Ham aneb jak se bum-bác prokousává životem...

ranní

2010-11-10T09:36:00.002+01:00

http://www.youtube.com/watch?v=iHkP9zRyD88&feature=player_embedded#!

Dneska se poprali hned zrána. Jenom modřiny a bílý čáry po nehtech, žádná krev, žádný zlomeniny. Bojovali jak ve zpomalených záběrech, nechvátali. Nebylo kam. A ani paprsek vzteku neprobleskl mezi nimi. Poprali se spolu čas a mlha. A ona vyhrála, se svým hustým, chladným dechem a proměnlivým charakterem. Ještě daleko nečitelnější, než je tma.. udusila sny.

Vzdychá mi teď za okny, tlumeně a táhle.

Aceton páchne v tom pokoji, ve snaze zalíbit se pozdnímu ránu. Pozdní rána podzimní jsou lhostejná a pohrdlivá. Netřeba jim lichotit, netřeba si pro ně líčit tváře růží, netřeba zářivých pohledů lidských očí. Hořknou jim na jazyku i vyznání lásky, pozbývají ryzosti a jsou hodny výsměchu..

Až čas se probere ze svého omráčení, hrudník naplní si vzduchem a pomalým, silným pohybem vytlačí mlhu někam pryč, snad do jejího příbytku, nebo kam se může mlha uchýlit. Rozhlédne se po svém světě, jako by to udělal Bůh, spočítá si ovečky.. přivře oči a založí si ruce na prsou.

Teď všichni máme prázdné žaludky a nikomu se nechce jíst. Teď si v koupelnách mysli vypláchneme svědomí ústní vodou. Teď to bude pálit.

Hlouposti

2010-10-31T08:33:00.001+01:00

Nad pláží se dneska nebe zatáhlo. Jako závěsy z nejtěžšího sametu. Ty závěsy a to nebe, vybrala je Larisa. Ona měla vždycky vkus, vkus a přezíravost. Nalakovaný nehty. Uprostřed svý osobnosti kmen stromu. Jak moc jí z toho obviňuju?

Ani včera se nezapomínalo. Prý ani dnes se to nechystá. Prý si možná ještě počkáme a nejspíš ze všeho se nedočkáme. Pokaždé někdo protestuje, pokaždé někdo, kdo se moc bojí zapomenout na křivdy. Chodili i s transparenty, měli i těla pomalovaná barvami, křičeli a pochodovali. Tak moc si chrání svoje bolístky, tolik o ně nechtěj přijít. Nechce se začínat znova, nechce se nemít na chvíli koho nenávidět. A tak se akce celosvětové speciální amnestie zaměřené na oblast křivd a chyb v mezilidských vztazích odkládá naneurčito. A vždyť já to chápu. A taky, stejný to bylo s regulací gravitace, taky chodili s transparenty, vztekali se a ječeli. A vždyť já to taky chápala. Akorát, přišlo by mi správný někdy něco risknout, všichni společn. To se vždycky se říká „To jsou mi nápady!“ – a jsou. Jsou mi to nápady!

Tak se přes všechny možnosti budíme každou neděli ráno pod nebe, které vybírá Larisa, to je jediné na co se před šesti lety přistoupilo. Protože Larisa měla vždycky vkus. Snídáme a Země nás přitahuje pořád stejně jako vždycky a ti, co nás nesnášeli nás nesnáší pořád dál, aby to bylo fér a v pořádku. Hmm.

jenomaby

2010-10-28T21:37:00.002+02:00

http://www.youtube.com/watch?v=Lvi_t28M7oc The Swell Season - Paper Cup

Zmizely věci a zůstaly jenom jejich stíny. Anežčina ručička, zápěstí o obvodu stošestnáct milimetrů, a mezi třemi prsty ouško. Porcelánový hrníček, pije z něj po dvanácté ve svém mladém životě. Kdoví, jestli ten jí už začal přerůstat přes hlavu. Jen intuitivně zavírá.. oči?

Nedorozumění milenců i ptáci na nebi, když je nikdo nevidí, i dechu přerušení, i cinkání trianglu. Ztrácení času, snahy rozluštit šifry, odhalit tajemství.. vědět víc, než je potřeba. Vědět víc, vědět radši než cítit.

Soustředné kružnice na jejím břiše, pomyslné čáry, něčí prst je tam nakreslil.. v době, o které se ještě nedá říct kdysi. Poznal, jak jí život baví, stydlivě nestydatým způsobem, s mašličkami ve vlasech, s vytouženou pudrovou a květinovou povahou.. tak jako osmdesát let minulých, jako melancholická vzpomínka na neprožité.

Jako „Budu tvá múza, budu tě líbat na čelo tak jemně, že to málem neucítíš, budu ti vonět ve snech, budu nosit tvou lásku na svým krku jako přívěsek na řetízku, budu si pamatovat všechna tvá slova, budu mít takovou kůži, že se ti bude zdát, že dotknout se jí je svatokrádež“ mluví gesta. Mluví ruce. Mluví zbytky zázraků, co v nás přežívají všechna ta staletí

A i tak, budeme lidé. Stínohry našich životů, mohly by snad přežít.. do zítra do rána i do rána dalšího. Mohly by snad přežít zimu.

To není věčnost, co se Anežce rozprostřelo po ramenou. Ani věčnost ani hedvábí. To jen že nikdy nepřemýšlela nad tím, jestli má duši nebo ne.. to jen že věci zmizely a zůstaly stíny. A stíny jsou tak nádherný.. ale nikdy nehřejou,

ความนุ่มนวล

2010-09-18T17:35:00.007+02:00

http://www.youtube.com/watch?v=fZeA0PbjcdI&NR=1

The Promise - Michael Nyman

Může být myšlenka tichá jako sníh, co se ještě ani neobjevil? Jako když se dotkne můj prsteníček tvých rtů ve stínu na zdi, ale ne ve skutečnosti? Jako měkká králičí srst?

A zároveň roztrhat něco na cimpr campr a ještě spoustu střepů k tomu. Něco v bezprostřední blízkosti. Něco zdánlivě nevinného. A zároveň - vrátit něčemu život.

(Nechybělo moc, aby se vznášela. Snad jenom, kdyby sama zapomněla na to, že její tělo je jenom tělem, kdyby si neuvědomovala pot na krku a těžká víčka. Snad jenom, kdyby jí napadlo, že se může vznést jako hedvábný šátek, navoněný elegantním parfémem. Tak by se dalo zemřít. Tak by se dalo znovuzrodit.)

Byla to dívka, která patřila do světa bez prachu a sazí. Byla to dívka, z níž Něco mělo zůstat jako ideál, v nehybném životě na malířském plátně, v básni nebo melodii. Probouzet svými výdechy v hrubých lidských srdcích pocity jemné jako ztracená pírka ptáčat.

Ten ideál, lehký a sladký, se uchýlil do zárodku lidského těla. Obydlel ho dokonale, naplňoval jej víc a víc, jak rostlo. Bylo to štěstí, byla to nádhera, byla to právě ta forma dokonalosti, která ve světě lidí neexistuje. Byla to chyba.

Duše toho ideálu zemřela hned jak se maličká holčička několikrát nadechla vzduchu na Zemi. Holčička přežila. V těle jí zůstalo mnoho lehkosti a hebkosti z duše, která ji naplnila, než se narodila. Byla krásná, oči měla jako nebe a kůži jako hedvábí. V srdci si ale nosila tu zemřelou dokonalost.

Ztěžkla s novou duší, která to krásné tělíčko obydlela. Obydlela, ale navěky byla jen návštěvníkem. Duše ideálu, která zemřela, ale nikdy nezetlela v srdci dívky, čekala až se k ní připojí i zbytek, rozptýlený v jejím těle. Čekala tiše a nenaléhavě, přesto však se tak stalo smyslem dívčina života zemřít, nechat tak opět zcelit, oživit a vzlétnout uvězněný, napůl zemřelý ideál.

...

Plnícím perem psala báseň. Zadívala se na své písmo, stejně nadpozemské, jako bylo její tělo. Vpila se do něj, do každé kličky pod linkou, každého tahu. Narodila se v ní ta nejtišší myšlenka.

Vznesla se.

Zemřela.

Bylo jí devatenáct. Byla nádherná. Kvetla. Nikdy ale nebyla úplná. Nikdy ve svém životě nedokázala porozumět sama sobě, nikdy nemohla pochopit ten nešťastný příběh, příběh napůl její - ten nevinný omyl ideálu, jeho marný pokus žít v jejím těle na Zemi.

Jen na tu jedinou poslední vteřinu svého života, pochopila. Pocítila tu dokonalost, která byla na začátku. Tehdy musela zemřít.

Mám se.

2010-09-17T06:40:00.006+02:00

Breathe (The Longest Night in Shanghai Soundtrack)

http://www.youtube.com/watch?v=vXdFMXxpi5w&feature=player_embedded#!

Vstala jsem z teplý, hodinu nespící postele ve 4:13 ráno. Spaní mi uteklo zpod polštáře a nevrátilo se, ani když jsem škemrala a kroutila se prosbičkama. No tak jsem řekla, trhni si.

Už je to tak dlouho, co jsem psala, že ani nevim, jestli bych psát měla, nebo neměla. Ale hromadí se mi to v konečcích prstů, šimrá to a i v hrudníku to cejtim a všude a asi budu buď psát, nebo brečet, nebo obojí, protože ven to chce. Chce se mi používat hrozně mockrát "a" a psát nespisovně.

Dojedla jsem k snídani hrušky s jogurtem a skořicí a kukuřičnejma lupínkama. Myslim, že mi z toho množství skořice, co do sebe nacpu v posledních tejdnech, musí asi hrábnout. Do všeho do čeho to jenom trochu jde, přidám skořici. Ke každýmu ovoci nakrájenýmu/rozmixovanýmu/s jogurtem/s tvarohem - skořici. Zajímalo by mě, jestli to bude někdy tak, že budu mít tu skořici spojenou s timhle obdobim, co mám teď u sebe. Dám si skořici a vybaví se mi trochu ten pocit, se kterym píšu dneska před sedmou hodinou ranní tohle psaní. Venku je už den, ptáci i nebe jsou vzhůru.

Bože muj, je toho hodně.

Tak zaprvý, jsem šťastná. Vim o tom, i když mi je smutno. Mám snad všechno, co jsem chtěla, a jestli ne, tak toho, co chybí je tak málo, že to je prostě jedno. Mám krásnej život,

Mám toho s eskymáčíma ( ;-) ) očima a všema těma vlasama, kterej mě má tak rád. Hladí mě a zakazuje loupat si strupy, když jsou ještě moc čerstvý a bolelo by to. Objímá a nechává mě brečet až uplně u sebe, když to potřebuju. Stará se o to, abych byla pořádně přikrytá a schovává se se mnou hlavou pod peřinu, do jeskyně. Bere mě od hlavy po patu tak, jak jsem, včetně všech mozkovejch zákrutů, rozumí mi a zná mě. Řiká mi všechny krásný věci, řiká mi holčičko.. a taky mi řiká vole, aby to nebylo přeslazený, protože je pitomej v tom nejlepšim smyslu a bez toho by to taky nebyl on. Pomáhá mi a pomáhá mýmu Asusátku. Dělá si ze mě srandu, směje se nahlas a směje se blbostem a křičí když mluví a baví ho to a dělá blbosti a je nerozumnej a je to tak fajn. Znamená to všechno moc.

Mám ty další, z kterejch každej by si zasloužil svůj vlastní odstavec. Každej z nich má u mě svoje místo, každej je rozptýlenej v celym mym srdci. Vy dvě, co to možná budete číst, a co jste v tak moc věcech jako já, co o mě všechno víte, co mi rozumíte. Táta. Máma. Dál jmenovat nechci, ale všichni ty ktásný, inspirativní lidi, se svejma smíchama a očima a nápadama. Miluju je všechny za jejich unikátnosti i jejich podobnosti.A každej z nich mi dává chuť.. do všeho.

Mám svuj domov. Mám tam polštářky a peřiny a ve vzduchu útulno. Je tam bezpečno a je tam doma. Je to náruč.

Mám svoje tělo. Zdravý a v pořádku. Svoje tělo, na který se můžu spolehnout, který si zaslouží pohladit za to všechno, co pro mě dělá, jak se snaží, jak mi pomáhá.

Mám svět všude kolem, s tolika skvělejma věcma a místama. Knihy a knihovny, sladkosti a všechno ostatní jídlo a čaje a kavárny s křeslama a atmosférou, stromy a mezi nima muj Strom, filmy a seriály a všechna ta hudba, obrazy a krásnej nábytek, teplá voda ve vaně a slunce na obloze i na mojí kůži. A dál a dál a dál.

Mám svoje přání, který si můžu plnit, do kterejch se můžu nadchnout a zamilovat. Na jejichž vyplnění se můžu těšit.

Mám svoje pocity, který fungujou jak maj a dávaj tomu všemu, všemu, všemu, co prožívám barvu a chuť a vůni. Pořád se nepřestávám divit tomu nekonečnýmu množství pocitovejch i citovejch variací, který každej den přicházej, kde se to všechno bere?! Nechávaj probublávat muj nejoblíbenější smích v leže na zádech, kterej projde zdma. Nechaj mě potancovávat si při cestě na metro. Vháněj mi slzy do očí při těch nádherně prokletejch tónech. A taky, když pomyslím na to, co všechno mám.

Doháje, jsem za to všechno tak vděčná. Až do nebe!

(Původně jsem chtěla psát i o tom, co je špatně, ale teď to chci nechat na jindy. Tak nechám.)

.

2010-07-12T20:32:00.001+02:00

,,Stejská se mi po tobě," řekla mu, když spolu seděli u kuchyňského stolu

Máš památku

2010-06-28T21:35:00.001+02:00

Když řekne, že bez tebe nemůže žít, nebude to pravda, ale na pravdě vždycky nezáleží.

http://www.youtube.com/watch?v=gh9l_DzRwlg&feature=related

Spolkla jsem písničku jako prášek. A teď se mi vsakuje zevnitř do těla a bolí mě tolik sladce, že bych jí dovolila aby mi potrhala tepny a ještě bych při tom sykala slastí.

Doprovodila mě k vlaku, vedla mě za ruku a řikala, že jí budu chybět. Měla jazyk pořezanej od celofánu od sedmdesátiprocentní hořký čokolády, oči a duši ze starý krajky. Patřila do minulejch časů, s maličkýma knoflíčkama na kvítkovanejch halenkách, s porcelánem a hřebínkama ve vlasech. Když jste vyslovili její jméno, vrabčákovi se zachvělo srdíčko a ve vzduchu zavonělo… nevím, kdo byla. Dala mi pusu na čelo, ani jsem ty rty necítila, dala naše dlaně vedle sebe směrem k čistý podvečerní obloze a řekla, že máme stejný otisky prstů a… zpoloprůhledněla.

Mám jí i tebe jako otisk někde pod žebrama, v pleuře. A že jste mi vstoupili do cesty, děkuju. Vyrazili mi dech a počkali, než odezní křeč svalů bránice.

Nebyl to smutek, nebyla to lítost, bolest.. ten její výraz ve tváři.. hlubokej jak oceán, vážnej.

Time lapse

2010-06-19T14:16:00.001+02:00

Mám svoje tělo. Mám ho pod peřinou, co je plná polyesterových vláken. Mám tu svoje ruce a studený nohy a záda, pokrčený kolena a dlaň pod hlavou. Na té dlani ležím já. Tři a půl kila má moje hlava. Kolik z toho jsem já?

„Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.“

Tiskařská barva na papíru, zaschla už dávno. A i tak mě popálila tam, kde je mi to nejméně po chuti. A pak jsem se ti rozbrečela v posteli, když zpíval ten, jehož tatínek zemřel v bitvě o italské město Anzio. Plakala jsem pro všechno, co bylo a pro všechno co bude.

„Tak to radši vypni…“

Do rána mi uschnou vlasy a smutky přejdou, jako přechází mraky na timelapsech nebe.( http://www.youtube.com/watch?v=AjDvdsCe3lg&feature=related ). Budu moct žít, půjde to.

Už jenom proto, že se za mě babička každý večer modlí.

Vyrovnat účty

2010-06-02T15:12:00.002+02:00

http://www.youtube.com/watch?v=13HnYhiE7xU&feature=related

Aby už jen z toho pohledu za skla oken, měsíce neumytejch, na rukou se udělala husí kůže. Ne hrůzou, ne strachem.. prostě zimou. Když ještě ke všemu čaj vystydl a člověk zůstal se sebou sám a s dávno polámanými sliby pod nohama. A jakoby už vlčí máky a podrážděné spojivky bylo jediné co vzdoruje prachu světa a šedi nebe.

Jak nic netrvá na vždycky, ba ani na dlouho, jak pod rukama pára zkapalní a ospalek z oka si vyndáš sám. Uvěřit vlastním lžím není tak těžké. Malý a velký plány, udělat si puding a mít (se) rádi.

Potom vyjdeš z kina, a oči ti naplní vzduchoprázdno a je ti blbě. Pod jazykem minci, co má dvě strany, jako každá jiná. Z jedný můžu za to, z druhý nemůžu za to. Nevíš nic. Ani poznat nemůžeš, jestli máš prázdnej žaludek, nebo ne. Jakoby z tebe zůstal jenom stín. V útrobách se honí vítr, aby to prázdno pořádně bolelo.

,,Spi, holčičko.."

zejtra ráno dáš vlčí mák vylisovat do knížky, věci budou jiný, vrátíš se.

Vlaštovce, co jí nosím v sobě

2010-05-22T21:41:00.002+02:00

(buď s písničkou, nebo vůbec.. http://www.youtube.com/watch?v=6Izv4r28s8Q&feature=related Damien Rice - Orchard)

Chtěla bych napsat báseň. S verši z krajek, jinovatkou v bílých kvítcích, s kýčem co spojuje lidem srdce jak tenká jehla a tenká nit, jak stehy rozklepanou rukou, chladnými prsty. A řasami, nenalíčenými, vyhladit své neurčité emoce do kůže lidské tváře, cizí. Do úst vložit pilulku, co něžně vyrabuje tvoje tělo.

V šesti párech očí, zrcadlí se tvoje silueta, proklínána. V šesti párech očí, znásilněno tvé srdce, na levé komoře vypálen cejch zbabělosti, aorta omotána drátem bezcitu. Zjednodušený příběh, kladní a záporní hrdinové, chudáci a svině. Chlad, odsouzení, štěrk. A pod štěrkem, mezi zuby, sevřeno šifrované svědectví o tom, co je na tom pravdy..

Volání, bez zachvění hlasivek, bez akustického vlnění, a logikou přímou, bez ozvěny tedy. Nohy v propasti osamění, neutrální výraz v obličeji, poloprázdno pod temenem. Nadechuji se, v intervalech mezi ranami, které nebolí, ale berou. Vyprazdňují stříbrnou lžící obsah, fialový nebo rudý.

Ta čest, nosit v těle žíly a tepny, ta čest porušovat vlásečnice pod cizí kůží, z vášně nebo ze zlosti. Dokud nezačneš se na sebe dívat skrz prsty, dokud nepocítíš vinu, dokud nesesednou se meziobratlové ploténky tíhou zavržení sebe sama. Dotud žít můžeš a o štěstí bojovat nenásilím.

Báseň o těle jako symbolu, báseň o těle jako zhmotnění toho, co váhy pozbylo. Zaostři na obzor, pak na černou zorničku svého druha a na obzor znova. Nauč se. Kde konečky prstů, tam nekončí se tvoje tělo.

A pod kůží, měkkou a živou, perutě vlaštovky...

Koupelnám

2010-05-19T17:33:00.003+02:00

(se vzpomínkou na větu „To sou lidi, který buděj dojem, že potřebujou pohlazení, ale jediný co opravdu potřebujou je pár facek“ a s úpěnlivým přáním, abych tak nedopadla.. a s písničkou. http://www.youtube.com/watch?v=pK5rDOIKNyk Eels - on my feet)

Zamkla se zase v koupelně. Kvůli mně, nejspíš. Tak jsem zhasl světla v celém bytě a teď stojím v kuchyni, pod nohama drobečky.

Mohl bych jí oslovovat přes tenoučkou stěnu tak dlouho, až by otevřela. Nechala by mne jít k ní, seděla by na kraji vany. Pohledem by brouzdala ve spárách dlaždiček, oči trošku červený. Ruce v klíně a v hrudním koši tlukoucí srdíčko, jako vždycky. Bylo by ticho, ani jeden ze dvou koupelnových kohoutků by nekapal a mokré prádlo v pračce by ani nedutalo.

Měla by v hlavě přesný scénář toho, co udělám. Co si ona zaslouží, abych udělal.

Sednu si vedle ní na rám vany, chytnu jí okolo ramen – nebudu jí moc tisknout, protože ráno byla na očkování a bolí jí ještě moc ten sval na paži, i když vpich jehly skoro není vidět. Nadechnu se zhluboka a vydechnu, pohladím ji po vlasech a ona trošku nakloní hlavu, opře si jí maličko o mě - vůbec ne celou její váhu, spíš jen aby cítila na spánku moje rameno (spíš jen, abych já zlehka cítil na rameni její utrápenou, drobnou hlavičku). Já jí ale řeknu, ať se opře a ona to udělá. Zavře oči, neusměje se. Schválně si znova vzpomene na všechno, co ji bolí a nechá si hrází řas protéct ještě jednu nebo dvě slzy – bude moc doufat, že skápnou na dlaždičky a plesknou do ticha (ale to se nestane). Ale i tak se mi sevře srdce, že mi tu pláče to nejněžnější stvoření na světě a že je to moje vina. Dám jí pusu, řeknu ´promiň mi´… možná i ´miluju tě´. A ona stiskne mojí ruku, jakoby jí už nikdy nechtěla pustit a bude spokojená, protože jsem pochopil, že měla ve všem pravdu.

Jenže takhle to nebude. Takhle to už bylo mockrát. Mockrát na to, aby se mi z toho nezvednul žaludek, kdyby to tak mělo být znova.

Ona to umí. Mlčky tě donutit odříkat těch pár slov, kterýma na sebe nevědomky bereš odpovědnost za všechno špatný, co se vám děje. Říct je jako slova pokorné, zdánlivě dobrovolné kapitulace. Nevinnými pohyby ti rozprostře po srdci pocit provinilosti, nenápadnými tahy tě dostane do situace, kde proklínáš sám sebe za to, co děláš, jak jí ubližuješ. Umí dýchat tak roztřeseně, a ruce mít složené v klíně tak bezbranně… a takhle, v celé své nevinnosti, spoutává tě, že si toho ani nevšimneš. Elegantně, malými, zdravými zoubky ukusuje prostor okolo tebe. Otročí, něhou uvnitř žluklou.

Včas jsem se to naučil vidět, když jsem pozhasínal světla v bytě a chvíli stál na drobečcích v kuchyni.

...

Vzpomenu si na konvalinky, které včera přinesla a které dnes zvadly. Jsou tu někde se mnou, v potemnělé kuchyni. V tu chvíli si uvědomím – i ona hluboce věří tomu, že je ta křehká a jemná, které všichni křivdí a jsou na ni tvrdí.

...proboha.

Léčivá látka: cyproteroni acetas a ethinylestradiolum (neasi)

2010-04-26T20:27:00.002+02:00

Tulipány byly už barevný, ale ještě nerozkvetlý. Červený a žlutý poupátka. V nejkrásnější fázi svýho života, na začátku, kdy ještě nikdo nemusí myslet na hrozbu končení a konce.

Bylo otevřený okno a někde venku sídlištní ptáci, voňavej vzduch a křídový obrázky po chodnících. Radosti a děti, a když už jsme u toho, kousky různejch lásek poschovávaný mezi tim všim. Byly tu jenom tak, mimochodem, stejně obyčejný jako ty skákací panáci - stejně obyčejný, stejně zázračný a stejně dokonalý. A na zadní straně života bylo napsáno "ať si řiká kdo chce co chce."

Srdcová sedmička vrací do hry.

http://www.youtube.com/watch?v=-IwYQ1Vqf_4&feature=related the only living boy in new york

Už teď to minulo. Něco z toho.

Ale pořád je čas žít a pořád je čas najít začátek štěstí v tom, že podvečerní sluníčko se odráží v oknech paneláků a že holubi uměj parádně přistávat na lampách veřejnýho osvětlení.

Čas bejt trochu naivní a nechat si občas naplnit duši kýčem a idylkou.

Pro všechno na světě.

2010-04-11T22:13:00.003+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=ahJ6Kh8klM4)- nightswimming

Není to nejlepší začátek. A ani ten konec nejspíš za moc stát nebude, ale někdo řekl, že to neznamená, že to nemá cenu. Někdo mě v tu chvíli podepřel a pohladil po vlasech, zchladil mi čelo a pomohl mi splynout s hladinou stříbřitého světla… půjčil si ho od měsíce, jenom kvůli mně. Podplatil celý svět, aby na chvíli mlčel o všem, co je špatně.. možná dokonce, aby mlčel úplně o všem – aby mlčel. Nechtěl odměnu, nechtěl vděk. A ta husí kůže, co jsem jí měla po celém těle, znamenala víc než cokoli jiného… ta husí kůže byla rub všeho, byla to pravda, nekonečno složené ze všech konců, co jich pro mne na světě je.

