápěstí o obvodu stošestnáct milimetrů, a mezi třemi prsty ouško. Porcelánový hrníček, pije z něj po dvanácté ve svém mladém životě. Kdoví, jestli ten jí už začal přerůstat přes hlavu. Jen intuitivně zavírá.. oči?
Nedorozumění milenců i ptáci na nebi, když je nikdo nevidí, i dechu přerušení, i cinkání trianglu. Ztrácení času, snahy rozluštit šifry, odhalit tajemství.. vědět víc, než je potřeba. Vědět víc, vědět radši než cítit.
Soustředné kružnice na jejím břiše, pomyslné čáry, něčí prst je tam nakreslil.. v době, o které se ještě nedá říct kdysi. Poznal, jak jí život baví, stydlivě nestydatým způsobem, s mašličkami ve vlasech, s vytouženou pudrovou a květinovou povahou.. tak jako osmdesát let minulých, jako melancholická vzpomínka na neprožité.
Jako „Budu tvá múza, budu tě líbat na čelo tak jemně, že to málem neucítíš, budu ti vonět ve snech, budu nosit tvou lásku na svým krku jako přívěsek na řetízku, budu si pamatovat všechna tvá slova, budu mít takovou kůži, že se ti bude zdát, že dotknout se jí je svatokrádež“ mluví gesta. Mluví ruce. Mluví zbytky zázraků, co v nás přežívají všechna ta staletí
A i tak, budeme lidé. Stínohry našich životů, mohly by snad přežít.. do zítra do rána i do rána dalšího. Mohly by snad přežít zimu.
To není věčnost, co se Anežce rozprostřelo po ramenou. Ani věčnost ani hedvábí. To jen že nikdy nepřemýšlela nad tím, jestli má duši nebo ne.. to jen že věci zmizely a zůstaly stíny. A stíny jsou tak nádherný.. ale nikdy nehřejou,