pondělí 1. září 2008

Tu noc na obloze hvězdy nebyly...

(http://www.youtube.com/watch?v=BZeFksxNZgQ&feature=related)

... ani ony jí dnes společnost nedělaly. A možná už bylo zítra.

Tichá a jemná dívka. Dívka, která dovedla poslouchat jako nikdo jiný. Nikdy to nebylo tak, že by jen poslouchala, ona naslouchala, a dělala to vždy, když se kdokoli potřeboval podělit o svou radost, bolest, starost nebo cokoli jiného. Kolik ona vyslechla přání a tužeb!

Byla doba, kdy slýchávala jedno ze svých vlastních přání, možná jediné opravdové a vroucné přání z cizích úst. Žel Bohu, bylo to přání, které se mohlo splnit jen jednomu. Jen jedné.
Ta jemná dívka nikdy slůvkem nenaznačila, že chová ve svém srdci stejnou tužbu, vzdor tomu, jak jí ubližovalo poslouchat stále ta slova z cizích úst a vědět, že ona sama je naplnění jejich společného snu o mnoho vzdálenější. Mlčela a pozorně, chápavě naslouchala, jak to dělala vždycky.

Nakonec, na její přání se nikdo neptal. Tedy, mlčela o nich. A byla snad tolik zvyklá, že by se nesvěřila ani kdyby se někdo tázal.

A když své přání už nemohla v sobě dusit, cítila, jak jí roste v hrudi, jak naléhavě pálí, utíkala do tmy a svěřovala se šepotem hvězdám. Ony jediné věděly a poslouchaly ji. Tak tiše a pozorně, jak to sama dělávala.

Ale potom...prohrála. Bez boje, nepřekvapivě, ale přesto krutě a bolestně. Ten den za ní přišla ta, jejíž přání chápala jako žádné jiné, ta, jejíž přání dýchalo i v ní samé - přišla, aby se podělila o radost z naplněné touhy.
Bylo rozhodnuto, on patřil té, která se nebála dát najevo své přání. Patřil té, která se o něj přihlásila.

Mlčící prohrála a měla s tím počítat. Teď jí zbývalo už jen několik chvil snášet ten tolik trpký pocit, pohled na ni, radující se, šťastnou a dělící se o své pocity. A pak - hned po setmění...šla se ona dělit o svou bolest.

Utíkala za hvězdami, vyplavit ze sebe spoustou šeptaných slov a slz celou hořkost prohry. Utíkala, aby se pokusila provždy pohřbít své přání.

Ale dnes ji i hvězdy opustily.
A možná už bylo zítra.
Byla sama.

Tu noc se v slanu vlastních slz rozhodla, že už nikdy nebude skrývat svá přání. Že už nebude prohrávat bez boje.

3 komentáře:

  1. Nutriční hodnota2. září 2008 8:39

    Překrásné...
    Bála jsem se konce, měla jsem strach, co udělá. A on to byl vlastně konec docela pozitivní :)

    OdpovědětVymazat
  2. Sedávání panenek v koutě už dávno nefunguje. Taky jsem takhle dřív často dopadala... ne jenom v téhle konkrétní situaci, i jinak. Teď se snažím snažit, ale někdy to taky nezvládám.

    Krásně napsáno. A Yael Naim :*

    OdpovědětVymazat
  3. Hvězdy... to mě nikdy nenapadlo, těch sebát nebudu, snad...

    OdpovědětVymazat