...

Byl to jen okamžik, trvalo to přesně tak dlouho, jako trvá život jediného mrknutí oka, které si nikdo nikdy neuvědomí a nezapamatuje. V ten okamžik minula spousta dní, spousta nadějí a spousta zrad, lásek a nelásek, vyzpívaných tónů a tenoučkých vůní. Všichni si všimli, ale nikdo si už v příští chvíli nepamatoval – a teď je to, jakoby to nebylo. A přece, snad díky tomu, že moje páteř v tu chvíli patřila tobě, něco se pootočilo po vlastní ose a teď je to… tak, jak to má být.

...

Člověk nemůže dojít až k počátku své síly, ani pěšky, bos a nahý.. tam se nechodí. K prameni síly, která nám každé ráno otvírá oči, rozpíná nám hrudní koše, stahuje srdce, posílá nám víru, kuráž a naději do míchy, do očí a mezi rty, a když jí poprosíme, podrží nám hlavy vzhůru. V tom místě je prapočátek nás samých, nelze tam dojít, ale smíme tam odplout.. kde si nakonec myslíte, že jsme, když spíme a nesníme? Když je náš dech nejdokonalejší? Jsme doma. Doma, kde neexistují křivdy a výčitky. A není to hluboká tma, je to světlo. Takové, jaké se ani nedá vidět.. ale naplní každou rýhu v otisku prstu, každou mezírku v našem těle i naší duši.

A dokud je to světlo... není všechno špatně.

...

Přísahám.

„Kousky duší lidí, který nás měli rádi a už nemaj“

2010-03-08T15:36:00.002+01:00

http://www.youtube.com/watch?v=JJVcop7au2M (Michael Penn - Walter Reed)

Jsem šťastná a udělalo se mi smutno. Vevnitř v očích, tam, kde barva duhovky už nemá žádnou moc, tam, kde tajemství zažívaj závratě, pocity stav beztíže a city tam maj domov.

Obyčejnej, mírumilovnej prach se snáší na ty místa v mym životě, kde už nezbylo nic, co by stálo za záchranu, kde už to všichni vzdali. Ne protože by měli strach, ne protože by neměli odvahu, prostě proto, že vzdát to se zdálo jako jediná rozumná možnost. Hořkost, křivda a vztek se bez velký slávy rozlily jako se rozlije slaná krev po rtu, kterej si z nervozity rozkousneš. Ale byl v tom jistej klid, úleva, výdech. A to, čemu se říká konec, přichází teď, spolu s prachem, kterej všechno přikrývá. Vztek a ublíženost budou ještě muset vyčpět, vezme si to svůj čas. Konce trvaj dlouho.

Je toho až až. Rozhlídnout se po tom všem můžu jenom když zavřu oči a když mě za ruku vedou cizojazyčný slova, jejichž zvuk miluju každym slovem víc a hlouběji. A když řikám miluju, myslim miluju. Je to slovo plný pulzující krve, stejně jako jsme my.

Je to rouhání, když vedle něj dám slovo „sakra“? Rouhání nebo trošku bolestivý strhnutí faleše? Miluju, sakra, miluju, sakra.. sakra, sakra, sakra. Miluju. Ty dvě slova někdy musej bejt spolu, protože tuhle barvu jinejma slovama nenamícháš. Něha v surovosti a surovost v něze, dává to smysl.

Půjčuju lidem rekvizity svýho života, do kterejch schovávám kousky svý duše lomeno srdce lomeno čehokoli. Manipulační poplatek je objetí a za slova jim odpouštim zpozdný. Připomeň mi, že mě máš rád, řekni, že to všechno je ještě pravda, a já pak vydržim sama.

Je toho až až. Sama se v tom ztrácim, hezky ztrácim. Mám nemocnej krk, rozkousanou pusu a nejsou dva lidi, který bych měla ráda stejně.

Stojí to za to.

Modrý světýlka.

Průřez žížalou

2010-02-23T20:12:00.008+01:00

Métisse - Nomah´s Land

Zhypnotizuje tě, ten zvuk.. znejistí tě a rozvibruje ti žebra.

http://www.youtube.com/watch?v=xnECPE_YwG4

Nick Cave - Red right hand

Dostane tě, protože je to on. Protože neměl nikdy zestárnout. Protože je démonickej a stydlivej a krutej a poetickej a já ho znám a já ho mám v sobě.. a každej stah svalu na tom obličeji a každej záchvěv hlasivek je magie.

http://www.youtube.com/watch?v=kUlgN__Jrxk

Rockstar

Pomůže, protože mi řiká že mi je šestnáct a že někdy stojí za to zjednodušit si svět před očima. Vydechnout, nadechnout, pohnout se, rozběhnout se, běžet. Jen tak. Že jestli chci, můžu bejt šťastná a jestli chci, můžu žít. Protože mě učí nenalhávat si že nemiluju povrchní věci a že mě nevzteká když lidi ohrnujou nos nad povrchníma věcma.

http://www.youtube.com/watch?v=yuqEGDioToc

A protože mám ní tuhle vzácnou vzpomínku jak spojila lidi, jak spojila nás. Levou zadní, krásně..

Protože, sakra, se vždycky musíš nohama vrátit na tu podělanou, milovanou zem.

Po všem, přede vším

2010-02-10T14:09:00.000+01:00

http://www.youtube.com/watch?v=o22eIJDtKho

Až seberu odvahu, rozpletu francouzský copy podprahovejch emocí, co si je v sobě nosim. Co občas tajou a rozpouštěj se pod horkou vodou v páře ve sprchovym koutu a pak zas krystalizujou v dlouhejch mlčeních, zkomponovanejch osudem.. nebo shodou okolností.

Až uplyne všechen čas, co ještě zbývá do toho okamžiku, až povolí stužka napjatá mezi Teď a Někdy, až dosáhnu na její druhej konec, budu úplná. Stanu se svým stoletým stromem i svým tříletým andělem. Vzdám se vzteku, vzdám se přetvářky a pokřivený útěchy, vzdám se i dokonalosti. Ale to taky pomine.

Až zapomenu málem na všechno, co je dneska důležitý, bude už život jinej. Přítomnost se převtělí v nostalgii, změní strukturu, změní pointu. Do teď i od teď, den za dnem polykáme a vstřebáváme otazníky napsaný za každym jednotlivym dnem i nocí. A ve spánku, když nepatříme nikomu, rozprostíráme je po našich duších, vrstvu po vrstvě, zkušenost po zkušenosti…

Až k tomu bude vhodná příležitost, zavolám a zeptám se, jestli mě máš rád. Řekneš, že jo a já se zeptám, jestli máš proč…

Hepčík.

2010-01-17T12:11:00.003+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=juvwlEO-x2o)

V županu, ráno. S vlasy ještě ne uplně suchými a nastydnutim v krku i v nose. Opřená o parapet u otevřenýho okna, nad korunama stromů, nad střechama paneláků. Někde pod nohama šest pater lidských životů, a příběhů, na který teď nemusim myslet… i sněhový vločky maj dneska neděli. Je jich málo. Maličkejch. A nepospíchaj, nic je nežene… lítaj nahoru i dolu…

Vzduch venku voní a chladí, a písnička si zaslouží doznít až do konce. Jsem šťastná ve svým nerozumu, a pak kejchám jako o život. Podkolenky si vytáhnu vysoko nad kolena, zacvakám si zubama o hrníček s průduškovym čajem. Zapomenu na všechny svoje záměry.. nebudu potřebovat odpovědi ani otázky.

Jsem ráda, že mám bílý závěsy a hnědý oči. Jsem ráda, že můžu zůstat vzhůru do jedný do rána, když se mi chce a že můžu mít ráno až do jedný po poledni. Jsem ráda, že se mi občas podaří říct to, co říct chci. Jsem ráda, že mám tátu kterej si se mnou povídá a mámu která mi udělá k večeři jídlo, o kterym jsem před tejdem řekla že na něj mám chuť. Jsem ráda, že mi občas někdo řekne, že mě zná a že jsou lidi který řikaj "Pocem.." než mě obejmou. Jsem ráda, že moje tělo hřeje, a když spím tak ještě víc.

Nevim, jestli vim, kdo jsem. Ale je to jedno, protože je zase jednou všechno správně. Aspoň na chvilku…

řekklij

2010-01-09T23:05:00.003+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=fregObNcHC8)

Tohle je tvuj hlas! Zní mi až pod jazykem, zní mi až v břiše... až za (s)vědomím.

A tohle je hlavní cena tomboly dnešního večera: Nohy otlačený od ústředního topení. Dvě ze čtyř končetin aspoň trochu prohřátý, dvě ze stovek frází pro dnešek pronešený. Na mě si počkaly moje vlastní emoce. Počíhaly si v důkazech života dávno přetrhanejch strun.. lidí co dávno odešli. Těm se nevyhneš. Řeknou ti, co ti říct potřebujou i kdyby tě kvůli tomu měly chytnout pod krkem. Zformulujou tě do divně tvarovanýho, rozvinutýho souvětí. Správná chvíle příjde možná jednou, možná stokrát, nech jí ať se o sebe postará sama.

Lidi řeknou cokoli, jenom aby nemuseli mlčet.. je to zábava, je to iluze, je to klasika. A nebyla bys potrefená husa, kdyby se ti teď nestáhl žaludek. Ještě včera jsem věděla, jak to říct líp, tak promiň.

Svojí odpověď člověk dostane jenom když se správně zeptá. Proto obracíme, ohýbáme a překrucujem svoje otázky. Doufala jsem, že tohle nebude o tobě, ale co dneska ani trochu není? A já vim, že když člověk chce něco za hlavu, nesmí se rozmýšlet, jestli to udělá..

Vždycky to jsou jenom útržky, co se protáhnou s vypětim sil klíčovejma dírkama mejch zorniček. Měla bych se omluvit i za to? Každej večer si slibuju, že zejtra budu lepší. Teď to stačí. Jo, vedu nespisovnej život. A někdy se vztekám. Jenže teď... pozor.

Ještě jednou se ti zlomí hlas a já se rozbrečim.

Zabolelo mne trochu to slavné Teď a Tady.

2009-12-15T15:30:00.005+01:00

( http://www.youtube.com/watch?v=YsWjzdzX0_0&feature=related)

Jednou se rozpomenu s lítostí na to, co jsme byli. Na to, co jsme znamenali a co pominulo, stejně jako všechno ostatní. Možná jen trochu méně samozřejmě a prostě.

Bude to ale až po tom, co z té vzpomínky vyšeptá všechna hořkost, bude to dost dlouho na to, aby to bolelo.. už jen měkce.

Ty vzpomínky a ten pocit mi vyplní večer, který přišel po dni, který přišel po noci, která přišla po dni, který přišel v ten správný okamžik tak jako i ty ostatní. Právě tenhle večer bude mít uvnitř mne všechny melancholické odstíny modři, které jsem kdysi dokázala najít na autoportrétu tvojí mysli, cos mi dal. Ten večer bude vonět alespoň v mých představách.

A mně bude z té vůně, těch barev, vzpomínek a toho všeho trochu do breku. V ten večer budeš už dávno pryč, daleko pryč a já budu pochybovat, jestli si vůbec někdy vzpomeneš.. Jenže, i když pryč, zahřeje mě snad na okamžik to, že jsi. To, že jsem nezapomněla ani na věci, které už víc nejsou pravda.

Až budu dýchat právě tak, jako dýchám teď, ty někde budeš, trochu jinak i trochu stejně, jako jsi teď. Teď, když tohle je pořád ještě přítomnost. Když jsi ještě tady, když může mě hřát, že jsme snad alespoň trochu pospolu. Na chvíli...

A já chci být tady s tebou teď ještě o trochu víc a o trochu pevněji, když mne pohladila melancholie večera, který teprve přijde.. někdy.

, I guess.

2009-12-08T16:09:00.001+01:00

Tohle světlo o půl čtvrté nedává věcem barvu, nedává lidem emoce. Plnej žaludek a chladno v bytě. Něco to znamená, ale co, na to ještě dneska nepříjdeš. Začíná tady Zima, ve které mě přestane pobolívat, o co jsem přišla. To, co jsem přiznala mi dnes přikrývá ramena a ta klesají ve stejném tempu jak klesá míza v stromech. Zpívaná slova mi zamotávají myšlenky a souvislosti kloužou po ledu utichlých rozhovorů... na tohle se taky zapomene. Ale sliby i objetí ještě pořád třeba mají svá tajemství, schovaná za kouřem, který nechci rozfoukat... pro jistotu. Dám si sirky do kapsy a udělám, co udělat musím. Udělám to i za tebe. Příště si snad vzpomenu sama.

Druhá polovina života se odhaluje až ve chvíli, kdy je minulostí. Druhá polovina lásky. Druhá polovina nebe..

Znova.

2009-11-27T16:03:00.002+01:00

písnička

Co mnou zahejbe, co mě sevře zevnitř, co mi vrátí cit do nervů. Za to děkuju. Pro dnešek.. a nejen pro něj.

Mezi prsty mi klouže pára, z hrnku čaje ze sáčku. Věci se otáčí podle směru, kterým foukám, barevné větrníčky skutečna. Co jsem už jednou věděla se vrací, protože mě to má, třeba, rádo. Protože moje úsměvy jsou beze mě samy, stejně jako já bez nich. Protože si chci myslet, že to tak má být.

Nosím plátěné boty a nemám dostatek vděku pro sedm dní slunce. Jsme zpátky, a možná že dokonce jsme to pořád my, trochu. Začali jsme stavět věty mezi spojky v jiném pořadí, aby se víc podobaly realitě. Už to nevadí. Jedna věc je, že věci mohly být lepší – druhá je, že pořád ještě mohou.

Co všechno jsme podělali nám odpustili, do příštího rána. Pozítřka se ještě dožijeme a až bude zle, budeme dýchat klidně. Dokud dýcháš takhle klidně, nemůže se ti stát nic zlého. A dokud mě nepřestaneš oslovovat jménem, ty, nemůže se nic zlého stát ani mně. A je to o tom, že dokud něčemu věříš, ale nezkusíš to, je to k ničemu. Je to o tom, že jsem pako. A ze všeho nejvíc je to o tom, že i přes to všechno.. jsou tu a byli tu. A sakra, jestli mě tohle všechno nemá dojmout, tak už nevím co. Snad i dál, budeme na tom pořád stejně...

Platí pro vaše srdce.. zákon setrvačnosti?

Bez odpovědi

2009-11-23T19:43:00.002+01:00

(je mi prima. Už pár dní, zaplaťpánbu.. a tobě, děkuju. :))

V mořské vodě jsou si blízko utečenci našich duší. Spočívají v iluzi objetí, ještě ne tak docela na dně. City se už několik let houpou na miskových vahách, výchylka udává míru mé ztracenosti. Jen veličina pro štěstí schází, to mi jen tiše krysalizuje na spáncích. Odjakživa.

A my všichni máme místo očí jednosměrná zrcadla, šifrujeme sobecké modlitby.. tak zkušeně.

Tohle ráno má barvu protifeťáckejch clon a život vytlouká na naše obratle zběsilej, vlkodlačí rytmus. Přichází chvíle, kdy musíte sami sebe roztrhnout na něhu a krvelačnost.. když se bojíte je spojit.

Jenom, každej den je toho tolik, tolik co ztratit. Žijem s tím?

Wish

2009-11-14T16:12:00.002+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=IXdNnw99-Ic&NR=1)

Mluvím pořád ve stejných slovech, ohraničených a konečných, známých a časem sešlých. Hledají svou zapomenutou ušlechtilost a hloubku v mnohoznačnostech, které už všichni dávno prokoukli.

Den za dnem ponižuji a mrzačím tajné věci, když je posílám na cestu zevnitř ven. Z bezradnosti je okrádám o duši, a ničím ji, když se jí pokouším vtěsnat do tvrdých schránek písmen a slov.

Rozlámané mi pak zůstávají ležet v nitru jako memento mého zločinu. Podřizuji se dříve odsuzovaným tendencím lidí, pojmenovat, zařadit a obehnat hranicí cokoli, s čím se setkají. Vysokou, betonovou hranicí s ostnatým drátem nahoře, pro ty, co by chtěli pryč, co by chtěli něco změnit. Až sem mě dohnala bezútěšnost světa, prokletá realita, zvrácená pravda. A tlakové vlny bezmoci a osamělosti.

Donekonečna se snažím dostat malý kousek nevyslovitelna do jiné duše, než je ta moje, aniž by se zdeformovalo. Snad abych dokázala, že někdy může beze zbytku všechno pochopit ten, po jehož pochopení toužíte. Jenže touha po dokonalém porozumění je totéž jako touha po perpetuu mobile. A je absurdní až do nebe, jak všichni chápeme ten princip. Princip fungování něčeho, co neexistuje.

Všechno to kazím. Už v okamžiku, kdy udělám první pohyb v pokusu naporcovat nevyslovitelné do slov. Pochopitelně, zdravý rozum pracuje, víme, co to znamená - nevyslovitelné. Ale, jakoby mi to nikdy nebylo dost jasné. A už ten první pohyb je surová vražda. Pokaždé, znovu, víc.

Jenže já mluvím dál a dál, pořád v těch stejných slovech, protože sama jsem moc svázaná a ohraničená než abych to uměla jinak. Ale ničí mě to.

A jediné, co mne napadá teď, je naučit se hrát na kytaru, poslat všechno po strunách a ty obmotat rovnou okolo něčí duše.. anebo ho přimět spolykat moje slzy. Jenže nic z toho se nestane a nic z toho by beztak nefungovalo, stejně jako slova nefungují, a já to vím, jen nejsem s to se s tím smířit.

Tohle nemůžu nikdy překročit, přeskočit, přeletět. A i kdyby vám to nedávalo smysl, nehraje v tom žádnou roli dálka.

Vždycky je to jen hloubka, hloubka, hloubka...

Up there

2009-11-10T16:09:00.000+01:00

http://www.youtube.com/watch?v=J9I9M4H9n_I

Ta holka si užívala svoje grandiózní zklamání, že zjistila, že když je na něčem nakreslená hruška, vůbec to ještě jako hruška chutnat nemusí. Dýchalo se jí lehce a žilo nesnadno. Neměla toho ve skutečnosti o moc více než vlastní útulek pro cizí zapomenutá slova. Slova, která ztratila svůj smysl a drahocenný punc pravdy. Slova, která se zaběhla do její vlastní duše ještě v dobách, kdy na to měla síly. A když vám v nitru stárnou slova, můžete zapomenout na to, že jenom v klidu vyblednou a umřou. Protáčí se kolem dokola, mění barvy, buší kladivy do spánků a tlačí na oči. A někdy se pak schoulí a rozbrečí se samou lítostí, že už nenesou svá původní poselství. Ta slova a slůvka se vždycky chvěla smutkem a ona je konejšila, i když sama polykala slzy. Opatrovala je a ona jí na oplátku sladce ubližovala. Na věčnou oplátku.

Ta holka se bála vlastních slov. Bála se říkat, že je šťastná a bála se i říkat opak. Nejdůležitější city opatrně halila do látek obyčejnosti a sledovala, jak nikoho nenapadne hledat v těch drobnostech něco podstatného. Dívala se, jak nikoho nenapadlo prohlédnout si její oči, už strašně dlouho. Celé dny pozorovala, jak se na cestách mezi lidmi deformují původní významy slov, činů i nečinů. A nikdo si ničeho nevšímá a nikdo se nezajímá. Lidé jen chodí, ztrácejí a zapomínají.

Dnes, když se jí v očích přelévaly červánky, měla na mysli tebe. Probrečela by noc, jenom aby vymámila ze svého imaginárního Boha slib, že nikdy neopustíš svou starou, krásnou iluzi, jak moc jí věříš a máš jí rád. Probrečela by noc, i kdyby jí slíbil jen to, že tu iluzi neopustíš zítra.

Micotip

2009-11-06T20:14:00.003+01:00

Mám všeho dost. Ale na lítost a soucit si vystačim sama. V tuhle chvíli už určitě.

http://www.youtube.com/watch?v=dipFMJckZOM

Ty stovky odvyprávěných příběhů mi zůstaly přilepené za žebry, jako voňavá smůla. Dnes se ale těžko dostávám za první větu kteréhokoli z nich. Ne že bych zapomněla, jak pokračují ale zapomínám, jak je vyprávět. A ztrácím síly slyšet další, další příběhy skrývající se za slovy "moc fajn". Bejvávaly moje. Mám sto chutí říkat tomu krádež, ale neměla bych pravdu, protože je to jenom normální, logický, podělaný pokračování všeho.

Není to moc, být oddělená od zimy tenkým sklem. Naakumulovaná sebelítost se mi řine z očí a ještě nejsem dospělá tím způsobem, co oni, abych se uměla před cizími pohledy držet nad zemí. Neumím moc obracet svou lhostejnost proti sobě, ne tak jako oni, ale učím se.

Jen občas to ještě vypadá, že si všichni hrajeme na to, že můžeme být zajedno. Dohromady falešně zpíváme stejná slova. Jenže každý sám za sebe. Vždycky. Musí se ale nechat, že nám jde předstírat, že to pestrobarevné fiasko, co nám svítí nad hlavami, nevidíme.

Měli bychom si brát příklad ze stromů. Když krvácejí, nejsou nikdy patetický.

Já jenom, že žiju

2009-10-19T20:09:00.004+02:00

Žiju a málokdy se zmůžu na něco víc než na nerýmovací básničku, kterou vám nedám přečíst. Vím, že bych třeba měla psát Vám jenže.. nebudu. Neumim to, myslet na to a.. tak. Nejsem na to (nebo jsem.. jsem na to - líná).

Stejskám. Smutním. Blázním. Učím se. Mluvím. Spím. Chápu. A taky nechápu. A taky si čistim zuby, protože hygiena musí bejt, znáte to (tak, pěkně jsem to zabila, gratuluju si).

Ne, vážně. Říkám, že je to zvláštní období, jenže když se nad tím zamyslím, tohle říkám posledních pár let skoro pořád. Vždycky je to zvláštní.. něco je zvláštní. Nejspíš, zaplaťpánbu že je, co?

A abych to trochu upřesnila, to současné zvláštno - asi jde o to, že mám pocit, že svět je moc velkej bordel na to, abych ho pochopila. Jde o to, že si to uvědomuju, teď. Uvědomuju si toho moc na to, abych to dovedla uspořádat do nějakýho smysluplnýho celku. Nejsem na ničí straně, nemůžu. Nebo naopak, spíš jsem na všech. A pak se v tom vyznejte.

Vidím, že každá situace má spoustu různých významů a smyslů, a každý člověk má v sobě úplně jiný řád (nebo neřád) a jiný zákoutí, že se toho každý den děje tolik a dalších třikrát tolik ještě toho, co není vidět - a že když bych chtěla říct, že chápu svět, budu strašně klamat sama sebe. Myslím, že nikdy chápat nebudu. Ne docela. Nejde to. A jestli to umíte vy, tak já ne. Já na to v sobě.. nemám dost místa.

Umím něco cítit a umím nějak přemýšlet. Můžu dokonce rozumět úlomkům cizích myšlenek a cizích emocí. Ale to je všechno. Pořád jsem to jenom já. Sama za sebe, jako vy všichni. Zatraceně ráda, když někdo chápe úlomky mých emocí a mých myšlenek, protože to pomáhá - ale pořád a navždycky svým způsobem sama.

Každej tu černou káru svou

si táhne sám

Kdo může znát tu píseň
co já v sobě mám
Můžeš si půjčit klobouk
nepůjčíš si nikdy cizí žal
Cizíma ústy ještě nikdo nezpíval

Tu černou káru tu mám
stále na patách
On se z ní sype věčněj
jemnej černej prach
Zastavit nesmím ani chvíli
Ani chvíli zaživa
Ta černá kára se můj život nazývá

Nechci říkat, že končím s psaním, jenom chci říct, že nebude překvapení, když to bude pokračovat tak, jak je to teď. Že se tu toho prostě moc objevovat nebude. Jenže si tenhle domeček nechám, já se nerada definitivně loučím a definitivně opouštím cokoli, jsem na to asi moc velkej srab, nebo tak něco. Naproti tomu se ráda.. vracím. I tam, odkud jsem nikdy docela neodešla.

Chci už jenom říct, že se vzdávám ambice pochopit svět. Stačí mi, jestli se někdy dopracuji k tomu, pochopit svůj svět.. ten zatracenej, maličkej zlomek toho všeho, kterej mi i tak dává pěkně zabrat. A dávat bude, s tím je třeba počítat.

