Mám svoje tělo. Mám ho pod peřinou, co je plná polyesterových vláken. Mám tu svoje ruce a studený nohy a záda, pokrčený kolena a dlaň pod hlavou. Na té dlani ležím já. Tři a půl kila má moje hlava. Kolik z toho jsem já?
„Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.“
Tiskařská barva na papíru, zaschla už dávno. A i tak mě popálila tam, kde je mi to nejméně po chuti. A pak jsem se ti rozbrečela v posteli, když zpíval ten, jehož tatínek zemřel v bitvě o italské město Anzio. Plakala jsem pro všechno, co bylo a pro všechno co bude.
„Tak to radši vypni…“
Do rána mi uschnou vlasy a smutky přejdou, jako přechází mraky na timelapsech nebe.( http://www.youtube.com/watch?v=AjDvdsCe3lg&feature=related ). Budu moct žít, půjde to.
Už jenom proto, že se za mě babička každý večer modlí.
Smutky přejdou a ty můžeš žít. Můžeš žít právě odteď zas další novou minutu, právě odteď zas další novou a čistou hodinu, právě odteď zas další novou noc a nový jasný den. A já věřím, že to všechno půjde dobře, že tě smutky pohladí a pak se usmějou a půjdou zas dál. Prostě fakt!
OdpovědětVymazatA víš, co bych ti třeba nazítra doporučila? Nějaký dobrý meloun. A třeba i ten žlutý, ať se děje něco nového. ;) Přeju příjemnou noc...
Byla jsem fascinovaná obrazem na tom videu...
kája má pravdu, takhle dobře bych to asi nenapsal, ale můžu se pod to aspoň podepsat. petice za tady a teď a za ještě lepší zítřky :-)
OdpovědětVymazatnemám se ráda za ty slzy pro věci, které by mohly být... nemám ráda ty slzy pro věci, kzeré by mohly být...
OdpovědětVymazat