středa 5. března 2008

Sama sebe

jsem dnes po cestě domů autobusem přistihla, jak se tvářím stejně kysele a otráveně jako ti ostatní v okolí. Vždycky mne neuvěřitelně mrzelo a bylo mi nepříjemné, jak se na sebe ti lidé v tramvajích, metrech a na ulicích mračí.

Nevěřila bych, že tak dopadnu také...

"Člověk je většinou tak šťastný, jak šťastný se rozhodne být."
Rozhodla jsem se být mrzutá a smutná? Že to zní absurdně? Ale já se bojím, že na tom něco bude...moc se bojím. Říkám, že to bude dobré, až přijde sluníčko, až si odpočinu, až si to srovnám, až, až, až...ale to jsou kecy. Možná že kdybych chtěla, dovedla bych být veselá a bezstarostná. Jenže já se nedokopu ani k tomu to zkusit. Nemám do toho chuť. Nevím, co se to se mnou děje.

Ale vím že jsem nechtěla skončit s kyselým výrazem v autobuse...

Dělám věci, které jsem nedělala, říkám věci, které jsem neříkala - nejsem to já. Někam jsem odešla, nebo se vypařila. Částečně určitě. A to není příjemný pocit. Doufám, že ta část jen spí. A že se, proboha, co nejdříve probudí - doufám, ale nesnažím se, vlastně nevím jak se to dělá. Jsem odporně pasivní.

Už nějakou dobu spíše umírám než žiji..a i když si člověk zvykne, přestává mne to bavit. A tak se mračím, dupu, vztekám se, sedám si na podlahu a vydávám zoufalé zvuky...místo abych se konečně sebrala.

2 komentáře:

  1. Nutriční hodntoa5. března 2008 17:59

    Víš, ale to je vlastně hrozně pozitivní článek. A hned vysvětlím proč tomu tak je - ty si všechno tohle uvědomuješ, nelíbí se ti to a nechceš se s tím smířit, což je moc fajn. Myslím, že lidi, kteří se stali oběťmi stereotypu a "žijí" už jen proto, aby chodili do práce a pak zas domů, kde je čeká náruč televizní obrazovky či počítače či další práce, tak ti už dávno zapomněli, jaké to bylo kdysi. Možná, že ty vzpomínky někde mají, ale jsou příliš líní na to, aby si je vybavili, nebo je převedli na skutečnost. Ale ty ne! Však taky jsi ještě dost mladá na to, abys byla sklerotická ;) Ale další věc je to, že všechno necháváš na později. Až bude jaro, budu šťastnější, až... a já mám přesně stejný problém. Člověk by měl žít přítomností, ale mě přitom nasd vodou drží to, co teprve bude, těším se a tu chvíli, co právě je si často vůbec neužívám a neuvědomuji. Ale samozřejmě, když je něco moc fajn, tak jsem šťastná a pak na to ráda vzpomínám :) Teď si užívám už dva dny v kuse písničku od Lucie - Chci zas v tobě spát. Ona je prostě dokonalá!

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, pravda je, že uvědomovat si to je pozitivní...uvědomovat si, že není v pohodě být podmračená jako ostatní a neužívat si...a dnešek byl krásný! :)

    OdpovědětVymazat