(tady na tom místě bych vám měla (chtěla?) něco popřát.. ale upřímně, má to cenu?)

Podvečer

2009-09-12T19:51:00.003+02:00

A už ani nedodávám to hloupý "před", který mě kdysi.. rozesmálo?

(http://www.youtube.com/watch?v=uPgWFj-ZqIE&feature=related)

Přesně jeden z těch podvečerů, kdy vás mrzí, že nejste alespoň svátečním kuřákem, protože v těch chvílích byste prožili jeden ze svátků s nejhlubší a nejčarovnější atmosférou. Přesně jeden z těch podvečerů mi dneska naplnil.. mne.

Na přelomu léta a podzimu, při počátku nazlátlé hranice s nesmělým chladem pod svetrem a ve vlasech.

Už se nezamilujem na počkání. Netrápíme se pro okamžiky, o které bychom mohli možná přijít. Nepropadáme se tak snadno do cizích životů. Už se nám nezdá...

Přáli jsme si, aby některé příběhy dopadly jinak. Nasládlé začátky, i ty druhé, slibovaly co nemohly splnit. Jenom my jsme to nepochopili.. ani na podruhé. A troufni si říct, že napotřetí to bude jinak. Chyby nepoznamenané ponaučením nám brázdí životy. To je tím, že věříme na pohádky. Ale v aortách se nám pomaličku usazuje cynismus. Cynismus zakalenejch očí nepřítomně hledících do studenejch zítřejších duší...

Dejvice. A domů. A už teď málem minulé jeřabiny mi připomněly, že pořád ještě jsme to my. Jiný, ale stejně...

Kouzlo posledního prázdninového večera

2009-08-31T20:23:00.002+02:00

( http://www.youtube.com/watch?v=BhfKkF6sgNA ) !!!

Tento den bude památný přinejmenším tím, že mne poprvé napadlo cucat mražené nakrájené meruňky jako bonbóny. A stejně to má.. atmosféru. Celkem příjemnou. Uvědomuju si dneska, jak je muj život roztomile jednoduchej, a s jakou nostalgií na to budu vzpomínat za deset let.. jó, je to pohoda, když je vám chvíli všechno docela jedno, všechno máte docela rádi a život je docela prima. Takovej ten pocit, že na cokoli stačí říct jenom ,,Tak jó, proč ne.." a dál cucat mražený meruňky s trochu tupym výrazem ve tváři.

Nójo. A je to skvělá životní filosofie, která se mi v týhle atmosféře modeluje v hlavě, baví mě daleko víc než všechny ty hluboký myšlenky, aspoň dneska, přiznávám se veřejně. Dobře se najíst, vyspat, občas se s někym zasmát a občas s někym propovídat spoustu hodin (debaty o povrchních starostech vedou!), občas se poválet u seriálu s pudingem co v mističce hřeje na břiše, dělat spoustu spontánních věcí, občas si pořádně pobrečet a masochisticky se vyžít ve vlastní sebelítosti a pak se z toho vyspat, nebrat nic moc vážně, mluvit a psát nespisovně a říct všemu, co se mi nelíbí, ať si to trhne nohou. Jóó. Vždyť jakobych neměla dost času na to hledat životní moudra, je mi šestnáct, sakra. Kdy jindy si budu moct tak parádně užít svuj jednoduchej život, há? Prozatím na to všechno nějak kašlu (a prozatím znamená alespoň pro dnešní večer).

,,Možná že hloupý, ale krásný byl náš svět.." hm? :)

Mám ráda, ráda, ráda ty chvíle, kdy mne moje mlsná dožene až k tomu, že si sednu do tureckýho sedu na zem v kuchyni, mezi všechny ty drobky, otevřu skříňku a hledám.. mezi kompotama, kypřícíma práškama, starejma čokoládama, balíčkama s rejží a podobně. Otevřu nutellu, naberu si na prst, zavřu, vylovim takový ty veliký žlutý rozinky, nacpu si jich pár do pusy abych je vzápětí zajedla několika hrstma solenejch brambůrek. Přežvykuju a zamyšleně si prohlížim malou konzervu, ve který se podle všeho skrývá krabí cosi z Kamčatky. Ale na to si dneska netroufnu. Jsem ale odhodlaná snad poprvé v životě ochutnat mentolový bonbóny v zeleno-černym obalu, kterejm jsem se vždycky vyhejbala... to jsou zásadní životní události, co?

A pak si asi vyčistim zuby, budu chvíli číst a zejtra vstanu v půl šestý abych si stihla umejt vlasy... a půjdu do školy.

Tak jó, proč ne...

Brané dny

2009-08-29T13:40:00.006+02:00

Mám sladko v puse, po žlutejch tic-tacách, potkala mě dneska celá spousta milejch věcí... a budu vám vyprávět příběh posledních dní..

( http://www.youtube.com/watch?v=GT6HveIbSj0&feature=related )

Nejdřív ze všeho jsem probděla noc - měla jsem hebký záda a pak mi bylo zle, zle, zle, smrkala jsem do kuchyňskejch papírovejch utěrek a měla jsem pocit, že jsem nic nezvládla a dál nic nezvládám. Pak jsem měla bolavý ramena a rychle jsem usínala vedle nešťastnic s pejsky, ve vlaku.. a pak se to začalo lepšit.

Dalších několik dní jsem mohla být jiná. Já jsem teď pořád jiná. Čím dál tím víc jiná, všemožnejma směrama, až sama nevím, co tím myslím... a čím víc jsem jiná (než dřív), tím víc jsem stejná (jako někteří lidé).

Nechávala jsem jedno svoje já (takový to okořeněný bláznivostí, hlučností, veselostí a pihatym nosem) nahlas žvanit a smát se a zpívat, nechávala jsem ho kvést na sluníčku v pestrých barvách, a krásné na tom bylo, že jsem mohla... že všechny ty divné řetězy nejistoty byly pryč.

Nechávala jsem jiný svoje já (takový to protknutý cynismem a rezignací na snahu být správná a dobrá) potichu mluvit a sdílet, nechávala jsem ho užívat anestetika porozumění, že si chvílema ani nepřipadalo tak špatné.

Škrábala jsem si štípance, často obdivovala duše, slova i gesta svých přátel, úžasných v jejich různorodosti.

Teď vzdávám snahu vyjádřit vše, co jsem cítila, vše, co se dělo... nemám šanci. A poslední dobou nic nedopadá tak, jak čekám a nic není jednostranné.. a to platí i tady.

Tak jako tak, patří vám můj dík, každému zvlášť za ta neskutečna (neskutečné roztomilosti, neskutečné laskavosti, neskutečné hravosti, neskutečné legračnosti a tak podobně), která v sobě máte a všem dohromady, za to, že.. jste?

Nepátek

2009-08-21T20:45:00.002+02:00

( http://www.youtube.com/watch?v=KWmETxWM0h0 )

Pomalu a labužnicky olizuju svoje prsty, ulepený od sebelítosti. Zvrhle se vyžívám v tý chuti a jsem sama sobě směšná a odporná zároveň.

Už ani nepoznám, jestli je tu se mnou. Jestli mi maluje na tvář ironickej úsměv, jestli mi kalí pohled, jestli tahá šedýma rukama za režné nitě...

Přetvářka, věrná (ne)přítelkyně. Přetvářka, druhá přirozenost, snad dneska už přirozenější než ta původní, čestná a jednoduše pravdivá. Přetvářka, přirostla mi.. k srdci?

Už nepoznám, co jsem já a co mne oni naučili, k čemu si mne důmyslnými, málem laskavými metodami vycvičili. Bojím se, moc se bojím, že se sama sobě ztrácím z dohledu.

Připadám si provinile, protože cítím, že mí andělé jsou ze mě zklamaní a stydí se za mě na každém kroku. A to je to úplně poslední, co jsem chtěla...

Stydím se taky. Je mi ze mě smutno. A špatně.

Anebo jsou to jenom další synteticky depresivní myšlenky vyprodukovaný chladně kalkulující části mé mysli? Té, která ví, že když se teď vyřvu, budu pak zas schopná nějakou dobu bez keců dělat, co je třeba?

Pochybuju dneska už úplně o všem, co je ve mně.

Mám strach... že už ani ty slzy nejsou tak slaný, jak by měly bejt...

Bezútěšnost

2009-07-31T15:28:00.003+02:00

( http://www.youtube.com/watch?v=h27HRNm_r4U )

Šlachy se natahujou a lidi se pomlouvaj, za tenkejma zdma. Moc tenkejma na to, aby za nima šlo zapomenout na špinavost světa. Moc tenkejma na to, aby za nima šlo zapomenout na svou vlastní špínu. A osamělost.

Změříme si navzájem obvody svejch svědomí a napíšem je do tabulek.

Porovnáme míry našich sebeovládání. Schválně, kdo to vydrží nejdýl. Nedotknout se nedovřenejch dveří, nezaskřípat zubama, nekopnout do ničeho, nerozbrečet se. Kdo z nás nejdýl vydrží poslouchat žluklej smích. Nikdo ti přeci neuvěří, že se vraždilo, když tu všichni dejchaj.

Máš sucho v puse, prázdno v hlavě a opustila tě chuť mluvit. Říkat.. cokoli.

A vidíš, že když někdo psal osudy, tak na tomhle místě, v týhle fázi příběhu... mu začal docházet inkoust.

Ale nikdo z nás o tom nemluví.

Nikdo si to nepřiznává.

Pochopitelně.

Ráda stojim na špičkách, když mám důvod..

2009-07-24T15:14:00.003+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=bYfrhnu-ATY)

Kreslím na papír obrazy s jednoduchým, matným nábojem. Ten zvuk mě naplňuje, něčím bez příchutě a vůně, když pod hrotem tužky se rodí lidská těla. A ta kresba je důkaz

Vzpomínám si, jak mělo nebe včera lososovou barvu a já studený kolena. A mluvila jsem z rozpačitosti, řekla jsem víc než kdy předtím, ale nezmlkla jsem, abych tak řekla všechno.

Pak se setmělo a byla to úplně stejná situace jako před šesti měsíci.. jen bylo o dvaadvacet stupňů tepleji, nikomu nešla pára od pusy a já se cítila o tolik líp...

Vzpomínám si, čím jsem si byla jistá a jak mi bylo. A dokud si vzpomínám, všechno to pořád ještě trochu je, trochu to trvá...

I když teď držím v ruce tužku a prší mi do pokoje.

Dál si vzpomínám, co bylo, dál si uvědomuju, co je a vidím, že je to pořád jenom víc a víc... otevřenej konec.

Šeptem

2009-07-21T14:35:00.002+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=yBwue3V81QE&feature=related)

V hodině plynného spánku vrývám silou vůle letokruhy do kamení.
Prsty přejíždím po všech těch nezajizvených křivdách a po bradě mi teče namísto krve teplý, živočišný...ticho.
A dlouho opouštěná místa, na která jsem se už neměla vracet, se mi teď objevují pod zavřenými víčky a hlásí svůj návrat do mého života.
Je tu zima.

Tak se chytnem za ruce a budem mluvit o tom, o čem se nám mluví tak těžko. O tom, co se tváříme, že se nám neděje. Rozumíme si.

My, co stud schováváme za úsměv a tajíme smutky, obličej v peřinách.

Přiznáš se mi a já tobě.

Sama

2009-07-08T13:11:00.002+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=USTq9wBSIv8)

Žíly jí prosvítaly skrz kůži, když stála před zrcadlem staré toaletky. Krucifix za zády a dlouhé praskliny v bílých stěnách. Všechny nedokonalosti její mladé kůže netaktně upozorňovaly na realitu. Přiotevřené okno a za ním dusno a šedá obloha.

Pohladila svůj krk a snažila se oddělit od sebe to, co cítí kůže na jejích prstech od toho, co cítí na krku. Přemýšlela, jestli má vůbec ještě co říct. Jestli její mysl obsahuje ještě něco, co trochu dává smysl.

Z polovičních barev staré místnosti čpěla esence zaprášených, minulých životů žen. Mládí i stáří a pomíjivé naplnění. Už po několikáté naposledy.

Hlasivky se probudily. Zpívala tiše dávnou píseň. Nerozuměla slovům, ale atmosféru pochopila lépe, než by se snad vůbec hodilo. Položila si ruku na srdce ve snaze zachytit slabé záchvěvy emocí.
Poprvé si v tom prastarém zrcadle pohlédla do očí. Nenalíčené byly jako nahé. Lil se z nich stud, nejistý strach a nejednoznačná síla žijící duše.
Dívajíc se do vlastních očí, hleděla i do očí všech žen, které se kdysi v té tenké vrstvě stříbra prohlížely. Patřila k nim.

Spočinula pak na bílé posteli, bosá chodidla se dotkla pelesti a se stejným smířením, jako by víla odevzdala své tělo chladné vodě, odevzdala dívka svou mysl dalšímu ze snů se stále stejnou pointou.

Učila se být sama.

Jen těch slov...

2009-06-24T20:26:00.006+02:00

...co ještě zbývají, je už pouhých pár hrstí.

(http://www.youtube.com/watch?v=uz48XeYD1TE&feature=related)

Pod zataženou oblohou na zlomky vteřin nechávám lítat svoje dehydratovaný tělo. Dolů z kopce, jak nejrychleji to jenom jde. Pro širokej úsměv, pro udýchaný tančení na betonu, pro vědomí, že vedle vás stojí někdo, kdo ví, proč to všechno děláte. A nepadne jediná otázka, není třeba jediné odpovědi, jenom se podívá stranou a poslechne tvoje přání.

S plnou náručí mrtvých květů se vykloním z okna a prožiju si až na dno tu několikavteřinovou smuteční ceremonii. Mrtvé jsou i všechny předsudky a ty se rozplynou ještě než dopadnou do trávy, ještě než proletí okolo oken, která den co den zdravím.

Bez známek spokojenosti polykáš všechna svoje ,,asi", právě teď. Nevidím tě. Ale vím, kde jsi a kdo se pro tebe kouše do rtů, kdo si zakrývá oči, kdo si drží pod vědomím litry svého oprávněného strachu.

A ona má svojí hořkost poschovávanou mezi suchými, vylisovanými okvětními lístky růže.

Nedosáhnu na tebe. Marně ve snách natahuju ruce, a všechno se vzdaluje, pár centimetrů se mi před očima přelévá v oceán času. Nejsem si jistá. A plíce se dál plní vzduchem a zase vyprazdňují.
Pořád. Pořád. Pořád.
Jenom rytmus se mění.

Muj anděl strážněj mi pláče do vlasů a já mám v takovejch chvílích husí kůži po celým těle, to jak mi skrz ní utíká ven všechno to, co mi přeteklo ze srdce. Ze situací vytuším osudy a v jizvách si přečtu na sto tajemství. Další si pak vyslechnu a na tom všem je stejně nejkrásnější to, že si můžu na malej okamžik lehnout do peřin důvěry.

A ať se tváříme jakkoli, ať se chováme jakkoli, ať jsme kýmkoli.. jsme všichni jen lidé. Na jisté úrovni všichni stejní, i když se pošetile snažíme to před sebou utajit.

So, hold on..

2009-06-22T18:08:00.003+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=laOJSr3Oztw&feature=related)

Když slyším tuhle píseň, cítím se zvláštně..mlčím. Přikrývá mou náladu indigovými oblaky.

Jsou to oblaka, do kterých se vsákla už spousta slz lidí z celého světa. Teplých a slaných.
Melancholie, lítost, ale také vděk a nádhera kouzla, něco na jisté úrovni tak silného a tak mimo náš dosah, ač vlastně v nás. To, co bere všechna slova z úst.
To jsou mé pocity.

Když jí slyším, obdivuji sílu lidí. Jejich vůli. To, jak snášejí všechnu tíhu, všechna trápení, všechny bolesti. Jak pláčou, ale vzápětí si osuší slzy a pokračují dál. Obdivuji, jak s každým východem slunce vstávají a dělají přesně to, co dělat musí. Den po dni.
A obdivuji zvlášť ty, kteří z nějakého důvodu dosud dostali a dostávají pramálo lásky. Jen zlomek z toho, co by si zasloužili. Není jich málo. Ty obdivuji za každý jejich krok, za každý pohyb a ještě daleko, daleko víc za každý úsměv a každou naději.
Protože přeci - láska je palivo, nebo ne? Snad jediné zdravé a správné palivo pro lidský život.

A já se modlím při těchto tónech za ty, kteří jí mají málo. Modlím se za ty, jimž srdce přetékají touhami zatímco na dlaních jim leží jen pár květů tím zvláštním způsobem hřejivých zážitků..

Modlím se za ně, aby jejich srdce nevychladla a neztvrdla.
Modlím se, aby vydrželi - aby měli dost té jejich zvláštní síly, toho paliva záhadného původu.
A nakonec a hlavně se modlím, aby jednou, ve správnou chvíli, dostali konečně všechno dobro, všechno kouzelné teplo, které zasluhují. Aby jim bylo dopřáno rozhazovat kolem sebe květy nádherných zážitků plnými hrstmi a žít z jejich vůně - z lásky.

Ano. Na tyhle bytosti myslím a za ně se modlím, když mlčky poslouchám tuhle píseň.
Za ně roním svoje vlastní slzy do indigových oblak.

So, hold on!
You are not alone...

Nesouvislosti ve spirálách

2009-06-19T19:21:00.005+02:00

Znáte ten pocit, když vás semele obrovská mořská vlna tříštící se o břeh a vy pár okamžiků nemůžete dělat vůbec nic proti takový síle?

(http://www.youtube.com/watch?v=8mVYbQHVJsY)

Na koncích vět tázacích chyběj otazníky. A čert vem spisovnej jazyk, dneska.
Opíjim se sirupem z kompotovanejch broskví a doufám, že se dočkám tý němoty.
Dlaždičky zcizily všechno teplo mojí kůži a vysmívaj se mi, že mě hřát nemůže ani u srdce dobrej pocit.
Lidi se šíleně točej na hranici mezi zpěvem a křikem a z hlasů jim tryská tolik neštěstí, že vyplní místnost rychleji než plynný dusík vyplní airbag. Tolik divokýho neštěstí, že se zlomíš v pase. Hryzali do hranice určující, kolik bolesti může pojmout jedno lidský tělo, jakoby hryzali do drátů elektrickýho vedení.
Jde z toho hrůza.

Vracim se, bydlet do zvuků bicích a hádat, jak dlouho to ještě vydržim. Neni mi blbě, ale něco se mi ve spirálách snáší k hlavě, klove mě do lebky a odráží se zpátky a odlítá do nevim-kam. Nechci to vědět.

Hlavně melu blbosti. Ale mám k tomu sbírku bláznivejch důvodů, co koušou jako zlý svetry.

(A ona se ta něha jednou vrátí. Fakt.)

Kostní dřeň

2009-06-15T18:37:00.004+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=mZx0duojptI)

Vytrhává si obočí.
Ze vzdálenosti pár centimetrů na ní z vlastních zorniček útočí svědomí. Bojí se, že jsou čím dál tím mělčí. Že vysychají.
Polámala kosti příslibům, několikanásobně. Nepřesvědčivé argumenty, jimž sama nikdy nevěřila, si obmotala kolem krku, aby ji hřály. A teď.. ji škrtí.
Dál si životem nese všechna odpuštěná a zapomenutá provinění. Ode dneška o jedno víc.

Otáčí hlavu a zvedá pohled.
Do sklíček brýlí z obou stran stesk vyškrabuje melodie vzdechů. Opakujou svoje jména. Chtěj se zachránit. Po hmatu hledají tu nejsprávnější cestu a netuší, jak jí poznat..
Sklíčení. Nedoženou už svoje staré sny, nemají šanci. Nedopadne to už hezky.
Teď už si budou jen pár chvil kvůli troše sladka prohlubovat rány.. aby teklo ještě o něco víc krve, která stvrdí konec příběhu.

Polyká průsvitný touhy.
Zvířenej prach usedá na kůži... ještě pořád je teplá. Živá, snad.
Jako tlak vody, když jste moc hluboko.. v uších jí bolestivě hučí. A všechna ta drásající přání a svalové křeče. Zimnice a paranoia.
Hystericky, na kolenou prosí, ať se to nezmění. Nikdy.
Proboha!

...

A pak jenom záblesk vzpomínky, měkčí než cokoli, co snad teď vůbec může být na světě. Vzpomínky na to, že když chodili tmou, vůbec nemuseli jít jenom po zemi...

Zavře oči a tlumí v sobě všechno, co křičí.
A chviličku si nepřeje nic jiného, než aby se to ještě někdy vrátilo. Hebkost do světa.. do srdce.. srdcí.

Brzy.

S věnováním všem těm jemným andělským vlasům..

2009-06-09T14:11:00.006+02:00

( http://www.youtube.com/watch?v=M7RgGFwgWPY Ty, moje.. všechno nejlepší k narozeninám. Tenhle článek Ti věnuju jako první malej dárek. Osmej červen a bonus za vlajky.. mám Tě ráda, vážně.. drž se. Mě umíš držet skvěle. )

Poslouchám ze záznamu koncert svejch vlastních emocí. Tolikrát dokolečka, než se zvuk zkreslí a rozpije v mlze spánků..

Jako otrok sebe sama škrtám v plánech a cupuju racionalitu. Hraju si bez radosti ze hry. Předstírám a všechno si to věřím. Tlačím na modřiny. A pak pátrám po útěše v náruči sebelítosti... čekám, kdo mne vysvobodí a potají si vyčítám..

Dívám se stranou, jako by mi to snad mohlo pomoci, když se budu tvářit, že nevyhlížím sny. A světe div se, funguje to. Že se nade mnou asi slitovali, když si hráli na kočky... děti. Anebo mi náhoda plivla do tváře. A vybrat si můžu, co chci.
Dokud nepochopím, že na tom nezáleží.

A když se konečně ztiším, slyším zpoza cizích žeber, jak mi odněkud někdo posílá zprávu, že mám víc, než si vůbec můžu přát. Moje já ze střípků zrcadel, nejspíš. A přesto, snad jako důkaz, dostanu vzápětí další dary. Cáry důvěry na severozápad a odtamtud zase zpátky.. obmotaj nám ruce.

U srdce mě teď hřeje kus žlutého polymeru. Posledního.

A nejkrásnější nakonec je, když můžete říct nahlas, jak moc si toho všeho vážíte.

Byla to ostuda. Ale tleskali ve stoje.

Máta

2009-05-31T16:20:00.002+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=_ogVor9uZoo)

Ptačí nožičky ze skla
a hlásky ze stříbra
Jako když vám víla
něžně foukne za krk
úzkost
...
Ta víla s růžovými rty
očima čarovně šedomodrýma
a řasami z nejjemnějšího
bílého peří
...
Jako když se ohlédne přes rameno
a neusměje se
Zastudí vás pod jazykem
chuť máty.

Nikdy ne navždycky.

2009-05-26T20:05:00.008+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=YTMSojPcF1g&feature=related - moc mě mrzí, že jsem to nenašla nějaký lepší. Od nula : třicet čtyři)

Co všechno lítá teplym vzduchem těsně než začne pršet. Co všechno bubnuje na bubínky ušní. A vítr.. vítr mi líbá záda.
V období vlčích máků, co rostou okolo silnic, na polích, u stavenišť.. a co mi rozkvétají za očima. V hlavě se mi převracej a do spánků mě koušou věci, co jsem byla zvyklá si myslet a taky ty, na který jsem byla zvyklá nemyslet. Vzduch za oknama je voňavej kamarád a já na parapetu píšu už čtvrtý přiznání.

Běžela jsem ven aby mi dešťový kapky a šedo mraků domalovali v hlavě pozoruhodnej nedělní obraz.. v úterý. Aby mi naplnili plíce až po okraj. Aby mě to bolelo a abych nepotřebovala vědět, co chci. Aby se mi roztřásly čelisti.

Stojíme na hranici a to průsvitný vibrující napětí ze všech stran skoro žene slzy do očí. Že kdyby to trvalo o vteřinu dýl, než to trvat má, praskne něco přímo v páteři světa.

Tak schválně, jestli se aspoň rozpustim.

Uprostřed ulice by se mi málem zastavilo srdce z tý vůně. Ještě pořád.
Cévní systém uzavřenej, na kůži zbytky černý barvy a pár krátkozrakejch očí. Vyhlížej v koutech sídliště včerejší noc. Anebo nějakou dřívější...
Držim v zubech provazy upletený ze všech naoko zapomenutejch bolestí a citů. Než se obrátí vítr, než se rozletím, než mi duši přestanou ohlušovat ozvěny hromů.

Už jenom.. už snad jenom.. zarejt vší silou nehty do oblohy!

