Jednou se rozpomenu s lítostí na to, co jsme byli. Na to, co jsme znamenali a co pominulo, stejně jako všechno ostatní. Možná jen trochu méně samozřejmě a prostě.
Bude to ale až po tom, co z té vzpomínky vyšeptá všechna hořkost, bude to dost dlouho na to, aby to bolelo.. už jen měkce.
Ty vzpomínky a ten pocit mi vyplní večer, který přišel po dni, který přišel po noci, která přišla po dni, který přišel v ten správný okamžik tak jako i ty ostatní. Právě tenhle večer bude mít uvnitř mne všechny melancholické odstíny modři, které jsem kdysi dokázala najít na autoportrétu tvojí mysli, cos mi dal. Ten večer bude vonět alespoň v mých představách.
A mně bude z té vůně, těch barev, vzpomínek a toho všeho trochu do breku. V ten večer budeš už dávno pryč, daleko pryč a já budu pochybovat, jestli si vůbec někdy vzpomeneš.. Jenže, i když pryč, zahřeje mě snad na okamžik to, že jsi. To, že jsem nezapomněla ani na věci, které už víc nejsou pravda.
Až budu dýchat právě tak, jako dýchám teď, ty někde budeš, trochu jinak i trochu stejně, jako jsi teď. Teď, když tohle je pořád ještě přítomnost. Když jsi ještě tady, když může mě hřát, že jsme snad alespoň trochu pospolu. Na chvíli...
A já chci být tady s tebou teď ještě o trochu víc a o trochu pevněji, když mne pohladila melancholie večera, který teprve přijde.. někdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat