Tohle je tvuj hlas! Zní mi až pod jazykem, zní mi až v břiše... až za (s)vědomím.
A tohle je hlavní cena tomboly dnešního večera: Nohy otlačený od ústředního topení. Dvě ze čtyř končetin aspoň trochu prohřátý, dvě ze stovek frází pro dnešek pronešený. Na mě si počkaly moje vlastní emoce. Počíhaly si v důkazech života dávno přetrhanejch strun.. lidí co dávno odešli. Těm se nevyhneš. Řeknou ti, co ti říct potřebujou i kdyby tě kvůli tomu měly chytnout pod krkem. Zformulujou tě do divně tvarovanýho, rozvinutýho souvětí. Správná chvíle příjde možná jednou, možná stokrát, nech jí ať se o sebe postará sama.
Lidi řeknou cokoli, jenom aby nemuseli mlčet.. je to zábava, je to iluze, je to klasika. A nebyla bys potrefená husa, kdyby se ti teď nestáhl žaludek. Ještě včera jsem věděla, jak to říct líp, tak promiň.
Svojí odpověď člověk dostane jenom když se správně zeptá. Proto obracíme, ohýbáme a překrucujem svoje otázky. Doufala jsem, že tohle nebude o tobě, ale co dneska ani trochu není? A já vim, že když člověk chce něco za hlavu, nesmí se rozmýšlet, jestli to udělá..
Vždycky to jsou jenom útržky, co se protáhnou s vypětim sil klíčovejma dírkama mejch zorniček. Měla bych se omluvit i za to? Každej večer si slibuju, že zejtra budu lepší. Teď to stačí. Jo, vedu nespisovnej život. A někdy se vztekám. Jenže teď... pozor.
Ještě jednou se ti zlomí hlas a já se rozbrečim.
Žádné komentáře:
Okomentovat