O nadějích

2009-05-19T16:50:00.005+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=KDx_UZ3UnAg&feature=related)

V sedmnácté vteřině léto na okamžik zadrželo dech. Z nebe se sypaly bílé lístky odpuštění, jako pozdravy od beránků co se pásli po obloze a na těla usínajících lidí dopadaly růžové kvítky, rozplývaly se a měnily v jemnou hřejivou mlhu, políbení od červánků. Aby se nezapomínalo na něhu a hebkost lidských duší. Vzdor tomu, že mnohé je poztrácely, přišly o ně..

Dívka za závěsy, které nebyly dost silné aby jimi neproniklo denní světlo. S ospalky v očích, pihami a tělem, co občas bolelo a občas stonalo. Tělem, co jí zrovna v tuhle chvíli připadalo tak maličké. Napůl dítětem. Přemýšlela, jak sny přicházejí a odcházejí do z jejího života. A když vydechne poslední zbytky některého z nich, jakoby se někam hluboko do půdy malovaly ornamenty. A tak zůstávají její minulé sny zachovány, někde, kde je nikdo nevidí a nikdo se jich nedotkne. Odchází z jejího těla, ale nikdy docela neopouští svět.

Různobarevné bytosti na všelijakých místech pošetile měřily lásku na gramy. A divily se pak svému neštěstí. Těžko říct, jestli nedokázaly přestat, málo se snažily anebo je to nenapadlo. Plakaly, když jim žárlivost a závist kořenily život. Nevšimly si, že největší poklady nedostanou zvenku, že je nekoupí. Nevšimly si, jak jim to nejdůležitější roste ve vlastní duši. Voňavá pole.

Když léto na vteřinu zadrželo dech a obloze se zdálo, že se lidi málo hladí po vlasech, rozsypala po světě těch pohlazení dost, aby se dostalo na každého. Aby lidé zaslechli alespoň zdálky tichou melodii v rytmu něhy a naděje. Spoustu malých upomínek, že hřeje slunce a rostou květiny, a hlavně, že lidé se mají rádi. Že svět dovede být krásný. Každý den sypala obloha drobná povzbuzení po světě, jako semínka radosti do lidských duší.
Jenže některé z nich, zbrázděné strachem a sebelítostí, necítily nic.. a nic nepostřehly.

V jednom z těch okamžiků, dívka nevědomky přijala dárek, který jí obloha poslala. Jí a všem ostatním. Pohladila rozkousané rty, pousmála se a pod očními víčky jí vzklíčil nápad.

Namalovat někomu na holá záda.. galerii snů.

Při hudební výchově..

2009-05-14T20:47:00.003+02:00

..mimochodem, vedle zápisků a tužkovejch malůvek.

Ukřivděně zamlklá

a vzduch provoněnej jazzem

křivím si páteř, duše rozkvetlá

jak rytmus tříští se o zem

...

Když tunelem výčitka projde

marný snahy okna pozavíraj

pak mně a tobě tolik líto příjde

že lidi zapomínaj...

...

Seženeš mi švestku?

Budeš mě mít rád?

Víte...

2009-05-07T19:46:00.002+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=Y2jxjv0HkwM&feature=related)

Sluníčko jí prohřívalo vlasy a ona si máčela kotníky v sobectví, výčitkách a teskných básničkách, co končily tajeným smíchem...

Vlnovky barevnejma pastelkama, bolavý netělo, roztrhaný boty a tak trochu hrůza z toho, že je to všechno doopravdy. Že se to všechno vážně děje. Celej svět. Tak nepředstavitelné množství životů a neživotů...

Budu upřímná, tohle vůbec není to nejvyrovnanější období mého života. Zdaj se mi nehezký sny, to se mi nestávalo. Mám co dělat, abych se nerozbrečela když v autobuse vidím nemocné dítě anebo když si připomenu něco, co mi zmizelo z života, aniž bych to postřehla.. anebo když se stane cokoli jiného.

Šeřík vadne, svědomí pálí a v dlaních vyryté červené půlměsíčky - naléhavé nářky nehtů... dlouhé schody...

Vlastně se akorát moc bojím. Zdá se mi, že v jednom kuse o něco přicházím. A mám strach, že se mi to nevrátí, mám strach, že to bude pokračovat a že.. zůstanu sama. Mám strach, že nestihnu včas přijít na to.. kudy.

Studí cestičky vyšlapané na kůži. Lovíš myšlenky. Hledáš po kouscích sama sebe v zrcátkách, víš, že to nemá cenu... nepřestaneš.

Není to období ani tak smutné, jako zvláštní. A nemusíte mi říkat, že to přejde a tak. Že to bude dobrý. Já vím, že jo. Vidím to všechno až překvapivě jasně, všechno si uvědomuju, můj rozum někde vedle mě pracuje chladně a přesně. Velice dobře vím, jak skvěle se mám.
Jen to nic nemění na tom, jak mi je. Na tom, že se trochu bojím a je mi trochu smutno a úzko a.. zvláštně.

Jedinou společností jí byl vítr. Vítr, co roznášel po světě modlitby a přání. Vítr, co ochutnal všechna moře.

Sluníčko jí prohřívalo vlasy...

...roztřásla se jí ramena.

True story

2009-04-29T20:47:00.002+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=8rPo3P60GL4)

Letěl si igelitovej sáček oblouhou

a vyklopil mi přímo na hlavu

obrovskou hromadu smutna

...

Nateklo mi do uší

a za krk

...

I sluníčku bylo smutno

tak se schovalo

za šedivý plyšový závěsy

a plakalo

...

Zatímco já se schovávala

v tunelu

do nezdravě zeleného světla

a pod ostnaté dráty

...

Stála jsem na střepech

byla sama na světě

co byl vratkej

a lhostejnej

a nedával smysl

...

Po hromadě kapesníčků

a několikanásobně

studenejch tvářích

mi ale svět přímo před čumák

napsal

...

Že daleko líp

než sladký pečivo s tvarohem

pomůže

když narazíte na někoho

kdo vám pochválí knoflík pro štěstí

zneuctí Pana Zebru

...

a obejme vás.

...

Když se celí odrážíte

v těch správných očích.

...kuju.

Karaity

2009-04-25T05:15:00.002+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=MEaxoSMUgXI .. ta píseň je důležitá.. )

Pro devět tónů, jež slýchával. Pro černé linky, jež lemovaly Její oči. Pro Její hluchotu.
Na hoře Karaity, když slunce vycházelo, dal se Vánek do pláče.

A jak nebe bledlo, půda tmavla a Vánek obřadně složil ruce do klína, který našel na tom nejstudenějším kameni. Snad na tom nejstudenějším kousíčku světa.

Když se den nachýlil a slunko v horách zapadalo, schoulila se v bílém světě svého domova a se sevřenými víčky tiše a pokojně prožívala muka svých nemocí.

Tak úsvit za úsvitem, na hoře Karaity Vánek plakával. A slábnul.
A pod horou, nemocná, slábla i Ona.
Patřili do jednoho světa, byli si nejbližšími přáteli a jejich životy byly pevně propleteny - a oni to věděli, tím zvláštním, pevným ale naprosto neurčitým, nekonkrétním způsobem. Věděli to v každém dnu, za každého úsvitu a při každém stmívání. Po léta den co den oba plnili své poslání, aniž by přemýšleli, jak dlouho ještě. Aniž by přemýšleli, proč. Dělali, co museli dělat. Bez hořkosti a otázek.

Každý hluboko ve své vlastní samotě. Zatím.

...

Den před Jejími narozeninami, vyšla za úsvitu, nahá, na horu Karaity. Sluneční paprsky se poprvé dotkly bledého hedvábí Její kůže.

Spočinula na kameni a Vánek se po devatenácti letech uložil ke spánku. V jedné ze sotva znatelných vrásek, co měla okolo očí.

...

Ten nejstudenější kousíček světa se jim stal hrobem. Černočerné linky lemující Její oči, dokonalým, úplným epitafem.
A oněch devět tónů, jejich requiem, slyšela tentokrát i Ona. Hluchá.

Do příštího úsvitu se stali součástí jeden druhého.

Do příštího prosince pak splynuli s horou Karaity.

Meidži

2009-04-24T15:55:00.006+02:00

Měla jsem včera takovej večer... vlastně hezkej. A přečetla jsem spoustu vašich článků, hlavně starších a celou tou náladou (a vámi) jsem se nechala inspirovat a pokusila jsem se po dlouhý době napsat básničku, byť nerýmovací. A asi na ní nechci zapomenout, tak jí zveřejním i tady...

http://www.youtube.com/watch?v=s4_4abCWw-w

Vyhlásili celostátní pátrání

po posmutnělym smíškovi

co zatoulal se

v prvoplánový pointě

...

Prohledali lesy

a prapodivnou ponorkou

se koukli až na dno

Ladožskýho jezera

kde pro samý bláto

přestali umět šeptat

...

Ale o to víc se jim zdálo snů

a celý další dvě věčnosti po sobě

pátrali po malém, naivním smíškovi

ve všech komínech a pampeliškovejch květech

...

No a hned ze začátku třetí věčnosti

nebo na konci období Meidži

staroušek,

patron všech kapesních atlasů,

co přišel o půlku levýho ucha

zakopl o negativy starejch fotek

nebo jen o myšlenku na ně

...

A racci a holubi

byli na všech těch fotkách

a křídlama mávali

jakoby se měl hned zítra

zastavit svět

...

A starouška napadlo,

že zapomněli prohledat oblohu,...

A v očích...

2009-04-21T17:15:00.005+02:00

...odlesky černého, lávového skla. Nezbroušená, pravěká, pokojná moudrost z bolesti.

---

Poslouchala jsem jí a myslela trochu na Lůcu, která mi o ní dala vědět a trochu na Ashu, protože vím, že oni jsou prostě její...(http://www.youtube.com/watch?v=tmjPrdTNxQ0)

---

Když je svěřila horké vodě, měly její vlasy barvu samotné duše půdy. Zatímco venku kvetly třešně...

Milí moji.. dlouho jsem s vámi nemluvila. Tak jsem si řekla, že to dneska napravím.

A její kůže byla hladká a teplá a..živá. Kolik si toho pamatovala...pro boha!

Musím ale říct, že není nějak snadné vám povídat, jak se mám. Myslím tím, dlouhodobě. Ono je to teď trochu zvláštní období. Jak Mangrah mluvila o střídání života a neživota.. tak něco takového. Ale něco zůstává stejné.. tak třeba, že jsem teď do sebe nacpala víc než půlku štrůdlu a za chvíli příjde máma a zeptá se, kdo to všechno snědl - a já nejdřív řeknu, že nevím, a nakonec se přiznám. Jak říkám, něco zůstává stejné.. hřejivé, všední, možná povrchní maličkosti, které znamenají víc než si přiznáváme.

Bledé rty jí hladila matná křídla motýlů, kteří se báli, že nežijí. Pak se stal čas nepřehledným a přestal dávat smysl.. a přímo tady, před ní bylo to, co je tak dávno pryč.

Ale je jaro a je to nádhera, navzdory tomu, že mám pocit, že mi spousta z toho nějak protéká mezi prsty. A tulipány letos rozkvetly o dva dny dřív, než loni. A večer předtím mi zpoza srdce odešlo něco, co mne tam tlačilo, ač jsem se to skoro naučila nevnímat. Mám z toho radost. Mám radost, že to takhle dopadlo, že ne vždycky je všechno tak definitivní, jak se to zdá... mám radost, i když jinou než dřív.

A tys řekl, že už ti o tom povídala, když jste tam stáli..

Kdysi.. kdysi nedávno.

Já vám mám dneska pocit, že to je všechno vážně prima. Když jdu za tmy domů, cítím všechno to jaro ve vzduchu a ono se mi rozpíná v plicích a je mi z toho tak... krásně a milo. Rok od roku to miluju víc, a jestli to bude takhle pokračovat, za pár let se celá rozpustím, až zase přijde období bílejch a růžovejch, voňavejch stromů, období zázraků.
A každym dnem už musej rozkvést šeříky! A jak já na to myslim, skoro se bojim, že se z tý vůně rozpustím už letos...Sakra, ten svět dovede bejt k uzoufání pěknej.
Koukněte, moji milovaní...

Svět se s náma točí. Pojď.. pojď a schovej se mi do vlasů, naučím tě dýchat.

Nevidíš do náznaků.

2009-04-06T19:12:00.006+02:00

To je možná moje štěstí. Tak můžu mluvit a neodhalovat kůži.

(kdybyste to našli, pusťte si Porcelain od Red Hot Chilli Peppers, originální verzi. A když ne, tak ne. A žádné starosti. Není mi zle.)

A někdy, když se stane něco doopravdy důležitého, nemáme už k tomu co říci.

Vracet se do výchozích bodů, nejdelšími možnými oklikami, přes kopce, skály, sedřenou kůži a sevřená hrdla.
A vevnitř se všechno vaří, všechno o sebe dře touhou po nemožném, touhou odstranit ze světa prach a ze sebe všechnu špínu, z každičké buňky. Nesmírnou potřebou slyšet porcelain, a vědomím, že každou chvíli už musí něco nadobro povolit. Jenže, není zrovna čas ani místo. Vlákna praskají, jedno podruhém. Něco prosvítá na povrch.
Okolo mne se žene všechno to, co bych měla dělat a já zatím... stojím. Čekám. A přeju si, přeju, přeju.. ruce mi chladnou. Vím, kde je všechna moje krev, všechno teplo a všechen život.

Vítr mě chytal za pas a tisknul si mě k sobě, dokud jsem ho necítila až v žaludku. A když mi nadobro došly síly, když jsem už málem nemohla jinak, než přestat se snažit a začít padat, připomněly mi tváře známé dlouhá léta to, co jsem kdysi věděla. Usmívaly se, když praskaly skořápky a pravda se lila ven a pálila jak desinfekce. A já se smála taky. Naučila jsem se.

Pak - na pár chvil do jiného světa, tři kapky, a zase zpátky. Jenže věci už nejsou úplně stejné ale já nevím, v čem je rozdíl. Tuším, ale nedotknu se toho. Nevysvětlím to ani sama sobě. Vracím se do výchozího bodu. Ale ještě váhám. Hledám správná slova... Vítr bude čekat, až je najdu. Dlouze a trpělivě, bude mě zas chytat za pas a bude mi je tahat až z hrdla. Něžně nebo krutě, nebo obojí. Jenže je neuslyší. Neuslyší praskat skořápku, neuvidí, jak mi obavy a nejistoty a zklamání tečou po bradě. Bojím se ho, nebo si myslím, že je lepší se bát. Budu se smát. Naučila jsem se.

Z tisíce různých důvodů, pro spoustu napůl pochopených věcí...

... někdy, když se stane něco doopravdy důležitého, nemáme už k tomu co říci.

Oříšky v cukru

2009-04-03T16:44:00.016+02:00

Milí moji... :) čeká vás dneska povídavě fotkový článek. Takový jednoduchoučký, který vznikl vlastně hlavně proto, že se Markétka doopravdy moc nechtěla učit chemii.

( http://www.youtube.com/watch?v=GxlGUhn9uAU&feature=related )

Taky tak milujete prohlížení starých rodinných fotek? A ty chvíle, kdy uprostřed úklidu narazíte na album a na hodinu zapomenete na všechno a jenom se s jemným úsměvem na tváři brouzdáte minulostí?

Třeba i dobami, kdy jste ještě ani nebyli na světě...

mám radost. Jarní radost, poté co jsem poprvé byla venku jen v třičku. Jarní radost, když mám po bytě ve vázičkách pět červenožlutých tulipánů po šesti korunách. Když to všechno venku zpívá a kvete a žije a všechno je tak čisté a nové a veselé... a nám kolují v žilách zázraky.

A tohle je moje jarní písnička. Je to jedna z těch písniček, co se k vám vrací. Víte, že jednu dobu je posloucháte a lítáte s nimi až do nebe a pak pozapomenete... ale ony se časem zase vrátí, aby vám udělaly radost a vzaly vás na výlet za načechranými bílými obláčky.

A mně voní vlasy a máčím si kotníky ve vodách, které už znám. Máčím si je tam, přesně jako loni na jaře. Svým způsobem je to... legrační.

Ráda bych také oficiálně poděkovala za krásný víkend v Hradci. A za pátek před Hradcem. Tak si trochu říkám, co bych si počala, kdybych vás neměla... ale já vás mám. Tak co.
A myslíte, že můžu poděkovat dopředu i za všechny víkendy, co budou a byly a třeba jsem se tu o nich nezmínila? A za všechny krásný věci, co se neděly o víkendu?
Děkuju.

Je jaro. A nás čeká pár nádhernejch měsíců. Určitě. Hromada skvělejch věcí. I teď se děje spousta skvělejch věcí, právě v tuhle chvíli...

...i když si jsem některými z nich trošku nejistá a nevím co si mám myslet a takový ty věci, co jsou pro mě docela běžný, ale stejně je pořád zcela s přehledem nezvládám...

...je mi fajn.

Ať je i vám.

Ať žije jaro!

,,So long as men can breathe,

2009-03-24T17:04:00.006+01:00

...or eyes can see,
so long lives this, and this gives live to thee."

...

Za oponou z pramenů vody,
oddýcháváš si svůj zvířený život,
jako bys krájela na plátky živé maso,
zatímco prach usedá na všechny jeho rekvizity.

V jedinou chvíli se věci obrací naruby
a zuby začínají drkotat,
docela jakoby se právě někdo zasyčel zlou kletbu
a ta teď sevřela svět
v ledových prstech moci.

Cizí jedy ti kolují v žilách
a v plicích máš kouř, studenější než led.
Ve vteřině sražena na kolena
- pohledem
a kůži pořezanou od ptačích pírek.

V divokém tanci se točí vztek a krvelačnost,
střepinky průzračného skla
a žhavý popel
a ty máš do široka otevřené oči,
krev cítíš až v krku
a dělí tě jen krůček,
jediný správný pohyb,
náznak.
cokoliv!

...

nevydrželas s dechem, holka.

...

Dokud na holých ramenou nebude mít nánosy sněhu
dokud rozum nezůstane stát...

Neuvidí.
Nepochopí.

Protože ty nežiješ v symbolech.

2009-03-21T21:57:00.004+01:00

Možná. Anebo ty nevíš úplně všechno. Škoda?

(http://www.youtube.com/watch?v=iIiRXQTsWTo ; drazí moji, jen vám chci říct, abyste si vůbec nedělali starosti. Pocity, o kterých tu často mluvím mi neplní život. Mně je fajn. Vážně. Většinou, většinou jo. A pak se sem tam cítím tak, jak to vyčucháte z článků. Ale to nic. Vážně.)

Sníh taje a sněženky vadnou, umírají. Letí vzduchem, s trochou vody, která pleskne o chodník. Jako výstřel. Jako něco definitivního, štěkne sbohem a utne život. Anebo možná ne.

Pomlčíme o tom, co se děje a neděje, pomlčíme o tom, proč. Otazníky se stydí za svou existenci, za své rodiče, které nezapřou a nezamaskují. Čím ušlechtilejší máte rodiče, tím větší ostuda. Tak se neukazují. Snad jenom za tmy seberou odvahu; pak si musí člověk pevně svazovat vlasy.
A my pomlčíme raději úplně o všem, kromě toho, zda krtci vidí světlo. A časem i o tom, já vím. Časem...možná to sbohem aspoň zašeptáme, možná nerozhodně, jak je nám vlastní. Bude to sbohem rozprostřené do veliké spousty dnů. Pro některé z nás určitě.

Už nám to končení začalo a mne za chvíli přejde to zachraňovací nutkání.

Unavená chladem se neupřímně směju a tvářím se, jak je všechno fajn. A když mne není vidět a já mluvím zle, směju se upřímně. Tohle už tu taky jednou bylo... není to nic než nahořklé hledání útěchy.

Aforismy z křížovek a čínský symboly štěstí. Zvadlý květy, prach do očí a ušmudlaný (ne)loučení postrádající eleganci.

No proč ne, že?

Teď nedovedeš sevřít ruce v pěsti.

2009-03-17T19:57:00.005+01:00

( http://www.youtube.com/watch?v=OW3_j6SoHXM )

Přeležela sis křídla, maličká... přeležela křídla, zacuchala vlasy, rozbolavěla oči.
Taková je pro tebe cena, když se chceš ve spánku přikrývat cípem klidu. A když se ze spánku usmíváš, vypadáš jako před lety. Přeješ si vypadat tak i s otevřenýma očima. Někdy doufáš, že to tak je. Ale mohla by to snad vůbec být pravda?

Když chodíš, kudy už jsi šla, vidíš co bylo a není a tvůj stín se topí v syntetických iluzích, vyráběných po stech. V iluzích, které praskají a prodírají se. Skáčeš za ním a v duchu se mu směješ.

Mlčky škrábeš omítku z cizích životů a rozdíráš si o ni svědomí. Vůle jako namožený sval, nasládlá bolest. A pak všechny ty věci, co se staly snad jen aby ses potrénovala v zapomínání.

Na rukávu souřadnice ruzyňského letiště, zbytek dosud nepochopen, nejspíš navždy nepochopen.
Když hranice navždy není dál než devadesát dní.

Nepřestáváš mít ráda.
Zkus se nadechnout. Zkus se rozhlédnout. Nech se obejmout a napij se čokolády.

Není třeba zapomínat. Stačí počkat.

maličká, ...

Pro sněženky

2009-03-12T18:15:00.003+01:00

Hezký je, když někomu můžete říct, jak ho máte rádi, myslet to velice vážně a hluboce, a přitom to říct úplně jen tak, bez rozmyslu a rozpaků.

---

Dost možná, že je pěkně bláznivý mít pocit, že nejlépe vás znají a nejlépe vám rozumí sněženky. Možná, že je bláznivý vypravovat jim v myšlenkách, vypravovat jim v pocitech, v chutích a ve vůních, a tak nějak cítit, že všechno chápou, že všemu co je ve vás a co se s vámi děje, rozumí vlastně ještě daleko, daleko lépe než vy. Že bez vysvětlení dokonale pochopí každý jemný a neurčitý pocit, který nedovedete popsat, ba ani pořádně se na něj soustředit.

Jo. Možná že to je bláznivý. Ale je to krásný.
Tyhle prosté, něžné, jarní kvítky jsou mými mudrci. Když se na ně podívám, nebo se jich dotknu, zavane mi do srdce něco nekonečně moudrého. Němé moudro s jemňoučkou, téměř nezachytitelnou vůní. Moudro a láska, přičemž obě ta slova vyjadřují totéž.
A tyhle květy... vás nikdy nebudou soudit.

A když vás někdo chápe, a dovede vám předat pocit, že všechno je v pořádku tak, jak je, třebaže tomu nerozumíte, jste zmateni a nevíte - tak, i když je to sněženka a je to sebebláznivější, je to fajn. Je to tak fajn, jako ta chvíle, když neskutečně unavení uleháte do voňavých peřin.

Takže, takhle fajn já se teď občas mívám. A pak taky občas ne. Protože věci jsou teď hodně zvláštní a pro mne ne tak docela pochopitelné a někdy také ne úplně příjemné. Ale vůbec to nevadí. Ani to, že se občas motám a občas si naříkám a občas se bojím. Sněženky mi říkaly, že to nevadí a že všechno je dobrý, víte?

A sněženkám já věřím.

Počkám na tebe...

2009-02-26T11:58:00.006+01:00

Nespím v posledních dnech dobře. Dnes to nebylo jinak.

A den předtím, zdálo se mi o sněženkách, co mi zvadly v rukou.
A já nechápala, co se děje. Chtěla jsem se ptát, ale nevěděla jsem jak...a taky jsem se bála. Říkala jsem, že něco je špatně...
Pak se sen změnil.
...

Ve tři jedenáct v noci, po dvou hodinách usilovné snahy spát, po několika záchvatech kašle, sami v bytě, sami v sobě...hlavně v sobě.
...ve tři jedenáct v noci, už někdy neobelžete sami sebe. Ve tři jedenáct v noci, přiznáte si pak svoje trápení a svojí samotu. Přiznáte si je, i kdyby neexistovaly. Ve tři jedenáct v noci, máte pocit, že slyšíte, jak se vám někdo vysmívá...
Ve tři jedenáct. Máte slzy v očích.

Chodíte minulostí, zase. Pomyslíte na každý detail...na stéblo trávy v kapse, na kapky deště na brýlích, na oslovení... Když nemůžete spát, je dost času vzpomínat na detaily. Až vás vyděsí, co všechno si pamatujete.
A nejhezčí vzpomínky potom nejvíc bolí. A je jich tolik! Snad až příliš, než aby se mohly v pár dnech změnit v nic. Nebo ne? Nebo to takhle chodí?
A já nechápu, co se děje. Chci se ptát, ale nevím jak... a taky se bojím. Říkám, že něco je špatně...

Nakonec zabřednete do neklidného, nehezkého spánku - jakoby vám ho snad připravili ti, co se vysmívají. Jakoby se slitovali a s pobaveným výrazem ve tváři vám dopřáli nakyslý spánek se spoustou komických a nesmyslných snů. A ty sny dokonale dokreslí celou situaci.

