Co mnou zahejbe, co mě sevře zevnitř, co mi vrátí cit do nervů. Za to děkuju. Pro dnešek.. a nejen pro něj.
Mezi prsty mi klouže pára, z hrnku čaje ze sáčku. Věci se otáčí podle směru, kterým foukám, barevné větrníčky skutečna. Co jsem už jednou věděla se vrací, protože mě to má, třeba, rádo. Protože moje úsměvy jsou beze mě samy, stejně jako já bez nich. Protože si chci myslet, že to tak má být.
Nosím plátěné boty a nemám dostatek vděku pro sedm dní slunce. Jsme zpátky, a možná že dokonce jsme to pořád my, trochu. Začali jsme stavět věty mezi spojky v jiném pořadí, aby se víc podobaly realitě. Už to nevadí. Jedna věc je, že věci mohly být lepší – druhá je, že pořád ještě mohou.
Co všechno jsme podělali nám odpustili, do příštího rána. Pozítřka se ještě dožijeme a až bude zle, budeme dýchat klidně. Dokud dýcháš takhle klidně, nemůže se ti stát nic zlého. A dokud mě nepřestaneš oslovovat jménem, ty, nemůže se nic zlého stát ani mně. A je to o tom, že dokud něčemu věříš, ale nezkusíš to, je to k ničemu. Je to o tom, že jsem pako. A ze všeho nejvíc je to o tom, že i přes to všechno.. jsou tu a byli tu. A sakra, jestli mě tohle všechno nemá dojmout, tak už nevím co. Snad i dál, budeme na tom pořád stejně...
Platí pro vaše srdce.. zákon setrvačnosti?
jéje, ta písnička je!
OdpovědětVymazat..A článek taky je!:)
Řekla bych to tvými slovy: Mň:)