Up there

http://www.youtube.com/watch?v=J9I9M4H9n_I

Ta holka si užívala svoje grandiózní zklamání, že zjistila, že když je na něčem nakreslená hruška, vůbec to ještě jako hruška chutnat nemusí. Dýchalo se jí lehce a žilo nesnadno. Neměla toho ve skutečnosti o moc více než vlastní útulek pro cizí zapomenutá slova. Slova, která ztratila svůj smysl a drahocenný punc pravdy. Slova, která se zaběhla do její vlastní duše ještě v dobách, kdy na to měla síly. A když vám v nitru stárnou slova, můžete zapomenout na to, že jenom v klidu vyblednou a umřou. Protáčí se kolem dokola, mění barvy, buší kladivy do spánků a tlačí na oči. A někdy se pak schoulí a rozbrečí se samou lítostí, že už nenesou svá původní poselství. Ta slova a slůvka se vždycky chvěla smutkem a ona je konejšila, i když sama polykala slzy. Opatrovala je a ona jí na oplátku sladce ubližovala. Na věčnou oplátku.

Ta holka se bála vlastních slov. Bála se říkat, že je šťastná a bála se i říkat opak. Nejdůležitější city opatrně halila do látek obyčejnosti a sledovala, jak nikoho nenapadne hledat v těch drobnostech něco podstatného. Dívala se, jak nikoho nenapadlo prohlédnout si její oči, už strašně dlouho. Celé dny pozorovala, jak se na cestách mezi lidmi deformují původní významy slov, činů i nečinů. A nikdo si ničeho nevšímá a nikdo se nezajímá. Lidé jen chodí, ztrácejí a zapomínají.

Dnes, když se jí v očích přelévaly červánky, měla na mysli tebe. Probrečela by noc, jenom aby vymámila ze svého imaginárního Boha slib, že nikdy neopustíš svou starou, krásnou iluzi, jak moc jí věříš a máš jí rád. Probrečela by noc, i kdyby jí slíbil jen to, že tu iluzi neopustíš zítra.