Pořádně si nafackovat a pak se hystericky smát.
Sny jako kruté metafory k vašim trápením.
...

Nepočkáš. Dneska už ne. Proto je mi smutno.
...

Končím předposlední větou.

Pšššt...

2009-02-22T19:55:00.005+01:00

...proč my dva si vlastně už nepovídáme?

( http://www.youtube.com/watch?v=YRB7fx0QqgA&feature=related )

Veze mne autobus do Prahy a nad poli se stmívá. A já sedím v teple a klidu, okolo žlutooranžové světlo... a najednou vím, odkud ten pocit znám.

Jako malá jsem často v létě jezdila na venkov, za tetou. Za velikou zahradou, nádhernou trávou, ovocnými knedlíky, štěrkovou cestou, červenými vraty a motoráčky.

Vzpomínám teď na tu zvláštní denní dobu, kdy se zlatavé sluneční paprsky už rozloučily a světlo venku sláblo. V ty okamžiky udělala má teta vždycky několik věcí, pokaždé ve stejném pořadí. Přinesla domů peřiny, které se větraly přehozené přes plot, zamkla venkovní dveře, zatáhla závěsy, rozsvítila světla a pustila televizi. Byla v tom síla rituálu prováděného denně po dlouhá léta.
Ale znamenalo to daleko víc, a já to věděla, aniž mi to kdo vysvětlil. Cítili jste to.

Znamenalo to, že dnes už nic nemusíte. Že právě teď začíná doba klidu, žádná práce, žádná dobrodružství. Jen se najíst, být v teple, usmát se na ty okolo, trochu si popovídat a nechat plynout večer, než přijde čas spát - a až přijde, schovat se pod peřinu provoněnou letním vzduchem.
Znamenalo to, že teď je čas se uvolnit a každou starost a povinnost nechat zítřku. Zítra bude dost času a sil, teď se upokoj a...jen tak buď. Není nic lepšího, co můžeš udělat.

Byly to mimořádné chvíle a já je milovala. Myslím, že všichni jsme je milovali.
Jakmile teta zatáhla záclony a rozsvítila, rozhostilo se ve mně něco nesmírně příjemného, teplého a vláčného.
Měkká, láskyplná atmosféra v celém domě, pod žlutooranžovými světly.

Ano, dnes cítím něco podobného. A vzpomněla jsem si na ní - na laskavou, přátelskou, ale osamělou tetu, která hned řekla "To nic." když jste rozbili skleničku nebo upustili hrnec plný polévky.
Na ní, která snad právě teď zamyká dveře, zatahuje závěsy a choulí se do pocitu "Uvolni se, odpočívej. Dnes už nic nemusíš..." tak, jako já...

To ona mne učila, snad nevědomky, jak důležité je dopřát si každý den pár chvil úplného klidu.
A já na to málem zapomněla.
Málem jsem zapomněla na moudrost své milé, staré, osamělé tety...

Pro nejsladší jedy.

2009-02-16T18:21:00.004+01:00

Prosákla tuš papírem, jehla projela látkou, zuby se zakously do rtu.
Kapičky krve.

Ona často mluvila. Hodně mluvila. Někdy nahlas a rychle, pak téměř neslyšně. Ale mluvila, mluvila stokrát víc, než ty. A tys poslouchal. Každičké slovo, trpělivě, pozorně... dělal jsi, cos mohl a stálo tě to hodně sil.
Jenže - kdo říká, že chtěla, abys poslouchal? Možná, celou tu dobu, si nepřála nic jiného než abys jí umlčel.
Nikdy tě to nenapadlo. A ona ti to nevyčítá. Jen se spletla.

V žlábku nad rtem se usadilo teskno, tváře se zbarvily lítostí. Na konečcích prstů zklamání a ve vlasech...

Vždycky malovala lidem na duše. A věřila pak svým malbám. Všem křehkým poupatům, moudrým kamenům a laskavým očím.
Věřila v dokonalost. Dokonalost oděnou v šatech bolestí a křivd. Dokonalost skrytou a zuboženou, ale dýchající. Pletla se snad i v tom. A snad věděla o svých omylech, jen nebylo v jejích silách přestat věřit.
A teď už zbývá jen jedna věc, jen jedna cesta, pro ní i pro tebe.

...ve vlasech sněhové vločky, ve vločkách tajemství.

Jediné, co musíte teď udělat.
Zpívejte. Zpívejte potichu a pak křičte a plačte. Hladoví a v mrazu. Bez myšlenek, bez pochopení, utoňte v neúmyslných krutostech něhy.

A někde - kořeny.V čerstvé, vlhké, zdravé půdě. Tam, kde je všechna síla. Půda a krev.
Na dosah ruky, možná. Možná tolik daleko... přes hory, moře a nekonečna.

Chyťte se za ruce, obejměte se, tak pevně, až to zabolí. Lidi se pletou, ale jsou věci silnější než omyly a chyby. Věci až na samém konci.

Pak usněte.
A zapomeňte.
Navěky.

Desinfekce

2009-02-13T18:21:00.004+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=cVbZmCQT6Ec)

Když jsem v článku o Neptunu říkala, že si myslím, že věci už budou jasnější a zřetelnější, měla jsem pravdu. Všechno je teď méně rozkolísané, je mi vlastně dobře, ale dobře způsobem, který ještě málo znám.
Mluvím teď o posledním týdnu.

Víte, jaký mám totiž pocit? Že tohle je poněkud...dospělejší dobře. Spokojenost a dobrá nálada, které si můžu udržet - vůlí. Daří se mi držet si od těla (srdce) záležitosti, ze kterých by mi bylo smutno - daří se mi to, až tomu nechci věřit. Nikdy jsem tohle moc neuměla. A teď, najednou...

Nevím, jestli mám přímo pocit, že je to falešné... to snad ani ne. Spíš, že tu mluvím o štěstí, které nezáří a nenaplňuje a je jaksi... chladnější. Ale můžete si na něj zvyknout tak, že zapomenete, že existuje i jiné... zářivější a krásnější. To vím. Jak snadné by bylo zapomenout, že ve světě je to dětsky pestrobarevné a silné štěstí. A pak se ve vás narodí šedá rádoby spokojenost, která polyká dny, měsíce a roky a vy si ani nevšimnete, co se s vámi stalo...

Jsou i další věci, které se se mnou v posledním týdnu změnily, kterým se divím. Mám pocit, že to je všechno vlastně proto, abych si odpočinula. Že aniž bych o tom přemýšlela nebo se o to snažila - můj život mi chce dopřát nějakou dobu klid od veškerých emočních piruet. Ještě snad nikdy se tohle se mnou nedělo. Vážně mám pocit, že ochutnávám kus dospělosti. Ale já se vrátím. Chci se vrátit, brzy, i když možná ne ihned.

Jenomže... teď je pátek večer. A vy víte, jaké jsou často mé páteční večery, žeano?
A tak, i v tuhle chvíli je všechno jinak a já si chtě nechtě připouštím svoje smutna a prohry. A bolí mne moje vlastní slova. Přijde mi líto ten týden mlčení a téměř-měsíc chladu. Ptám se, co se stalo, v čem byla chyba...
A mám chuť mluvit a bez důvodů se omlouvat a říkat, jak mám ráda a snažit se zachránit ztracené. A mám chuť nechat se obejmout a pohladit.

Je pátek večer a po delší době je to páteční večer, jak ho znám. Je mi slabo, úzko a do breku - a nelžu sama sobě, ani vám.

Ale to nic není. Vždyť páteční večer má jen pár hodin a má očistné účinky. Znáte to, je to... jako s desinfekcí. Pálí to, ale je to pro vás dobré...

A zítra, zítra už zas budu moct chodit s rovnými zády.

A svět...

2009-02-09T18:30:00.002+01:00

Na houpačce mi vítr z vlasů vyfouká všechny vymyšlené příběhy, které do nich vepsalo sluníčko. Vsáknou se do tmy, rozplynou se...zavoní.

A pak třináct metrů nad zemí, jedenáct nad světly, prý žlutými. Chuť vyzpívat si duši z těla. V tónech krásných, až z toho je člověku ouvej. Když vidíte nádheru ve smutku a zoufalství.

Povídala bych. O kolážích z nesmyslů a smyslů jen polovičních a smyslů naplněných obyčejnem, co se převlékají za vznešené nesmysly anebo krasavice s hlubokýma očima... jenže je to asi trochu nuda.
Lidi se jmenujou jako postavy z maxipsa Fíka a tak.
...někde voní vanilka.

...a svět nám chce popřát dobrou noc.

Neptun

2009-02-07T14:04:00.010+01:00

( http://www.youtube.com/watch?v=w3z2f63Njto )

Kolik toho víte o Neptunu?

Já téměř nic. Četla jsem ale dnes ráno zajímavou povídku, kde se mluvilo symbolice Neptuna. O tom, že Neptun je princip nejistoty. Že mu náleží naděje i bludy, sny a iluze, podezření, mlha, klam a hlubina. Že zatímco Saturn je paměť, Neptun je zapomnění. Saturn řád a Neptun chaos. A že vládne-li Neptun, věci nemožné se zdají být možnými a my se ztrácíme, nevíme, čí jsme a nedovedeme dobře poznat směr, kterým jdeme.

Nemám sice ponětí, jestli v dnech, které jsou za námi teprve krátce, doopravdy vládl Neptun, ale mám ten dojem. Tak je to. Zdá se, že všechno to, co symbolizuje, se snad už téměř před dvěma měsíci začalo postupně snášet na různé oblasti mého života, jako těžká omamná mlha, kvůli které nejen že člověk nevidí okolo sebe, ale také zmalátní, unaví se a ztrácí odhad pro cokoli, věří a doufá střídavě buď příliš anebo vůbec.

A upřímně? Nic moc příjemného to není.
Ačkoliv bych lhala, kdybych řekla, že jsem nezažila spoustu krásných věcí. V každém mém dni se najde něco příjemného, něco, co člověka potěší. A některé z těch zážitků byly velice silné. A krásné, i když -jak vidím dneska- třeba opředené a provoněné nepravdami a falešnými nadějemi a očekáváními. Nesejde na tom. Krásné byly i tak.

Včera ale pár Neptunovských záležitostí povolilo a ustoupilo, a když se nad tím tak zamyslím, ustupují už vlastně několik dní.
Vracela jsem se domů, a měla jsem docela dobrou náladu a pak naráz - mohla jsem se tomu všemu upřímně zasmát. Všemu tomu nelehkému a tomu, co mě tak občas zabolí. A v ten okamžik, kdy jsem se tomu všemu smála, až odněkud z hloubky, tak -přestože v tom třeba byl ještě lehký závan zoufalství a bezradnosti, kterou nedovedete uvolnit jinak, než nakyslým smíchem- jsem věděla, že mám snad napůl vyhráno. A tak jsem se smála dál, abych z toho smíchu dostala i ty poslední zbytky kyselé, bolestné pachuti.

A potom, když jsem za tmy jela autobusem na Kladno, když jsem seděla sama a hryzala očima do tmy všude okolo a lovila duše světýlek, když jsem možná neudělala nejlíp svému sluchu, ale byla to jedna z chvilek, která se bez hlasité hudby neobejde, když mě na pár chvil zastudilo sklo na čele - víte, něco se rozjasnilo, kontury byly silnější, přesnější a ostřejší, a především: věci začaly znovu dávat smysl. Zapadaly do sebe. Svůj význam dostal každý okamžik i období v životě. Mlha, která všechno utlumovala byla pryč. A já vám řeknu - je málo chvil, které mám radši než ty, když všechno okolo dává smysl a je to tak, jak to má být, je to v pořádku. Naprosto.

Jistě ale ještě nemám úplně vyhráno, není konec všemu, co se mi teď pojí s Neptunem. Není to zas tak úplně prosté, čas je holt potřeba k většině věcí a takhle ráz na ráz to tak docela nejde, i když se chvílemi zdá, že něco se zlomí a naráz je všechno nedobré a nepříjemné nadobro pryč - jenže to moc nefunguje a člověk na to vždycky po nějaké chvíli příjde. Teď už s tím počítám.
Ale věci se začínají obracet a měnit. A jsou jasnější. A to je to, co je potřeba, i když se mi to občas protiví. Však to znáte, že když vyjdete z tunelu na denní světlo, zabolí to a musíte se nějakou dobu rozkoukávat, což prostě musí nutně být trošku nepříjemné. Ale zanedlouho je na světle lépe než ve tmě.

A teď je čas se rozkoukat. Ubránit se tomu pudovému nutkání zas oči přivřít, protože mít je otevřené prostě bolí. Můj rozum ví, že když to vydržím, bude zanedlouho líp - tak je teď čas dát mu slovo a moc.

A myslím, že Neptun z mého života nikdy nezmizí, jestli chcete něco slyšet. Já jsem asi trochu neptunový člověk. A nevadí mi to nijak moc. Jen... je potřeba, aby toho všeho bylo tak akorát.

A to teď, doufám, bude.
Už brzy.

A když se ti něco nelíbí, udělej na to dlouhej nos.

2009-02-06T14:51:00.005+01:00

Ještě pořád se cpu vanilkovejma rohlíčkama a mám na nohou ty skoro-nejlepší ponožky na světě.

Směju se hodně, v posledních dnech. Potřebuju to.

Mlha přede mnou, mlha za mnou. Ale jaro nikde.

No co...
Mějme hezkej víkend a mějme hezkej život.

Jó?

http://www.youtube.com/watch?v=HnqReq_7Hmk
( od nula : padesát čtyři )

Než usnula...

2009-02-02T19:11:00.003+01:00

Pohladila svou společnici, nechala jí poslouchat bušení svého srdce a zaklonila trošku hlavu.
Chvíli jí pak vypravovala. Něco nahlas - šeptem - a něco jen v myšlenkách.
S přivřenými víčky se jí svěřovala s tím, co jí trápilo...

"Víš, mně není nedobře. Vůbec ne. To jen občas, párkrát za den přijdou okamžiky, které jsou jako chladné jehličky. Připomenou mi vždycky, co se děje a připomenou mi, že vůbec nevím, co si počít. Bývá mi pak chvíli smutno a cítím se dočista ztracená a taky trochu bez sil..."

Bylo jí chladno, když o tom tak mluvila. Tak si oblékla svetr, i když tušila, že to nepomůže...

"Ono jediné, co člověk v takové chvíli potřebuje je pohlazení nebo objetí. Nic víc. Jen tohle, aby zase v srdci doopravdy pocítil to, co jeho rozum ví. Aby mu to připomnělo, že to zvládne. Že to všechno dobře dopadne, že jednou bude všem těm zmatkům konec a v něm bude klidno. Že zas jednou bude chápat věci líp, že si bude jistý.
A do té doby, že je tu někdo. U tebe, víš. Tak blizoučko, že když chceš, můžeš vidět jen jeho tvář, nebo oči - a nic víc v tu chvíli ze světa nezbude a přitom vůbec nic nebudeš postrádat a všechno bude v pořádku."

Odmlčela se a chvilku se soustředila jen na svůj dech a hladila ji.

"Jenomže je nouze o taková objetí. Málokdo může objímat právě takhle, rozumíš? Ti co můžou, ti, co si je tvoje srdce vybere - pro ty je to snadné jako facka. Jenomže ti, co si je vybralo moje srdce, ti to asi neudělají...nebo ne tehdy, když bych to potřebovala. Víš...
A proto je mi pak někdy smutno, proto to párkrát za ten den zastudí a zabolí. Ale tak to asi má hodně lidí. A mně přeci není na světě zle. Já toho mám hodně. Jen o ta kouzelná objetí je teď trošku nouze. Nic víc."

Potom už byla právě tak potichu, jako její společnice. Otočila ještě hlavu a našla očima ta dvě červená světýlka. Viděla je, jako skoro každý večer.
Červená světýlka, a pod nimi duše. Veliká spousta duší... plus jedna.
Jedna jediná, na které záleželo.

Zase jí trošku zamrazilo v páteři. Stiskla pevně oční víčka a pokusila se to zahnat.

Věděla, že je čas spát, tak položila hlavu na polštář, přitiskla k sobě svou společnici a v duchu jí popřála dobrou noc. A sobě.

Někdy těmi nejlepšími společníky a přáteli jí byla plyšová zvířátka, která poslouchala tlukot jejího srdce a její slova. Která mohla hladit a objímat.

Ten den už se neusmála ani jednou.
Zato v příštím dni jí čekalo úsměvů mnoho. A aniž by to tušila, čekalo jí i objetí.

Víte, to zázračné.

Že, že, že...

2009-01-29T15:14:00.006+01:00

...je pořád dost místa kam kreslit, čmárat.
Že bych si přála mít tu alespoň jeden... modřenec. (http://www.youtube.com/watch?v=9S1t0mIfpVc&feature=related)

Víte..
moc se mi líbí říkat "Už je to lepší."

A ono je.

Včera jsem napsala docela smutný článek, ale nakonec jsem ho nezveřejnila... řekla jsem si, že nechci. Že by tím všechno to nehezké bylo ještě opravdovější. Neoddiskutovatelné. Jako bych to sama podtrhla a ukázala na to.

Moc mne včera potěšilo, že i když jsem v sobě nenašla vůli a odhodlání sebrat se a postarat se o to, abych měla hezčí den, lepší náladu - že všecko okolo mne to zařídilo. Účinky vody byly snad ještě víc osvěžující a očistné než normálně, nebe se zbarvilo do krásně přívětivé růžové, v knížce jsem narazila přesně na část, kterou jsem potřebovala... a tak, když jsem usínala, měla jsem v sobě hezky.

Zdá se mi vážně fajn, že člověk občas dostane něco jen tak - jako dárek od života. Že ne všechno si musíte oddřít. Takovéhle dárky já dostávám opravdu ráda.

Vyndavám si náušnice z uší, rozpouštím si vlasy, sedám si na parapet, zavírám oči a nechávám na sebe svítit sluníčko, které přesně ví, kdy je třeba se ukázat. Zdravím ho, vítám ho. Mám v ruce dáreček. A okolo sebe dalších několik set duší. Jemných i tvrdých jako kámen. Vyrovnaných i neskutečně zmatených. A zase mne jednou napadá, jak zvláštní to je - že každý z těch, které minu, má svůj život. S nesmírným množstvím uzlíků a zatáček, bolístek a radostí, mateřských znamínek, vzpomínek...
A já mám čest pár z těch duší znát a rozumět jim alespoň trošku. A i má duše je několika lidem známá, snad i blízká. Je mi z toho docela milo. Asi proto, že když zavřete oči a ponoříte se do pocitu naprosté důvěry, je to vážně příjemné. Asi proto, že si nepřipadám sama.

Víte, já mám v jistém ohledu velice pružnou duši. Takovou, že když nějakou její část zmáčknete, nebo do ní zaryjete nehet, dost rychle se vrátí do původního stavu a vlastně to na ní v podstatě nezanechá stopy. Zapomene. Odpustí. Dál si myslí, že je všechno jako dřív. A i když se rozum občas snaží jí do toho kecat, je mu to většinou málo platné.

Dřív jsem se té naivní pružnosti občas chtěla zbavit, protože - ano, stane se někdy kvůli tomu, že vás i napočtvrté zasáhne a zabolí něco, s čím by každý jiný už počítal. Dnes už ale vím, že je to svým způsobem poklad.

A tak věřím, že všechna přání, která mám, se ještě stále mohou splnit.

Lhostejno, jestli bych měla doufat nebo neměla. I kdybych si na to odpověděla, nepomůže mi to. Rozum moc dobře chápe pondělní gesto - jednu z mála jednoznačných věcí v poslední době.

Moje srdce ale na fakta kašle.

Zdá se mi, že je až... roztomile tvrdohlavé.
No co. Tak ho nechám. Ještě nějakou dobu.

Hlavně, že na světě je už lépe. Lépe, než včera.
Že se tu už dá vlastně docela dobře dýchat...

ps: tohle je fotka, která mne vždycky něčím dojme a... nějak jsem dostala chuť se s vámi o ní podělit. maminka. (když na to kliknete..znáteto.)

O mlčení a hladině.

2009-01-26T17:36:00.004+01:00

Dnes to byla veliká hromada nepochopeného mlčení.
To já jsem nechápala.
Měla bych?

Já jenom, že už... asi nejsem ochotná trápit se, když svítí sluníčko. Když se mi nechce se trápit. Když mám modrý korále z pouti.

Ale je těžké na to nemyslet. Vždycky to tak je, když někomu drahému není dobře. Je těžké trochu se nemračit. Vůbec mi to totiž není lhostejné...

Jenomže někdy člověk pomáhat jednoduše nemůže. Někdy nedostane sebemenší příležitost.

Tak jediné, co můžu udělat je pokusit se postarat o to, aby se trápilo o jednoho člověka méně. To už chápu.
A tak... se pokouším.

...

(http://www.youtube.com/watch?v=_ynsSRxe6fg)

Povídali něco o rtuti a nářcích. A plamenech a hlasivkách.
Jí z toho bylo trochu úzko, i když moc neposlouchala.
Pak se rozpomněla na srpnovou noc, na rozvázané tkaničky, houpačky a dlouhé stíny na chodníku. Rozpomněla se, jak tenkrát byly věci jednoduché, průzračné, milé. Ve vzpomínkách se opět vrátila až úplně na začátek. A bylo jí úzko ještě o kousek víc.

Jen jí překvapilo, kolik je v tom pocitu kouzla. Nevadil jí. Už jí nevadilo smutno, úzko. Nebylo to nepříjemné. Smutné tóny, smutná slova, oči, vzpomínky... nořila prsty do toho pocitu, nechávala se jím unášet a zdálo se jí, že srdce jí tluče trochu jinak než obvykle.

Zavřela oči, sklonila hlavu, pramínek vlasů jí pohladil po tváři.

Pak už jenom cítila, jak se hladina houpe v rytmu jejího dechu.

Pár výkřiků

2009-01-24T22:55:00.005+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=pisIqsHwbTY)

Jedu domů.

Pryč od stromů, jejichž nejtenčí větvičky jsou z mědi, když se den láme v noc a ze stříbra, když jsou v moci ledu a sněhu a polední slunce svítí skrz ně.

Od mlhy, která objímala kmeny a přikrývala půdu. A někdy byla tenká jako papír.

Z míst, kde jsem s popraskanými rty čechrala své obavy a očekávání. Nové srdíčko v kapse a po levé ruce šibenice.

...

Jedu odtamtud, kde jsem přemýšlela o samotě víc než kdy jindy. O všech samotách života. A zejména o té největší, nejhlubší. Té, kterou je snad nemožné překročit, rozbít.
Anebo přece?

O tom, že když si to uvědomíte, jste v sobě sami. Dočista sami. Navždycky.
Váš hlas je vždycky jenom váš a vaše oči také.

A pak jsem tam tolik postrádala blízkost. Snad pro všechny ty myšlenky o samotě - jsem postrádala kousek tepla. Kousek něčeho, co vám dá zapomenout, co vás naplní... něčím živoucím.

Možná stále postrádám.

...

Přiznávám se, nevydržela jsem mlčet. Tak mi svět zavřel pusu. A pak, hned jak jí dal pryč - tu silnou ruku z mých úst - vykřikla jsem. A navzdory veškerému čekání mi odpovědí byla jen ozvěna mých vlastních slov. Netuším, jestli se mi svět pak trochu vysmíval anebo se jen soucitně díval...

...

Stejně je to jiné, když nahlas slyšíte to, co už si stejně nějakou dobu myslíte... stejně to mrzí o kus víc, protože je to o kus opravdovější. A nepohnete s tím. Asi je to tak i dobře, ale když se neumíte loučit, vzdát se něčeho... Když pořád uvnitř trochu chcete mít všechno a napořád. Zamrzí to. Ale přejde.

...

Někdy jsem se bála, někdy se bojím. Že mají někteří lidé pravdu v tom, co říkají. Nechci, aby měli. Nechci, protože jestli to tak je, tak, jak říkají, nejsem si vůbec jistá, co s tím dělat, nejsem si jistá, kudy kam - nebo jestli stačí počkat.

...

Ale když si potom hopsám na matraci a povídám něco o dřevorubcích a když pozoruji, jak legrační je, když se člověk snaží být na okamžik papouškem, zase cítím, že mám ráda. Jednoduše, bez nejasností a komplikací, bez otazníků a náplastí, beze strachu a řečí - jen, že někde ve mě proudí to průzračné mít rád. A že to tolik znamená, ač bych to někdy málem přehlédla, kvůli těm... cílům.
Ale ono někdy úplně stačí tohle, aby věci byly v pořádku. Správně. Alespoň na chvíli.

...

Co ale nevím je, s kým se můžu bát. Je pro mne nesmírně těžké to poznat. Zatím.
Je to asi něco, co chce zkušenost.

Teď ale jedu domů.

Zpátky za tím, co se mi zdálo být tak nesmírně daleko - jakoby se mi o tom snad jen zdálo. Jako by mé vzpomínky nebyly opravdové.

