ความนุ่มนวล

http://www.youtube.com/watch?v=fZeA0PbjcdI&NR=1

The Promise - Michael Nyman

Může být myšlenka tichá jako sníh, co se ještě ani neobjevil? Jako když se dotkne můj prsteníček tvých rtů ve stínu na zdi, ale ne ve skutečnosti? Jako měkká králičí srst?

A zároveň roztrhat něco na cimpr campr a ještě spoustu střepů k tomu. Něco v bezprostřední blízkosti. Něco zdánlivě nevinného. A zároveň - vrátit něčemu život.

(Nechybělo moc, aby se vznášela. Snad jenom, kdyby sama zapomněla na to, že její tělo je jenom tělem, kdyby si neuvědomovala pot na krku a těžká víčka. Snad jenom, kdyby jí napadlo, že se může vznést jako hedvábný šátek, navoněný elegantním parfémem. Tak by se dalo zemřít. Tak by se dalo znovuzrodit.)

Byla to dívka, která patřila do světa bez prachu a sazí. Byla to dívka, z níž Něco mělo zůstat jako ideál, v nehybném životě na malířském plátně, v básni nebo melodii. Probouzet svými výdechy v hrubých lidských srdcích pocity jemné jako ztracená pírka ptáčat.

Ten ideál, lehký a sladký, se uchýlil do zárodku lidského těla. Obydlel ho dokonale, naplňoval jej víc a víc, jak rostlo. Bylo to štěstí, byla to nádhera, byla to právě ta forma dokonalosti, která ve světě lidí neexistuje. Byla to chyba.

Duše toho ideálu zemřela hned jak se maličká holčička několikrát nadechla vzduchu na Zemi. Holčička přežila. V těle jí zůstalo mnoho lehkosti a hebkosti z duše, která ji naplnila, než se narodila. Byla krásná, oči měla jako nebe a kůži jako hedvábí. V srdci si ale nosila tu zemřelou dokonalost.

Ztěžkla s novou duší, která to krásné tělíčko obydlela. Obydlela, ale navěky byla jen návštěvníkem. Duše ideálu, která zemřela, ale nikdy nezetlela v srdci dívky, čekala až se k ní připojí i zbytek, rozptýlený v jejím těle. Čekala tiše a nenaléhavě, přesto však se tak stalo smyslem dívčina života zemřít, nechat tak opět zcelit, oživit a vzlétnout uvězněný, napůl zemřelý ideál.

...

Plnícím perem psala báseň. Zadívala se na své písmo, stejně nadpozemské, jako bylo její tělo. Vpila se do něj, do každé kličky pod linkou, každého tahu. Narodila se v ní ta nejtišší myšlenka.

Vznesla se.

Zemřela.

Bylo jí devatenáct. Byla nádherná. Kvetla. Nikdy ale nebyla úplná. Nikdy ve svém životě nedokázala porozumět sama sobě, nikdy nemohla pochopit ten nešťastný příběh, příběh napůl její - ten nevinný omyl ideálu, jeho marný pokus žít v jejím těle na Zemi.

Jen na tu jedinou poslední vteřinu svého života, pochopila. Pocítila tu dokonalost, která byla na začátku. Tehdy musela zemřít.