Když řekne, že bez tebe nemůže žít, nebude to pravda, ale na pravdě vždycky nezáleží.
http://www.youtube.com/watch?v=gh9l_DzRwlg&feature=related
Spolkla jsem písničku jako prášek. A teď se mi vsakuje zevnitř do těla a bolí mě tolik sladce, že bych jí dovolila aby mi potrhala tepny a ještě bych při tom sykala slastí.
Doprovodila mě k vlaku, vedla mě za ruku a řikala, že jí budu chybět. Měla jazyk pořezanej od celofánu od sedmdesátiprocentní hořký čokolády, oči a duši ze starý krajky. Patřila do minulejch časů, s maličkýma knoflíčkama na kvítkovanejch halenkách, s porcelánem a hřebínkama ve vlasech. Když jste vyslovili její jméno, vrabčákovi se zachvělo srdíčko a ve vzduchu zavonělo… nevím, kdo byla. Dala mi pusu na čelo, ani jsem ty rty necítila, dala naše dlaně vedle sebe směrem k čistý podvečerní obloze a řekla, že máme stejný otisky prstů a… zpoloprůhledněla.
Mám jí i tebe jako otisk někde pod žebrama, v pleuře. A že jste mi vstoupili do cesty, děkuju. Vyrazili mi dech a počkali, než odezní křeč svalů bránice.
Nebyl to smutek, nebyla to lítost, bolest.. ten její výraz ve tváři.. hlubokej jak oceán, vážnej.
Žádné komentáře:
Okomentovat