A doma... doma bude zase všechno jinak.

Víš co, Hani? Pu. Pu a snad...pousmání.

Nosstudenej...

2009-01-17T13:03:00.004+01:00

...a umění zívat. To byl můj včerejší večer.

Více než co jiného mi můj život v posledních dnech připomíná točení v kruhu. Vlastně jde jen o jednu část mého žití, nicméně je to ta, na kterou je teď hodně zaměřena má pozornost - což ale vůbec nemá nic společného s tím, že by byla nejdůležitější - a to je to, co se pokouším připomínat pořád sama sobě. To je to, co musím vědět, abych se udržela. Že tu jsou lidi, věci, které jsou důležitější a které zůstávají.

Začínám teď ale cítit, že mi z toho už je trošku šoufl, že jsem z toho unavená a trochu zničená, že se mi motá hlava. Nepříjemně. A co hůř, že nejsem sama, kdo už to přestává snášet...

Budu muset dovnitř, nebo budu muset ven. Co nejrychleji.
Mohla bych se o to postarat, to ne že ne. Víte, jenom ta odvaha je při mně vždycky v nesprávnou chvíli. Pochopitelně. Vždycky to se mnou bylo tak, že když přijde na lámání chleba... - ale to mne neomlouvá, to vím.

A tak se dál, každým dnem mění jistoty v nejistoty, naděje v slano a myšlenky zlatavé v myšlenky mrazivě modré. No a zase zpátky. A přání z řas se někdy plní a někdy ne. A ráno moudřejší večera taky neplatí vždycky.

Teď mne čeká týden mlčení. Snad je to to, co všemu prospěje. To, co mi pak pomůže vykročit z toho kruhu, nebo vkročit do něj. Nejsem si tím jistá. Ale doufat přeci můžu.

Vám, ale asi hlavně sobě teď slibuji, že pokud se po týdnu mlčení nebudou zdát věci už příliš vyjasněné na to, aby s tím šlo něco dělat - pokud bude pokračovat tohle točení se, že začnu konat. Dělat něco, cokoliv... co mě dostane odtud. Už mi tu není dobře. Je potřeba, aby slovo teď dostaly činy, jelikož myslela jsem až až.

Stačilo. Někdy mám totiž pocit, že věci jsou doopravdy jen tak tak. Že už... vlastně nemůžu. A ani nechci.
Ach, ale neříkám, že nemám trochu strach z toho, jak to dopadne.

A tak ještě jednou připomínám sama sobě to, co už na začátku. Že jsou tu jiné věci, ve skutečnosti důležitější.

Držte mi palce. Nashledanou za týden.

Udělej krok, a ještě jeden

přece tu postávat nebudem

Poslední sousto zapijem jedem

Teď, a pak rána na buben.

A dlouhý objetí a pusu na čelo.

2009-01-13T15:55:00.006+01:00

Jemně zapletena v neurčitosti...
(http://www.youtube.com/watch?v=6UH9C8dGrU0)

Když vám zmrznou nohy tak, že se vám pak dno vany zdá vážně teplé - a přesto vám to stojí za to.
Když někdo neuhne očima.
Když nesplácíte svoje dluhy z prohraných sázek...
Nesplácíte, ale dostáváte.

Asi vám nepovím, jak se mi vede. Nejsem si sama vůbec jistá. Navíc se to nějak příliš často mění.
Abych byla upřímná - nesnáším tu nestabilitu úplně dobře. Možná jenom, že nejsem zvyklá na dobrodružství...?
Že v tom neumím chodit...

Hezké na tom je, že člověk aby nemusel přemýšlet nad sebou, aby se mu nestalo, že bude mít opět chuť si nafackovat, chytá se maličkostí, v kterých hledá krásu a pak té krásy, v které hledá kus ztracené rovnováhy. Někdy to potom zahřeje... protože když jdete proti zapadajícímu sluníčku, jde lidem od pusy oranžová pára. Protože rampouchy na lampách veřejného osvětlení vypadají v noci úžasně. Protože když vidíte staré lidi, jak se smějí a jak mají pořád cosi živého v očích, je to povzbudivé - jako by vám to říkalo "Tak vidíš, že to jde. Oni to všechno ustáli, ustojíš to i ty."

Slova ukolébavky jim procházela mezi drkotajícími zuby... měla zamlžené brýle a chvíli ani jednu nohu na zemi.
Její pocity byly někde mezi tichým cinkáním xylofonu, hučící řekou a zvířecím zakňučením. A nevěděla, kolik je ještě času.
Třásla se. Zimou.

...zimou?

Spleteno do copánků

2009-01-08T17:58:00.004+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=WUk9upBpxLc)

Jsou lidé, kteří nepotřebují klíč... kteří se nemusí ptát - a vědí o tom.

Nacházím vzpomínky po kapsách, a k většině z nich patří jediná vůně.
A jenom pár písmenek...

A nejen po kapsách - také mezi pramínky vlasů, v ptačím zazpívání, v světle pouličních lamp, dlouhých, svěšených větvích bez listů... každý den se na mě usmějí z tolika různých míst, pohladí mne.

...po vlasech

Když jdu přes těch pár schodů, znovu a znovu cítím na svých ramenech... cítím ve svém srdci... a slyším... ach.

A pak, když vám zapadá sníh do rukávů, při dělání andělíčků.. pak, když sluníčko zbarvuje pramínky vašich vlasů dozlata.. pak, když si bradu schováte do tepla pod šálou.. pak, když s někým utíkáte pro čokoládu z automatu a víte, že to je přesně to, co potřebujete - pak se svět zase třpytí bezstarostností, radostí a nádhernou nevinností těch drobných radostí.

Pak si říkáte, jak je to všechno fajn.

Akorát lidi mají někdy zlé oči, které postrádají laskavost, soucit a klidnou toleranci... a z toho občas zamrazí u srdce. A ubránit se té směsi lítosti a hořkosti, která se ve vás v takových chvílích rodí - to ještě tak docela neumím. To jsou chvíle, kdy si nejsem jistá.

...mluvila buď pro sebe nebo se snažila promlouvat k páře stoupající z hrnku. Oni jí slyšeli. Ale když otočila hlavu, nebyli tam... a potom začala přesvědčovat sama sebe - aby mlčela.

V pátek večer, především.

Pokoru.

2009-01-05T17:37:00.004+01:00

(Nebudu sem dávat odkaz na tu píseň. Ale jestli chcete a máte kde, pusťte si k tomu - nebo spíš jen tak - Masopust od Nohavicy. Tobě za něj patří ještě jedno poděkování. )

Věci dopadly, jak asi dopadnout musely.

Ale ne, nemusely, jasně že nemusely. Ale to nezáleží na mně, tak co.
A pak - ještě nedopadly, mám dojem, že teprve padají a všechno to bolení přijde až uvidím, že opravdu dopadly, definitivně, a až to pochopím i srdcem a nejen hlavou, že je to vlastně začátek - jen ne pro mne.

No co, dětma nezatopíš.

Ale říkám to "No co." - ač docela upřímné - jen proto, že se mě ten závan chladu z konce (který přišel dřív, než začátek?) ještě nedotkl.
Znáte to - když někdo otevře okno, ale ta zima, která se dere do místnosti se vás dotkne až za chvíli, i když už v první chvíli víte, že tam je, že už je v místnosti. Tak o tomhle mluvím.

Ale pár nadějí ve mně ještě zůstává a odhánějí ten chlad. Nepřestávají dýchat a žijí z těch pár okamžiků, které znamenaly tolik, na kolik bych si ještě před půl rokem vůbec nepomyslela. A i tak je mi to možná svým způsobem málo...
Nu, a jak se mé naděje nevzdávají, a jak se mě to chladno ještě nedotklo, je mi vlastně dobře.

A pak, až nebude, nevadí to. Zvládnu to, s trochou pokory a s pár chytnutími za ruku, pár pohlazeními a pár dny... budu se pak radovat a pochopím pak, že je to tak, jak to být má.

Těžko se přichází o představy a o sny, uprostřed pohádky. Když jste obklopeni nádherou a zázraky.

Jen něco v tom všem, v té bílé kráse, která je u mne a snad i u vás - zdá se mi být nesmírně žalostné.

A zima chvílemi už ani nestudí, ale jenom bolí.

To je to, co je mi trochu líto.

A nebe bylo ten den tak mladé...

2009-01-04T15:56:00.004+01:00

...a dovádělo na něm nejméně šest barev, včetně té jablečně zelené, které jsem dřív nevěřila.

(Neberte ten článek moc vážně, a když mu nebudete rozumět, nebojte... popisuje trochu včerejší den, kterému jsem sama nerozuměla, tak to bude asi tím. A jsem si vědoma toho, že to je dlouhý a že se to zdá být o ničem, ano, jsem. A jen tak - je mi teď fajn.)

Slyším někoho mluvit, ale nevím co říká a nejsem si jistá, jestli to říká mně.

A pak slyším další hlasy, dva, které jistojistě ke mně nemluví, mluví k sobě navzájem a já se schovávám za kusem čehosi, celkem lhostejno čeho, skrz co není vidět. A sedím na něčem, celkem lhostejno čem, co je ale opravdu tvrdé. A lepím si ránu, lepím si svůj pořezaný prst a zatím slyším, jak pár metrů ode mě někdo dělá opak a své rány odhaluje.

Já se zvedám a odcházím, pryč od hlasů a od pohledů na cizí rány, na rány lidí, o kterých si ráda myslím, jak jsou silní a jak už svoje rány zhojili. Ráda si myslím, že to zvládnou. Anebo radši vůbec nepřemýšlím nad tím, jak těžké to mají. A tak se chovám občas trochu zbaběle a sobecky snažím se omluvit svoje chování tím, že jsem přece ještě dítě.

Vypravuji pak něco Váňovi, řečí pohybů a gest a on se na mě dívá svýma napůl smutnýma očima a sleduje každý pohyb, a já mám pocit, že ví přesně, jestli ta věc, kterou právě dělám je správná nebo ne, ví o každém zmačkaném a vyhozeném papíru, jestli si na něj už nikdy nevzpomenu nebo mi bude líto, že jsem se ho zbavila, ví, co bych měla udělat jinak... ví daleko víc než vím já. Ale já se to dovím všechno také, časem. A on mlčí a je to dobře. A ani kdyby mluvit mohl, neudělal by to a nechal by mě dělat věci, o kterých by věděl, že jich budu litovat a jen by se díval, klidně a laskavě, trochu smutně a trochu povzbudivě. A měl by mě rád, tak jako má teď - navzdory tomu zbabělství a možná sobectví, navzdory všem těm ne úplně hezkým věcem, o kterých moc dobře ví... opět, nejspíš daleko lépe než já.

Večer si pak připadám trochu uvězněná mezi slovy a pohledy a náznaky, za kterými se tají zoufalství a smutek a hlavně asi únava, a nevím, jak z toho ven. A nejsem si jistá tím, co se mi honí v hlavě, nemůžu přijít na to, co přesně to je, vidím to celé trochu rozmazaně a tak naslepo hádám a postupně škrtám spoustu možností...

Nakonec, poté co mi po celém těle běhá husí kůže, když mi kovové drátky brouzdají ve vlasech, poté, co vidím, že si nevím rady - s tou husí kůží a s pár sněhovými vločkami těsně za okenním sklem a se vším tím očekáváním rozsvícení...

Je mi ještě trochu úzko, když propluji křížem krážem celou noční oblohu během pár minutek, a pak už si jenom vezmu látkový pytlíček s voňavými bylinkami, zavřu oči a vydám se na cestu někam dolů, dovnitř...do svého vlastního domova, který v sobě mám a který obývám v spánku.

A po cestě ještě myslím na červen, vracím se na začátek, k pár zaprášeným fotkám v trávě, a k vypravování o vlaku, a ke zmrzlině za tři koruny, a k prvním minutám, tam u zrezlého zábradlí a k nerozvazovaným tkaničkám ...

- a otázce, co máte odpovědět člověku na:" Tak tě tu vítám!" ?

....

Pestrobarevné uličky a přívětivý úsměv

2009-01-02T16:07:00.006+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=rQz5gvhYkAU)

Vyzobala jsem už všechny mandle.Teď přijde řada na rozinky. A pak lískové oříšky? Uvidíme.
Nu, to jen, kdyby vás třeba zajímalo, jaké jsou mé preference v oříškovo-sušenoplodové směsi.

Stejně člověka trošku zamrzí, když zjistí, že lidem na některých věcech záleží tak málo, že za ně nechají rozhodovat minci. Když si vzpomenu, že dřív by to nedopustili. Když si vzpomenu, co dřív říkali... i když ne mně. I když ano, mně také.

A lhostejnost se nám usazuje v pohledu tím víc, čím lépe se známe. A já nevím, jestli mi je z toho smutno. Když jsem to vlastně chtěla?

Panna nebo orel? Orel je mlčení.

Tak prý panna. Chm.

...

Měla jsem velice zvláštní oslavu příchodu nového roku. A opět "oslava" vůbec není ten správný výraz.
Byla jsem ten den sama, úplně sama. Poprvé. A bylo to tak dobře.
Mám pár novoročních předsevzetí, která nejsou tak docela předsevzetími. Jejich obsahem není přikazování ani zakazování, nemají konkrétní cíl.
Jen jsem sama sobě do dalšího roku dovolila pár věcí.
Dovolila jsem sama sobě dělat občas věci, které se zdají hloupé, když po nich moje srdce zatouží. Dovolila jsem si chybovat a zakopávat. Dovolila jsem si plakat. Dovolila jsem si křičet a zpívat a tančit a mlčet. Dovolila jsem si být dítětem a bláznit. Dovolila jsem si milovat. Dovolila jsem si... dovolila jsem si žít.

Ano, když budu chtít, vážně chtít - tak smím. Nevím, jak vy, ale já ano.

A myslím, že kdyby člověk dělal pořád věci jen podle toho, jak si myslí, že by je dělat měl, kdyby si občas nedovolil udělat něco jenom kvůli tomu, že to chce... kdyby si nedopřál to potěšení, které zná každý, který občas udělá něco prostě proto, že má chuť to udělat...přece by to nebyla taková zábava, none?
A já zábavu docela ráda. Nevím jak vy, ale já ano.

A tak dovoluji sama sobě občas někoho jen tak obejmout, když budu mít chuť. Vykašlat se na to, jak by to mohlo vypadat a všechny tyhle řeči.
Říct někomu, že ho mám ráda a říct někomu, že je doopravdy skvělej. Prostě protože budu mít chuť to říct.
Koupit si spoustu kytiček a veliké balení čokoládek s mentolem uvnitř, i když to třeba zrovna není to nejrozumnější.
Zeširoka se usmívat na lidi v tramvaji, i když si pomyslí, že jsem bláznivá.

Říkám sama sobě jedno veliké, barevné a přívětivé: To víš že můžeš, jestli chceš...
Píšu si to za uši a píšu si to do srdce a budu to nosit u sebe, každý den, každou minutu.

A před očima se mi neurčitě rýsuje a proměňuje spousta různobarevných uliček, kterými budu ten příští rok procházet. A je tolik možností. A já se vážně těším, i když ještě nevím, které to budou. No a vlastně právě proto...

A neplánuji si prožít nepřekonatelně veselý rok bez jakýchkoli starostí a problémů a slziček. To ne. Jen plánuji ten rok prožít. Tak dobře, jak mi to jenom půjde. (A víte, že si docela věřím, že mi to půjde hezky? :-))
Plánuji si pestrobarevný rok.
A že mi třeba občas bude smutno? Jasně že bude. No a? Vždyť to zas tak moc neva. Vlastně to docela patří k věci. A člověk pak díky tomu občas zjistí, že má vedle sebe anděla - milého, hodného člověka, který je ochotný pomoci, jak jen to bude v jeho silách. A už to pomáhá a už to je hodně... a je zkrátka moc hezké a příjemné něco takového zjistit. No ano, každý mrak má přece stříbrný okraj. Další věc, kterou si píšu za uši a do srdce.

A tak, prosím, až budete někdy něco moc chtít, ale budou vás tížit a brzdit starosti kvůli tomu, jak je to rozumné nebo není... vzpomeňte si třeba na mě. A dovolte si to. Vždyť se pro jednou nic nestane. A mějte z toho radost, z toho, co jste si dovolili... a já vám za to pošlu povzbudivý a pochvalný úsměv.

Zkuste také vybarvit svoje dny všemi možnými barvami. Totiž těmi, kterými zrovna budete chtít.

Dobře, milí moji?

Rok.

2008-12-29T17:36:00.005+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=NvNF9_27d7E)

Stejně, pokaždé když je to na den přesně rok od nějaké zásadní události, cítím se zvláštně. Anebo přinejmenším cítím, že bych se tak měla cítit, i když ve skutečnosti si svými pocity vůbec jistá nejsem.

A přestože ta nejistota vzhledem k vlastním pocitům a náladám, ta neschopnost správně pojmenovat cokoli, co se děje uvnitř mě, je v posledních dnech mým denním chlebem, právě teď mám jasno. Je to vděk a určitý druh dojetí.
Když si uvědomíte svoje štěstí a to, že byste ho vlastně vůbec mít nemuseli. Když si uvědomíte, doopravdy pocítíte celé to štěstí, které vás potkalo, které se vám usadilo u srdce a které vás teď zahřívá. A tak i jemu chci říct, že si ho vážím a mám ho ráda. To je ten vděk.

Do námrazy jsem časně ráno nehtem škrábala, s prsty prokřehlými. Od pusy mi stoupala pára, v brýlích se odráželo slunce a nad hlavou jsem měla oblohu - nahou, modrou, nádhernou oblohu. A psala jsem pšššt... abych snad alespoň na vteřinku utišila svět. Protože na zázraky se nejlépe dívá, když jste potichu.

A teď.. se za okny rychle stmívá, nebe je čím dál temnější a světlo, které tu se mnou zůstává a umožňuje mi psát tato slova, pochází z plamene mé oslavenecké svíčky. Jediné, tenké, prosté, bílé svíčky... a to světlo propojuje, zaceluje a ochraňuje.

A já držím v ruce dáreček, který jsem dnes pořídila sama sobě, aniž bych v tu chvíli věděla, že vlastně dnes oslavuji. (ačkoliv, "oslava" není úplně to správné slovo). Prohlížím si ho, proti světlu té svíčky a chvíli se v něm jen tak.. utápím. A v tu chvíli chápu dvě věci...

Jednak to, jak často má člověk příležitost, držet v prstech zázrak - že to vlastně většina z nás dělá každý den, jen nám ne vždy dojde, že je tomu tak. A to je ta chyba, že si člověk neuvědomí, nebo nepochopí, že to, čeho se dotýká, doopravdy je zázrak. A tak někdy hledáme zázraky, i když je zrovna máme v rukou.

A pak to, jak často věci klamou tím, jak vypadají na první pohled. A že někdy stačí trocha snahy, zkoumavosti a světla, a v něčem, co nejdříve působí temně se začne najednou objevovat spousta nečekaných barev...

Tak, budu teď ještě chvíli sedět, mlčet, pozorovat zázraky a připomínat si svoje štěstí. Bude mi hezky. A pak sfouknu tu svíčku... a půjdu vám to přepsat.
To je můj vlastní způsob oslavy...

Abyste všichni rozuměli - je to rok, co jsem tady.
Rok v mém (v pořadí druhém) internetovém domově.
A mám to tu tolik ráda... A vy všichni - vy k tomu patříte.

A já děkuji.

Příliš rovné vlasy

2008-12-28T20:46:00.004+01:00

Prosím o odpuštění lidi okolo, ty, kteří mi snad ani co odpouštět nemají. Prosím je o něj proto, že je to snazší, než poprosit sama sebe.

Říkám nahlas věci, které chápu jen já, protože ostatní nemají a neznají mé vzpomínky. Ale je to zvláštní. Zvláštně hezké.

Myšlenky se mi toulají k tomu pocitu, kdy jsem cítila bít dětské srdíčko. Tak rychle. Nějak hodně srdcí jsem za posledních pár dní cítila nebo slyšela.. asi ano, asi je potřebuji.

Svazuji si vlasy nějak častěji, než jsem byla zvyklá. A není to už kvůli tomu, abych byla racionálnější. Už je to... jinak. A jsou skoro rovné.. proč to?

Mám v zubech oříšky, ale říkám si, že to je vlastně ještě docela dobré. Že oříšky jsou vlastně výborné, jen mezi zuby nejsou nejpříjemnější. A že se brzy odtamtud dostanou, že se o to mohu postarat.

A to je vlastně výborné přirovnání pro celou situaci. Ano, pěkně prosím, takhle se mi teď žije. Tak trochu s oříšky mezi zuby.

A nějak mi nejde psát články s hlavou a patou.

A vzpomněla jsem si... na to, že všechno okolo mi slibuje, že už brzy svět bude zase... poklidnější. Ale, kdepak svět.. To já.

Zatraceně, no ano.. já ty oříšky můžu dostat pryč!

A najednou... zase vidím... všechny ty hezké věci. Že to trvalo...

Konečně, konečně zas věcem aspoň trochu rozumím, konečně jsou aspoň trochu správně.

A tak přeju dobrou noc, vám i sobě.

V klíčové dírce..

2008-12-27T13:17:00.003+01:00

...bych asi nejradši zůstala.

Ani na jedné ani na druhé straně.

Jenom...maličká, schoulená v teple a útulnu té klíčové dírky. Mezi všemi milými věcmi. Kde ještě moc nebezpečí nehrozí.

Bojím se druhé strany.
Bojím se o sebe.

...bojím se sama sebe.

A už zase, už zase, už zase.. mám rty rozkousané. Pálí.

Tak strašně chci, aby ten strach byl zbytečný... ale neumím věřit tomu, že je.
Už příliš dlouho je... ve mně.

Než se oči zavřely...

2008-12-25T11:38:00.003+01:00

...na štědrý večer...

(http://www.youtube.com/watch?v=HEgLxZ1Wf88)

Mám ještě na jazyku chuť anýzu a možná ještě pořád trochu čekám, i když si tvrdím, že ne.

A asi je mi to celé trošku líto. Kvůli mamince, ne kvůli mně. Mamince, která nic neřekne. Možná ani sama sobě ne. Anebo už je to dávno, co oplakala všechny ty ztracené a nenaplněné představy, sny, touhy. Ale i tak, dnes večer víc než kdy jindy vidím všechno to zklamání, kterým její srdce muselo projít.

Ale je tu. Je tu se mnou, a je tu pro mě. Je tu, aby mi dopřála všechno, co jí zakazovali, aby mi dala všechno, co může. A tam, kde by sto jiných svazovalo - tam ona mi dává volnost. Ne volnost z lhostejnosti. Ale laskavou volnost. Dává mi ji, protože mi přeje a věří... i když má v sobě obavy.

A já včera slyšela bít lidské srdce.
Tak silně, tak nahlas, tak spolehlivě.
A zase mi z toho na okamžik bylo až neuvěřitelně slabo.

A je to zvláštní, když radost a celá hromada ostatních pocitů z toho, co se stalo jsou najednou daleko menší a bezvýznamné proti vděčnosti a dojetí z toho, že jste dostali příležitost, aby se to stalo. To, že vám ta volnost byla dána je vlastně úžasnější a krásnější než to, co vás díky tomu potkalo poté.

Chci ještě říct, že ano, že dneska mám v sobě Vánoce. Sice jsou jiné, než jsem na ně byla zvyklá do teď, ale poznávám je.

Není to radost a není to jásání. Je to hluboký soucit a láska. A odhodlání hojit rány a střežit to průzračné a křehké v lidských srdcích. I v tom, které tak neúnavně tluče v mé hrudi. Až dnes pořádně vidím, že ta mnou tolikrát proklínaná naivita je vlastně to nejcennější, co mám.

A tak, stejně mi to celé přišlo trochu líto. Ale to asi letos k Vánocům jednoduše patří a neztrácejí tím ani kousek svého kouzla a půvabu.

Letos vidím lidská srdce tak, jak byla před léty, na začátku. Nepošramocená a zářící. Se všemi očekáváními a měkkostí. Letos vidím, jak moc jsou ty křehké věci ušlapány bolestmi, zkušenostmi, zklamáními.

A chápu cenu toho pokladu, když se chvíli rozhlížím okolo.

Ach ano, letos je to soucit.
A jedno veliké přání.

To jsou mé Vánoce, drazí...

Konejšení

2008-12-21T20:07:00.005+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=V5A2IAgyQEg)

Kdyby se mělo stát něco, něco zlého a těžkého, něco, co mi ublíží tolik, že moje srdce by mohlo ztvrdnout a já zahořknout - chci, aby to bylo v prosinci. A aby v ten den po týdnu škaredého počasí a nebe pokrytého neprostupnou šedí prosvitlo mezi beránky na obloze slunce a objalo mě, tak jako to udělalo dnes. A chci ten den slyšet tuhle píseň.

Aby mi to všechno připomnělo, že na světě je něco hrozně krásného a jemného. Aby mi ty věci zůstaly v srdci.

Žene mi to do očí slzy. Tolik mi to sluníčko chybělo a vlastně jsem si to vůbec neuvědomila. Byly to ty kouzelné paprsky, co jsem potřebovala. To, jak se všechno zdá jiné, když tu jsou.
A snad... ta Julia.

Je v tom moře něhy a útěchy. Jako když vás ta nejbližší bytost chytne do náručí a tiše k vám mluví "Šššš, ššš, neboj...neměj strach, zlatíčko. Tohle zvládneš. Zvládneme. Přežene se to a všechno bude zase v pořádku. Už brzy. Neboj..." a vy jí věříte. Zcela jí věříte. Každé slovo, každé pohlazení a každé pousmání. Každý nádech a každý výdech.

A jste na chvíli.. tak ztracení, tak křehcí, tak milující, tak plni důvěry, vděku ale vlastně i smutku a strachu.

A v tu chvíli -a vy to víte- nemusíte a ani nemůžete dělat nic. Nic než cítit. Nechat každý z těch pocitů, aby se přímo dotkl vašeho srdce, aby se v něm rozezněl, jako tón v těle kytary. Každý ten pocit si připustit. Neschovávat se. Neutíkat. Poddat se, na okamžik...

Pak všechno nechat odeznít, uklidnit mysl, otevřít oči, narovnat záda.

A zase jít.

Pro oblohu do fialova...

2008-12-19T15:18:00.003+01:00

(psáno včera před usnutím... a - nemějte starosti. http://www.youtube.com/watch?v=VVDmuk6cccM )

...nebo do šedo-růžova. Když myslíš.. to je totiž to nejmenší. Pro ukopané malíčky. Pro těch třicet minut na obrubníku, s promrzlými prsty a kytičkou na kolenou. Pro pravdu, kterou zahřejete - pravdu, kterou občas je třeba připomenout. Že máte rádi. Pro zabouchnuté dveře. A pro pozlacený lísteček jmelí v kapse...

No a nebo taky - pro nic za nic. Možná.

Víte...

Noc na čtvrtek. Spánek a nespánek se střídali, hádám, tak po hodince. Ale nebylo mezi nimi rozdílů. Mezi pocity. Mezi tím, co mi plnilo hlavu...
Tak dlouho se mi tohle nestalo. A nejsem si jistá - v dubnu se to stalo? V jedné z těch nocí, kdy před domem kvetly tulipány?
Už si nepamatuji...

Ach, ta vzpomínka... vzpomínka, která naplnila onu prazvláštní noc, se mi přehrála v hlavě tolikrát, že už jí ani nevěřím. Nebo spíš - nevěřím tomu, že se to stalo pod týmž nebem, pod kterým jsem teď. Že se to stalo - včera.

Zdá se mi to... mnohem déle. Zdá se mi, že to snad vážně ani nebylo.

A přijde zítra. Přijde velice brzy.
Mám strach.

A tak, ani po té noci a po všech těch snahách, obavách, myšlenkách, slovech, po všech těch sevřeních žaludku - nejsem dál. Stojím stále na stejném místě a stále se dívám do očí svému "Já nevím."
Vyslovila jsem to během vteřinky. A po třiceti hodinách.. bych nedovedla říci nic jiného.

Jen otazníky se mi před očima množí.
Jak to? Čím to? Byla jsem.. majákem? Volala jsem tak nahlas?
Bylo to? Je to? A bude to?
Budu mlčet? Budu se smát? Budu litovat? Budu objímat? Budu... budu milovat?
- a vždycky není odpovědí nic než: Těžko říct.

Prší. Pořád ještě prší. A mně nepřestává být zima.
Ale nebýt deště...chm.

Mám v puse chuť pasty. A už se ani nesnažím být rozumná. Nesnažím se bojovat. Přijít na něco. Už ne.. už se jen trochu bojím a trochu těším. A hodně vás všechny potřebuju. A jsem hodně vděčná.

Chytám maminku za ruku. Maminku, která se taky tolikrát bála. Maminku, kterou možná trochu dojímá dívat se na to celé. Maminku, která tu je. Jedinou.. svojí.. maminku.

Nejradši bych zašeptala "Prosím. Odpusť." a pak se jim postupně každému podívala do očí.
A až za oči.
Nevím proč.

Já nevím.

Přiznání monstrózního sýra

2008-12-14T21:07:00.005+01:00

V tom okně se pomalu rozsvěcí a zhasíná světýlko. A pak znovu rozsvěcí.
Sklopím oči.
A pak už ho nenajdu.

Už zase světla sídliště. A sníh už roztál. Už zase vykloněna z okna a už zase ta chuť zpívat.
Zase.

Akorát dnes večer nevím, jestli se mám sama sobě smát anebo se pokoušet se uklidnit anebo se nechávat nést? Asi se necítím ani na jedno. Tak si říkám, že na tom nesejde. Pro dnešní večer - aspoň pro něj.

Přiznávám se, asi potřebuju spát, nic víc. Přiznání monstrózního sýra.

Přeju dobrou noc tomu sýru.

A taky jazyčníku a dětem toho člověka, co napsal Úvod do teorie verše, antidepresivní rybičce, sobím rohům s rolničkami, kartáčku u dřezu, Váňovi, s červenou mašličkou na tlapce a.. a cianobakteriím především!

Nebo ne - především vám, co jste včera jedli liči. Vám, rodino.
Vánoce to byly vskutku výjimečné.

Hm. To je super.

Zíf, milí moji. Zíf.

Polomáčené

2008-12-06T14:43:00.004+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=rKlaV-9Vzsk&feature=related)

V jizvách se mi usazuje smutek, na kůži ulpívají myšlenky - napůl zakázané. A slova, také napůl zakázaná, chtějí mi tančit na rtech.

Zakazuji jim to. Zaháním je hořkou čokoládou a svazuji je, když si svazuji vlasy. Přišla jsem totiž na to, že když si pevně svážu vlasy, dovedu být.. racionálnější. Aspoň o kousek. A tak toho občas využívám.

Zvlášť v pátek.

Páteční večery a noci. Dávno vím, že to jsou chvíle, kdy nitky, kterými kontroluji sama sebe povolují, kdy zapomínám, kudy smím a kudy ne, kdy hranice mizí před mýma unavenýma očima. A potom - mluvím. Víc a jinak.

Topím se v tom všem, co se za tmy probouzí. Co se probouzí, když je... pátek, noc, zhasnuté světlo, hlava na polštáři a pohled směřující ke stropu.

Pátek, noc, strop. A teskno.

A někde tam... za mou hlavou... usnuli andělé. Nebo vážky, možná.

Schovávám se pod peřinu, jsem tam ve společnosti svého dechu a hádám. Hádám, kde jsou začátky a kde konce. Za kterým rohem najdu sliby přelámané v půli a na jaké hoře očekávání rozcupovaná na kousky a odevzdaná větru.
Naději - naději tuším v dešťových kapkách.

A ty? Jsi tu ještě?

V koutku oka pochybnosti a na víčkách obavy. No a v panenkách ta naděje, stejná jako v kapkách deště. Vždycky je to ona.

Pátek se zlomil v sobotu, ani to nezapraskalo. Ani bych si nevšimla...

A tak pod závějemi, už jen zašeptám "Snad to víš..."
nejspíš ten šepot k tobě doletí až ráno. Na křídlech vážky, možná.

Půjčuji si větu z prokašlané noci. Došla mi slova. Zavírám, vypínám, usínám.

Chce se mi věřit tomu, co říkají...

2008-12-04T16:57:00.004+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=zOz5BjvpIwY&feature=related)

Odpovím teď na poslední komentář, který se tu objevil, komentář od milé Ashu. Odpovím na jeho poslední větu.

Ano. Mám se krásně.

Trochu se usmívám, trochu kašlu, protože většina pokusů o hlasitý smích stále ještě končí kašlem, trochu nechápu a schovávám obličej do dlaní, trochu se nechávám držet za ruku a trochu za ní chytám...

A pak.. už jenom.. takové ty poskakovací pocity.
I když, né. To nemluvím úplně pravdu. Nejen ty. Ale to není to, čím bych se teď měla zabývat, to jen.. ze zvyku, víte? Možná, snad se toho někdy zbavím..

Vlastně jsem vám jen chtěla povědět, že mi je fajn. Po půlce čokolády s karamelem, po velikém zpozdném v knihovně, po celkovém počtu zakašlání šestnáct...

O vločkách, které nepřišly

2008-12-02T14:22:00.003+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=nnboUbOGDOM&feature=related)

Včera v noci jsem se opět dívala na sídliště, než jsem šla spát. A najednou se mi zdálo, že se všechno nějak zvláštně třese. Byly to Vánoce - spousta lidí dala do oken ty blikající věcičky a.. tak se svět třásl.

Sledovala jsem chvíli to chvění a dala jsem na pár okamžiků úplnou volnost myšlenkám...

Myslela jsem na člověka, který mne dokáže tak snadno zničit. - A teď nemám na mysli takové to obyčejné a opravdické zničení, spíš...to, že síla v něm mnou občas otřese jako tlaková vlna. - Ale "zničí" mne tak, že mě to postaví na nohy.

Myslela jsem na jiného člověka, který by mě také mohl zničit, doopravdy. A pak na to, že jich je vlastně tolik. Že by to pro ně nebyla žádná zvláštní námaha...

A bylo mi z toho hezky. Moc hezky z toho, že je tolik lidí, kterým dávám důvěru a nebojím se jim ji dát.. tolik lidí, kterým by stačilo udělat pár jednoduchých pohybů, a dokázali by mi pořádně pochroumat srdce - ale já vím, že to neudělají. Vím, že nechtějí.
Myslím, že vím, co dělám, když se jim svěřuji do rukou...

Ještě chvíli jsem se dívala a najednou jsem si přála vidět sníh, padající vločky.
To víte, že jsem je neviděla.
Ale řekla jsem si, že to nevadí.

Najednou jsem někde okolo své mysli začala cítit něco.. něco, co jsem ještě dost dobře nedovedla pojmenovat. Jako když vidíte přicházet člověka v mlze. Víte, že jde k vám, ale ještě ho nepoznáváte. Dala jsem tomu chvíli, cítila jsem, jak mi to pomalu prosakuje do vědomí...
Byla to trpělivost. A ten jemný pocit mě za chvíli celou pohltil a já pochopila, že je v něm několik odpovědí, které jsem hledala. Že jsou v trpělivosti. V čekání - bez neklidu a hořkosti.

Myslela jsem na to, že já přeci můžu počkat. A tak tedy počkám.

Tento tichý, hladivý pocit mě donesl skoro až ke spánku...

Ale ještě než jsem doopravdy usnula, na chvíli jsem pomyslela na ovoce, co prý chutná jako marcipán.

A pak jsem si popřála dobrou noc.

A vdechovala chladný vzduch...

2008-11-30T14:03:00.005+01:00

Procházela pod holými větvemi velikého stromu a tiše, pomalu zpívala tu starou píseň naplněnou smutkem. Pára jí stoupala od pusy.

Opřela se zády o kmen toho stromu. Cítila, jak v ní tepe život, jak celé její tělo je jím naplněno. Do plic jí vstupoval chladný vzduch, očí jí chaoticky těkaly z místa na místo, vločky jí rychle tály na horké kůži, její srdce silně tlouklo a neúnavně jí hnalo krev žilami.
A čím víc si uvědomovala život, tím víc a silněji okolo sebe cítila i smrt.

Hlavou se jí hnaly myšlenky na umírání a bušily jí do spánků, jako buší kopyta běžících koní do zmrzlé půdy.

Byla tak otřesena, jakoby jí někdo poprvé řekl, že existuje něco takového. Něco, co znamená konec. A že je to přítomno v každém dni, v každé vteřině.

Jistě že to věděla, vždycky to věděla. Ale jakoby se ta pravda až teď dotkla jejího srdce, jakoby až teď její oči tu pravdu doopravdy viděly, jakoby teď poprvé ucítila tu železitou chuť.

A mezi holými větvemi stromů, v místech, kde ledový vítr rychle hnal vločky dál krajinou a jí bezhlučně stoupala pára od úst..samotná podstata věci, odhalené jádro pravdy o bílé a černé, o teple a chladu, o žití a umírání přímo bila do očí.

Až se jí točila hlava.

Ještě na okamžik přitiskla své dlaně ke kmeni stromu, pevně sevřela víčka a pak rychle vykročila k domovu, veškerou svou sílu vkládaje do kroků - co nejjistějších a nejrozhodnějších.

A snad poprvé si uvědomila cenu zapomnění. Byla za něj najednou tolik vděčná, věděla, že to je něco, bez čeho by člověk nemohl žít. Zapomínání.

Dozpívala tu starou, smutnou píseň, skousla si ret a po tváři jí stekla jediná, horká slza. Snad jako další důkaz života.

Pousmání

2008-11-28T19:41:00.005+01:00

Nebo ne. Radši prostě pořádnej úsměv!

Odcházím za přáním z řasy. Za darovanou nutellou snědenou prstem. Za mňoukáním. Za pohlazením po zádech. Za banánovými plátky a pikaíčkem. Za zakvákáním telefonu, které přináší úsměv. Za oranžovo-žlutým střípkem radosti, za osmnáct korun (dívá se na mne z vázičky a je krásný). Za tím, co mě jednou zrujnuje - čokoládou z automatu. S mlékem, prý moc sladkou. Za profesionální dráhou lektorky sovího houkání. Za chutí skákat a za chutí zpívat. Na eskalátorech. Za vzpomínkou na chůzi do sklepa po točitých schodech, na to, jak mě tenkrát jedna z mých dcer zcela zničila. A manžel mě pak doničil tím úsměvem. Za tím, co mi dělá radost, i kdyby stokrát nemělo. Vem to čert!

To je třináct věcí? Já nevím, ještě to bliká.

A když to bliká, tak se to teprve načítá, tak toho bude určitě ještě víc... nepochybuju o tom.

Tak, tam odcházím. A budu tě tam asi potřebovat, víš?

A fajn je, že ještě není na nic příliš pozdě.

Za všechny ty, kteří se pokoušejí. Za ty, jejichž srdce ještě tluče.

2008-11-27T16:57:00.004+01:00

Zpívám a tak nějak doufám, že zpívají i jiní... že zpívají písně podobné těm mým a že jsme v téhle zvláštní zlatohnědé, mírné, trochu teskné a přece docela klidné náladě vlastně spolu, i když si připadáme sami.

Zvláštní, jak člověk někdy přesně ví, na jakou píseň je právě čas...

A nějak to do sebe všechno pasuje... ta nálada, prach poletující v zlatavém světle lampy, můj hlas, maličké černobílé fotky, zažloutlé stránky knihy...

Akorát je mi v posledních dnech nějak moc zima.. pořád zima.

A připadám si trochu provinile a rozpačitě, že mi není moc veselo z věcí, ze kterých by asi být mělo.. nejspíš.

No a taky, že lpím na věcech, o které jsem asi dávno přišla. A že mi možná tak docela nedochází, o co se vlastně připravuji každým dnem, čím dál tím víc.

Jenže to je to, víte? Že je tam vždycky to asi a to nejspíš a to možná. Že já si prostě nejsem jistá. A je to trošku chaos.

Třeba mi zítřek podá pomocnou ruku. Nebo některý z dalších dnů.

....

Měla vážnou tvář, ne smutnou a ne veselou. Jen vážnou. Měla pocit, že všechno okolo je pravda jen napůl. A po hranici mezi realitou a snem viděla pochodovat lidi v těžkých botách, s brázdou mezi obočím a s koutky dolů. A vedle sebe viděla bezhlučně kráčet lidi se svěšenými rameny...

A tak se rozhodla, že se pomodlí.

Zvonkohra

2008-11-25T14:54:00.003+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=dwgKJ5ZSkS0&feature=related)

Možná byla chyba v tom, že jsme z toho udělali boj... že já jsem z toho udělala boj... a že jsem vlastně nikdy doopravdy nechtěla vyhrát.

Možná to byla nejhorší varianta.
Nebo taky ne.
Nesejde na tom. Nebo taky možná sejde.
Nebo možná taky jak komu.

A někdy bych si přála... dělat věci jinak. Zvlášť v noci. Protože v noci nemám potřebu být silná a tvrdá. Taková, jakou mě dělá můj strach. Protože tma ukazuje věci v jiném světle a protože pak chci nahrazovat údery pohlazeními.

A všech těch příslibů...

Vzpomínky šustí, když obracím všechny ty stránky a když nevěřím, že už je to rok, co jsem říkala, že si musíme všichni dávat pozor... rok. A některé věci jsou jinak a přesto stejně.

Akorát už nevím, jestli jsem se v sobě tak mýlila, nebo jsem taková byla... ale zase to není nic, na čem by záleželo.

Ale člověk snad může v těch chvílích, kdy má studené konečky prstů a zase trochu rozkousané rty, nechat svoje myšlenky létat a omotávat se okolo věcí, na kterých vlastně nezáleží, věcí, na kterých se nic nezmění a věcí, které jsou asi stejně dávno někde... jinde... nebo spíš prostě - pryč.

A člověk snad může říkat snad... může to opakovat, než uvěří tomu za tím snad.

Je pravda, že jsou věci, kterých bude vždycky málo? A bude jich tím méně, čím více se jich zdá?
Ne, já tomu zatím nebudu věřit. Vybrala jsem si. Budu věřit v tu hezčí variantu...
....

"Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit."

....

A abych nezapomněla. Je mi fajn.
Nedávno jsem četla nápisy na hřbetech knížek. Ohromné maličkosti, bylo tam. Jsou se mnou. Maličké, ohromné a príma.

Přeju vám všem hezké dny. A nekousejte si rty.

V sametových záhybech

2008-11-22T17:32:00.002+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=tQKCdIQtzy4&feature=related ... dneska si ji k tomu čtení opravdu pusťte, prosím.)

Jsou to čtyři hodiny, co jsem se probudila a venku je už tma.
Je to sedmnáct hodin, co jsem řekla, že se vzdávám.
Tak, ano. Před sedmnácti hodinami jsem to řekla. Otázkou teď je, kdy to udělám. Za kolik hodin, za kolik dní? Kolikrát se do té doby kousnu do rtu, kolikrát polknu doušek horké čokolády?

Víte, já neříkám Sbohem.
Vlastně ano, říkám.
Ale nemyslím to tak.
Vlastně ano, myslím.
Jen to tak nedopadá... jen to dopadá tak, jako bych řekla Zatím.

....

Tohle jsou zvláštní dny. Dny bez záchvatů smíchu a bez nadšeného poskakování. A tím neříkám, že jsou špatné. Nevadí mi, že jsou takové, jaké jsou - jsou jiné. A mají takové být. A je to tak dobře.

Jsou to dny, kdy se procházíte mezi záhyby tmy a hledáte to něco, co se někde v ní třpytí a leskne.

Ano, jako noční procházka potemnělou zahradou. Velikou zahradou zlehka poprášenou sněhem, kde tráva, listy a vločky na nich se stříbřitě lesknou ve světle měsíce... nebo se to možná lesknou slzičky na řasách, nebo hvězdičky. Nakonec asi všechno. Ve všem je ten třpyt. I v korálkových očích unaveného a prokřehlého ptáčka, který se někde v té zahradě schovává...

A v tom lesku je Tajemství. Někde v něm dýchá smysl toho všeho. A vás tolik vábí a láká a tolik si přejete mu rozumět... a tak hledáte. Trpělivě a tiše. V záhybech tmy.

....

Lidé mne přemlouvají mlčením. Těžko říci, k čemu.
A já časem udělám krok. Důležitý a správný. Už teď vím, že mne čeká, kdesi v budoucích dnech nebo nocích... nevím, kdy to bude a nevím, kam ten krok bude mířit. Ale jsem klidná, protože vím, že přijde. Možná, až pochopím Tajemství.

A víte co?

I když jsem řekla, že se vzdávám, neudělám to.

Já počkám. Počkám na úsvit.

Spousta černých čar.

2008-11-20T18:25:00.003+01:00

A já nevím, co znamenají.

(http://www.youtube.com/watch?v=DzDpHQK4bcw)

Vybarvila bych tvůj svět, ale ty mě nenecháš to udělat. Nebo možná jen nevím, jak. Lentilkami ne. A - možná to nevíš ani ty... asi ne. Možná jsi zapomněl, pro veškerou touhu vybarvit světy těm okolo sebe...
A možná se jen moc snažím.

Je to chlad, kdo teď panuje. A trochu se usmívá, když omotává lidi pohledem... a oni se mu poddávají. A nebudu to já, kdo jim vysvětlí, kudy ven.
I když bych si tolik přála... tolik, že tomu věnuji poslední myšlenku před spánkem a první po probuzení. A přání z řasy.
Ne, asi to nebudu já.

Drazí, já se ztrácím...

Nemám tušení, jestli věci, co říkám, mám říkat a věci co dělám, mám dělat... Věci, při kterých se mi klepou ruce.

A mám dneska strach. Studený jako vítr, který ráno donutil listy divoce tančit...
Bojím se o člověka, který si pamatuje, bojím se o člověka, který v sobě má něco z deště a o člověka, který mne snad nikdy neoslovil jménem a přesto... no, právě. A přesto.
Tak o tyhle tři hlavně.

A pak ... taky trochu o sebe. A o svůj svět.

A nerozumím, nechápu a nedokážu pojmenovat věci okolo sebe. Klepou se mi ruce.. a rty.. a srdce. A neumím se rozhodnout, co je nejlepší. A nevyznám se lidských očích. Ani slovech. A toužím jim pomoci objetím a sama jedno potřebuji, jako jedinou zbraň proti Chladu.

Ale to nic. Vždyť víte.. každému je někdy smutno.

To nic.

"Dobře, tak ne, není to bledě modrá, když se takhle podíváš k nebi..."

Saya Berharp.

2008-11-16T12:59:00.005+01:00

Ták, jen kratičké oznámení. :-)
Ano, je to tady takové.. nové.
Ano, možná to bylo lepší předtím.
Ano, možná se k tomu vrátím, měla jsem to ráda. Ale neudělám to hned, abych neměla pocit, že jsem to celé dělala zbytečně :-)

Uf. Tolik pokusů jsem ještě nikdy při změně designu neudělala, nestrávila u toho tolik času.
Prosím, neříkejte, že to na tom není vidět! :-)

A děkuji Tee, za rady a názory.

Mějte se krásně.

(PS: abyste v tom měli jasno.. "Saya berharp." je indonésky "Já doufám." )

Indigo

2008-11-15T17:55:00.002+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=SiKy9UWdYpI&feature=related)

I přes všechno ředění mlékem... příliš, příliš, příliš sladká čokoláda. Už studená.
A v puse sladko, na rtech sladko...

A v srdci... sladko po čokoládě a slano po slzičkách se chytají za ruce, objímají se, a nakonec...splývají a stávají se jedním, jedinou, novou a těžko popsatelnou chutí. Omamnou a silnou.

Ačkoliv - to ještě vůbec není konec.

Ten pocit, ta chuť mi plní tělo, s každým úderem srdce...víc... putuje mi krví.

Husí kůže pod příliš dlouhými rukávy příliš velkého, černého, žinilkového svetru.
A pod kůží... někde hluboko, otvírá se truhlička, dosud ukrytá. A ven vylétají různě velcí a různě barevní motýlci, nesoucí na svých křídlech kapičky... kapičky vzpomínek.

Nechávám je poletovat a občas mi některý z nich přistane na prstu abych si ho mohla prohlédnout.

Nakonec do dlaní svírám toho, jehož vzpomínku ještě nestihl vyšisovat čas, toho, jehož vzpomínka v sobě nese něco, co pomáhá, dodává sílu a přináší úsměv, když je ho potřeba. Toho, jehož vzpomínka je kapičkou čirého štěstí.

Vzdávám se, nechávám se pohltit indigovou barvou jeho křídel a pomalu usínám...

Ve chvíli, kdy vzlétne, ještě se za ním ohlédnu a zeptám se sama sebe...

Je to všechno ještě pravda?

Ale než přijde odpověď, silně mne obejme spánek. Spánek beze snu.
Spánek v indigové mlze.

Třpytivý podvečerní závoj

2008-11-11T15:58:00.006+01:00

(http://www.youtube.com/watch?v=2GhTcX68Y1k)

Olízla jsem lžičku medu a zavřela oči. Nádech. Úsměv.

Tak, zítra se vracím do toho všeho, co znamená slovo škola, a to není jen to učení. Víte, shodou okolností jsem se tam během posledních sedmnácti dnů ukázala dvakrát. Tak je to docela.. událost :-)

Čaj od kamarádky. Hřeje, konejší a povzbuzuje. Nakonec, tak to dělá i ona, že? Nesmírně mne těší chystat milým lidem milá drobná překvapení. Těm, kteří je ocení.

Bude to fajn. Možná to bude trochu náročnější a budu muset oželet pohodlný a příjemný klid, ale to nevadí. Bude to fajn. Tečka.

Všechny ty stonací dny mne zase naučily novým věcem a přinesly mnoho hezkých okamžiků. A za co jsem jim opravdu vděčná, daly další nový rozměr už předtím tolik zvláštním před-usínacím chvílím. Také v těch okamžicích vidíte něco velmi neobyčejného?
Ach, vzpomínám na cestu do Polska a nemůžu se nesmát.

Ani nevíte, jak mne baví to, že nevím, co bude zítra... ó ano, středa, jistě. Ale - co mě potká? Co mě zítra rozesměje? Co mě naplní úžasem? Jaké nečekané situace mě potkají? Kdo bude ten, co mi zítra něčím udělá radost? A čím? Já nevím. A těším se. I když nevím přesně na co.
No, tohle je jedna z výhod těch školních dní, nabízí úplně jiné zážitky než ty klidné stonací, kdy je člověk celý den doma...

Dnešek přinesl mnoho krásných chvilek... a ty na balkóně, ach! Když sluníčko už svítilo šikmo, lidé, co chodili po ulici měli pětimetrové stíny a když zafoukal vítr, mohli jste to cítit. Slunce. Život.
Krásný den.

Těším se na všechny cesty do školy a ze školy, na procházky a cesty na nákup a z nákupu. Těším se na všechny ty chvíle strávené tam venku. Kde člověk může skákat a dupat a smát se nepřiměřeně nahlas.

Ještě jednou namáčím lžičku do medu a olizuji jí...mmm, stejně bych radši nutellu. Zítra. Snad.

Tak, tím končí zpravodajství z mého života, mějte se krásně.

Já se hodlám mít barevně, hodně barevně :-)

Dívám se

2008-11-06T11:48:00.004+01:00

Ještě než uvidím vločky, bílý zázrak padající z nebes, ještě než se některá z nich rozpustí na mé tváři... stihnu si odpovědět? Anebo, stihnu se do té doby smířit s tím, že na odpovědi beztak nezáleží? Ano? Když jsem to nepřijala doteď?

Je to jedno.

Všechny kliky od oken směřují dolů, rtuť v teploměru ještě stoupá, ruce jsou cítit po mandarinkách, po zdi se prochází pavouček a já ... nezapomínám. Ještě ne.

Trošku to pálí, když polknu a trošku to zamrzí, když spatřím ostny ve vlastních očích a ve vlastním hlase, když si uvědomím, že je používám tam, kde je to nejméně na místě.

Ale kolečka se ještě točí, ještě to všechno tak nějak běží a funguje a... inkoust ještě nevyschl, ani po tisíci slovech nenávisti, která vychází z lásky. Neztratil svou barvu, ani po vší snaze naředit ho jedem... snad proto, že ten jed nikdy nebyl skutečný. Nemohl být.

A já nevím, jestli bych si toho neměla víc vážit...

Jestli bych se třeba neměla zbavit všech těch uměle vystavěných hranic, všech těch pravidel... toho všeho, co stojí na přetvářce. Protože kvůli ní mi pak Chlad spolu s Hořkostí zarývají nehty do kůže a snaží se dostat až pod ní, vlastně až do srdce... a já jim tam nevědomky pomáhám. Kvůli té zatracené zbabělosti. Nebo je to skutečně špatnými zkušenostmi?

A ta paní, která právě vyšla na balkon, ta, která teď dýchá ten studený vzduch, ta by měla odpověď?

Dívám se skrz oponu z vlastních vlasů na balet smutků a nadějí, slziček a úsměvů. A ta vůně mne omamuje.

A už nepoznám, co je dobrá zpráva a co ne...

Poprvé...

2008-10-31T19:21:00.003+01:00

...se bum-bác nechala zlákat k něčemu tohoto typu.

A to asi hlavně kvůli zvědavosti, protože Jenn jí několikrát uvedla ve svých odpovědích (což mne těší), tak.. to prostě nešlo se nedozvědět, o co šlo :-)

Takže, zde je třicet odpovědí na otázky, které vám ráda pošlu, když mi tu necháte adresu. A když na ně potom též odpovíte, samosebou.

(snažila jsem se vybírat členy blogo-rodiny, abyste z toho taky něco měli, ale někdy to nešlo... (a někdy se mi holt nepovedlo odpovědět vůbec)..nicméně, někteří z vás asi budou vědět o koho jde i u případů mimo blogo-svět)

1. Honzík
2. Linda
3. není
4. Hanička
5. Kája
6. Petr
7. Ashuleii.
8. ehm? :-)
9. Když nepočítám ty, se kterými se mi to už podařilo.. Lůca. A myslim, že klidně i taková Ashu :-)
A vlastně spousta dalších, asi většina z vás :)
10. Hanička (no, vlastně, ještě aby ne, když se teď zabývá tím, čím se zabývá :-))
11. Dalarius.
12. Ashuleii.
13. To... nevím.
14. Těžko říct, tohle.. nějak nedovedu :-) (fakt jsem se snažila na to přijít, asi na to nemám.. voko)
15. Petr.. ten by z toho, myslím, dovedl udělat ještě větší legraci
16. Můj nevlastní děda.
17. Zdeňka. A proto jí mám tak ráda :-)
18. Káťa.
19. Lill.
20. Honzík.
21. Příliš mnoho lidí, než abych vybrala jednoho. Určitě ale většině z vás, co to čtete.
22. Zdeňka
23. To asi o nikom.
24. Asi tak uplně nechápu?
25. Káťa.
26. Těžko říct.
27. Phoenix.
28. Kohokoli, kdo mi vysvětlí, co znamená to poslední slovo :)) (teď vlastně vůbec nevím, co jsem odpověděla)
29. Hahá, hahá.
30. Většinou je vedle vás ještě někdo :-) někdy víc lidí.

Když

2008-10-30T17:39:00.002+01:00

Když není co dodat, když dohraje píseň, dozní tóny a slova odplují někam do nekonečného modra, když se prostor, vzduch naplní tím jediným pocitem... když se naplní klidem, který s každým stahem srdce je silnější. Když na vás vaše mysl mluví tiše a jemně.

Pak mlčím. Mlčím a usmívám se jen zlehounka.

Chytám myšlenky, pocity, vzpomínky a představy za jejich rukávy z látek tolik jemných, že je málem necítíte v prstech. A ony se na mne otáčejí, s laskavými tvářemi a usmívají se a nesou mne s sebou... odnášejí mne ve své něžné, voňavé náruči a já se cítím asi jako miminko v maminčině objetí. Nadechujeme se a vydechujeme vždy ve stejný okamžik...
A já jen vnímám tu vůni, hraji si s jemnými vlasy těch, kteří mne nesou pryč a... věřím. Věřím tomu všemu.

A je mi... klidno.

Když tóny dozní a není co dodat.

Cé

2008-10-24T20:50:00.004+02:00

A proč zrovna písmeno Cé? Asi právě proto, že...pro mne nic neznamená. Žádná asociace. Ničí jméno. Ani nic jiného...

Je to jako vydechnout, vydechnout s úlevou, odpočinout si na nějakou dobu od věcí a lidí, kteří vás pronásledují... ve vašich myšlenkách. Nebo jako podívat se na všechno z dálky a ... najednou pochopit. Hodně věcí, souvislostí, významů. Konečně. Na okamžik rozumět... a nebát se.

Je to jako...
ale vlastně, chtěla jsem mluvit o něčem jiném

Chtěla jsem mluvit o síle, jaká je v žití. V dechu. V tepu. V tlukotu srdce.
Častěji než kdy jindy se v posledních dnech nořím do té síly... do toho kouzla. Uklidňuje mne to. Je to něco, co tu je se mnou, vždycky, ať je mi hezky nebo mizerně... srdce tluče, pořád. Moje srdce je se mnou. Moje srdce se nevzdá. Moje srdce na mě nezapomene. Moje srdce je mou jistotou.

A je to opravdu zvláštní pocit. Před usnutím si dát prst na krk a cítit svůj tep...nebo se posadit na paty a potom položit svou hlavu ke kolenům.. a být takhle schoulena, slyšet a cítit každý nádech a výdech. Víte, je to pocit, že věci jsou v pořádku. Že to funguje. Že to je správně. Že to je.. dobrý. A že to bude dobrý.

Vidím...čím dál, tím jasněji.

A přestávám s vyčítáním si toho, co nezvládám úplně tak, jak bych chtěla. Nemá to cenu. Nepomůže mi to. Tak radši měním úhel pohledu.. a jde to.

Je moc hezké, kolik věcí člověk může. Smutné je, jak málo si to lidé uvědomují.

A mně je dobře, jestli chcete něco vědět.

Cé. Citron. Citron a cukr. Cukr na lžičce pokapaný citronem... naposled tak před sedmi lety.
Cé. Copánek... ten tenoučkej, ten pro radost. Udělám si zítra copánek.

Mějte se hezky, drazí moji.

Článek věnovaný...

2008-10-19T19:15:00.005+02:00

...člověku, který mne přesvědčil, že si zaslouží mou důvěru. Člověku, krerý se jako druhý dozvěděl o mém druhém světě, kterým je mi psaní a hlavně to všechno a ti všichni okolo.

(http://www.youtube.com/watch?v=BJQg9-MqCJo)

Mnoho věcí za posledních několik dní mne přivedlo k myšlenkám na to, jak se měním...

Je zvláštní o tom přemýšlet. Je zvláštní uvědomit si, kým jsem byla a je zvláštní uvědomit si, že za nějakou dobu se mi bude zdát zvláštní, kým jsem teď.

Ale, zatím... zdá se mi, že je to všechno čím dál, tím lepší. Víte, že každou chvíli dostávám příležitosti, že na každém rohu na mne čeká něco (někdo), co mne naučí něčemu novému. Co mě dovede k pochopení něčeho. Co mi pomůže překonat ty těžší a méně příjemné věci. A i takové do mého žití patří, to zase, proč si to nepřiznat.

Stačí si každé té příležizosti všimnout, zapamatovat si, vstřebat, přijmout... Je až k neuvěření, kolik možností něco se naučit nás potkává každý den. Stačí... se dívat.

Jsem velice vděčná všemu a všem, kteří mne něčemu naučili... něčemu, díky čemu se mi lépe dýchá i v těch těžších okamžicích života. Například, jsem vděčná i tomu, kdo mne naučil vděčnosti, kdo mne naučil uvědomovat si, co všechno mám. Tomu vlastně obzvlášť.

A není to vděk, kdy se člověk cítí zavázán, kdy má pocit, že něco dluží a že se musí odvděčit... je to jen.. vděk, díky kterému cítíme ještě o trochu silnější a jinou lásku. Ano, je to vděk-láska. A představte si, jak hezké je být plný takového vděku. A já jsem.

Tak, a těším se na to, co to bude příště.. co mne příště potká a naučí něčemu dalšímu. A nebojím se, že bych musela dlouho čekat, než něco takového přijde.

Však si stačí všímat.

Príma...

2008-10-15T16:36:00.003+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=zThpF8WrieQ)

Patnáctý říjen.
Dneska je to půl roku, přesně půl roku co... rozkvetly tulipány. Alespoň tady u nás.
A nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se mi to zdá hodně nebo málo. Ale to mně se stává často, že se nemůžu rozhodnout. Nevadí, přemýšlet nad tím nebudu...

Vůbec, nad těmi tulipány a nad tím, co se tenkrát dělo. Nebo vám o tom přinejmenším nebudu povídat.

Povím vám radši o tom, že se mám fajn. Že potkávám mnoho krásných zážitků. A že mám tak nějak pocit...že věci budou čím dál tím lepší.

Včerejšek byl krásný, a je... přinejmenším pět lidí, kterým bych za to chtěla poděkovat. Dva z nich to budou číst, možná. Posílám jim tímto vděčný úsměv, hodně pro mě znamenáte, drahý polovičáku (jestli posloucháte písničku a líbí se vám, vězte, že za ní vděčíte jemu. Děkují.) a...no... tebe ještě budeme muset do rodiny nějak správně zařadit :)

A, vlastně, je jich šest, kterým bych chtěla poděkovat. Ještě sobě. Vím, že jsem to já, kdo mi dovolí a kdo mi pomůže mít se tak krásně a prožít všechny ty hezké okamžiky naplno. A jsem ráda, že je to tak, že si to.. dovolím. A že se o to snažím, má to cenu a stojí to za to. Zkuste to také, ne každý to dělá.

..Včera večer jsem se byla zhoupnout...a takhle vysoko a s takovým prožitkem jsem se snad ještě v živote nehoupala. Brýle mi padaly z nosu, sluchátka z uší... a bylo to nádherné. Byla v tom radost, ta neomezovaná, ta, co má křídla a létá. Divoká radost a život. Bylo to tak.. opravdové. A vzpomněla jsem si přitom na tebe, která ještě taky nejsi do rodiny zařazená, a taky se to bude muset napravit, na tebe, která jsi taky o houpání nedávno psala. Ráda bych řekla, že jsem se při té vzpomínce musela usmát, ale...usmívala jsem se celou dobu, takže to nebyla změna.

..A potom, měla jsem moc dobrý pocit z toho, že jsem udělala to, co jsem udělat měla... že jsem to nevzdala, i když jsem to dělala do jedenácti (v tu dobu už normálně dávno spím). A že to zafungovalo, že to mělo cenu, že jsem to nedělala zbytečně. Učila jsem se, abyste rozuměli... a napsala ty testy dobře. Jsem spokojená s prací, kterou jsem odvedla a to vám je.. hezký pocit.

..A dnes jsem si sedla ve škole na okno, na parapet (jestli si něco přeju, je to mít takový parapet doma... parapet, na kterém bych mohla sedět, opírat si čelo o sklo a dívat se na svět), zachumlala se do svetru a tiše jsem si zpívala Potulné kejklíře... a bylo mi dobře, najednou jsem.. byla tak nějak hrozně sama, mezi všemi, ale sama tím hezkým způsobem, sama tak, že jsem cítila, kdo jsem a že mi bylo dobře v mém těle i hlavě. A že jsem věděla, že to jsem já, ten člověk, kterého na světě vlastně nejvíc potřebuji. A že jsem to já, kdo mi pomůže ke všemu, co si budu přát (kromě parapetu doma.. :-) ).

Jen, ještě jednu věc.. budu si muset začít dávat pozor na takové ty základní věci. Na spánek, například. Protože když je člověk unavený, je daleko těžší všímat si hezkého a radovat se z něj, je daleko těžší vlastně úplně všechno. Začnu být v tomhle trošku nekompromisnější sama k sobě, nebudu si dovolovat zůstávat dlouho u počítače a takové věci. Ne ve chvíli, kdy vím, že se mi to jednoduše nevyplatí.

A všechno bude fajn, tak hrozně fajn a prima...

Ať je tak tomu i u vás!

...Všechno co chceme leží před námi, za devatero poli, devatero řekami...

Listy tak pestré, jako je život...

2008-10-09T17:49:00.006+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=Zpy3sRBMTrI ... nepodařilo se mi najít tu písničku bez povídání na začátku.. ale to snad nevadí :-))

V jejích očích bylo něco vyrovnaného, šťastného a přesto s nádechem melancholie a dojetí, když dosedala na místo.. na místo tak důležité v její minulosti.
Teď už tam tolik nechodila, zmizela totiž dřevěná konstrukce, na jejímž vrcholu sedávala, kde přemýšlela a odkud pozorovala svět. Zůstalo jen místo. Stromy okolo. A kusy vzpomínek...

Seděla teď na zemi.

I když věděla, že o některé věci v životě člověk prostě přijde, ztratí je navěky, nějak nedovedla přijmout myšlenku "už nikdy" . Nebolelo jí myslet na to, protože jednoduše nebyla s to považovat za skutečnost.

Cítila to ticho okolo sebe, cítila, jak jí hladí kůži. A vzpomněla na větu, kterou kdysi někoho slyšela předčítat z knihy.. "Ticho není pouhou absencí zvuků. Ticho žije svůj vlastní život."
Ano, dnes by mohla přísahat, že to tak je.

Přemýšlela, kolika lidem asi pohnula životem. A kolik lidí jí.
Někdy si nebyla jistá. Byli v jejím životě tací, u kterých si nebyla jistá téměř ničím, tací, kterým nerozuměla a významu jejich chování a slov se mohla jen dohadovat.. a přesto je tolik milovala a oni tak ovlivňovali její život. Ale ona jejich? Jak moc, jestli vůbec? Jistá si nebyla.

Obloha byla pokryta hladkou, světle šedou barvou. Ale když se otočila, uviděla za svými zády trhlinu v té šedé ploše... světlo se z ní tak nádherně rozlévalo...

Myslela na všechny starosti, které už byly za ní, na to, co všechno už zažila, co přežila. A věděla, že přežije i to, co jí trápí v těchto dnech, věděla, že to bude brzy pryč a že to vlastně není nijak zvlášť podstatné. Přejde to a přijdou jiné starosti, netušila jaké, ale prostupoval jí pocit, jistota, že to bude vše dobré a že to zvládne.
Bude to dobré a správné, možná to nebude schopna vidět hned, ale bude to tak. Stejně jako teď děkuje za to, kvůli čemu se dřív zlobila a trápila. Už chápe...

A zdálo se jí to celé vlastně docela.. zábavné. Její život a životy jiných, které se v složitých vzorcích proplétají a ovlivňují. Přišlo jí zábavné, do jakých životních situací se člověk dostane díky rozhodnutím a náhodám, které se nám zpočátku zdají docela nepodstatné. Líbilo se jí, jak se utváří náš život v okamžicích, kdy to vůbec netušíme.

Usmála se. Zvedla se ze země, oprášila kalhoty a lehkým krokem se vydala k domovu.

Kdoví, co bude mít v hlavě a srdci, až se na tom místě příště zastaví.. kdo ví, co tam bude mít, až příště zežloutnou stromy okolo toho místa. Kdoví, co teď dělají a čím žijí ti, kteří mají v budoucnu určovat její život, ti, které třeba ještě ani nezná.

Je to někdy opravdu docela.. zábavné.

To, co měla v těch chvílích v očích byl jen.. další střípek pochopení.

Je to na mně.

2008-10-07T20:36:00.003+02:00

Mám chuť..psát. Nebo možná ne. Možná je to jen tím, že se opravdu nechci učit. A vlastně na tom nezáleží.
Spíš mě mrzí, že nevím, co bych napsala, ale vlastně - překvapení to není.

Posledních několik dní je.. zvláštních, řekněme. Nejsou špatné. Jen trochu prázdné, ale je to moje chyba. Jsem až moc zvyklá, že se něco děje, že mi něco plní srdce a že to něco zajišťuje neustálý přísun myšlenek a pocitů. Teď to tak není.

A život je poněkud... mdlý. Ano, to je přesně to slovo.

Stává se mi poslední dobou, že mám pocit, že mám nedostatek vzduchu. Vím, že dýchám a dýchat můžu, nemá to nic společného s dušením se, je to jen pocit že bych... potřebovala víc. Víc kyslíku.

Není to příjemné. A trochu podobné pocity mám i z několika minulých dní. Žiju, mluvím, chodím a jím, vše jako normálně, ale je mi to málo.
Ale já vím. Vím, že to je má chyba.

A chci vám říct, že se budu snažit. Protože je škoda těmi dny jen tak...procházet. Ráno se vzbudit a večer usínat nedotčená dnem, který mám za sebou. A tak se pokusím, skutečně se pokusím.

Přestat čekat, že se něco stane.

Budu chodit a budu se dívat, budu hledat zážitky a pocity všech možných příchutí a mdlo bude muset zmizet. Kdoví, jak to dopadne... tak jako tak, udělám všechno pro to, abych mohla říct, že jsem se pokusila.

A víte co?

,,Jdu, nevím kam, ale těším se."

A myslím, že je v pořádku, že je dobře, že mi život dává prostor. Ano, myslím, že se mám teď snažit, mám se naučit, jak jít tam, kam chci. Za čím chci.

Musím se teď naučit obstarat si víc kyslíku, když mi nestačí to, co přichází.

A je to na mně. Vím.

Ze všech sil

2008-10-02T19:16:00.002+02:00

Smráká se. Na nebi visí nehybná, těžká, temná oblaka. Je chladno.

Nazout si boty, úmyslně zapomenout deštník a vyrazit. Na chvíli, jinam, sama.

Hrom otřásl světem. Nad hlavou zakřičel pták. V kratičkém okamžiku vámi projede síla jako hromosvodem. Rychle, prudce, tvrdě.

Dnes není den pro pomalé kroky a úsměvy. Dnes se bude křičet a chodit, chodit svižně, rozhodně, s otevřenýma očima a sevřenými rty.

Rychle odejít ze světa lítosti do světa odhodlání, od slz k zaťatým zubům, od jemných citů k vášním, od nerozhodnosti do míst, kde panuje odvaha.
Vybrat si, dívat se pravdě zpříma do očí a bojovat. Ze všech sil.
Od šepotu k silnému, hrubému zpěvu. Tam, kde věci mají smysl a lidé se nevzdávají.
Svět tvrdé síly, kde láska a laskavost je sice skrytá, ale ryzí. Svět bez lží a falše...bolí, ale dává smysl.
Kde srdce tluče silně a jistě.

Odejdu tam. Alespoň na chvíli.
S rovnými zády.
Dnes nepotřebuji držet za ruku.

Sedmikrásce

2008-09-28T19:24:00.002+02:00

(http://www.youtube.com/watch?v=vw2XXP1SdA0&feature=related)

Mám tu sedmikrásku. Lístečky do růžova. V droboučké vázičce z čirého skla...

Asi poslední, letos. Až bude příště něco v té vázičce, bude to sněženka. Bůhví, jak to potom všechno bude, co se do té doby stane.

Rozhodně se do té doby vyjasní několik věcí. Vlastně se vyjasní asi daleko dřív, ještě než se rozloučím s tímto rokem, ještě než uvidím první vločku a možná ještě než uplyne týden.

Dost možná je o nich rozhodnuto už teď, v jiné hlavě než je ta má...

Ačkoliv - taky jsem se rozhodla. Mělo by mi tudíž být lhostejné, jaká rozhodnutí se objeví u ostatních, ale já jen... nevím, co řeknu, jestli se zeptají. Ale ony žádné otázky nejspíš nebudou.
Což by na jednu stranu bylo fajn, ale na druhou...bude to značit hodně věcí, které nechci - i když jsem se rozhodla za nimi jít. Dává to smysl, nebojte. To, že je nechci neznamená, že pro mne nebudou lepší. Budou. Ale i tak...

Achjo, tak nevím, jaký smysl má psát tady takhle v náznacích. Ti, co neví, neví a může jim to být jedno. A ti co ví, už to asi slyšeli bez náznaků.

Abyste rozuměli, je to všechno o lhostejnosti, ať už existující fakticky nebo jen v mých představách, a pak taky o nejistotě - jestli jsem se rozhodla správně a jestli to, co si ze všech sil snažím myslet, je vlastně vůbec pravda.

A sluníčko už zapadlo. Velký šedý mrak už není zespoda růžovo-fialový, už ztratil svou krásu. A stěna mého pokoje už taky přišla o svou měkkou, přívětivě oranžovou barvu... už jen jedna stěna se tak k večeru zbarví, už ne celý pokoj. Sluníčko zapadá jinde, je podzim.

Ale ono to není všechno tak smutné, jak se to zdá, kdepak. To jen... občas mám chuť sebrat se a utíkat, utíkat od všeho a všech, nejrychleji jak to půjde, bosa, proti větru... a pak spadnout, oddechovat a usmívat se. Cítit, že nápor vzduchu mi z duše odnesl všechnu špínu a nepořádek, všechny těžké a smutné věci... že je ve mně konečně zas čisto a svěže. Víte, občas bych chtěla, aby má duše voněla jako čerstvě vyprané prádlo.

Ještě jsem vám chtěla říct, že to není milé, když člověk, který vám vždycky říkal hezky a zdrobněle vás začne oslovovat "Markéto", je mi z toho trošku smutno. Ale jen trošku, protože jsem se dozvěděla, že pro někoho jiného jsem jediná, komu může stoprocentně věřit a říct všechno. Bude-li to dotyčná číst, měl by to pro ní být důkaz, že jsem na tom stejně, protože je jediná, komu jsem řekla o blogu (což značí, že jí můžu říci všechno), a vím, že to nikomu nepoví (tedy, můžu jí i zcela věřit).

Vězte, že se usmívám, když končím tento článek. A že si uvědomuji, že dokud jsou na světě tak hezké věci a krásní lidé... stojí to za to.

Zazpívám dnes večer své sedmikrásce nějakou krásnou, jemnou a něžnou písničku na dobrou noc. Chce se mi zpívat takové písničky.

A vám všem přeji dobrou a klidnou noc.