Vlaštovce, co jí nosím v sobě

(buď s písničkou, nebo vůbec.. http://www.youtube.com/watch?v=6Izv4r28s8Q&feature=related Damien Rice - Orchard)

Chtěla bych napsat báseň. S verši z krajek, jinovatkou v bílých kvítcích, s kýčem co spojuje lidem srdce jak tenká jehla a tenká nit, jak stehy rozklepanou rukou, chladnými prsty. A řasami, nenalíčenými, vyhladit své neurčité emoce do kůže lidské tváře, cizí. Do úst vložit pilulku, co něžně vyrabuje tvoje tělo.

V šesti párech očí, zrcadlí se tvoje silueta, proklínána. V šesti párech očí, znásilněno tvé srdce, na levé komoře vypálen cejch zbabělosti, aorta omotána drátem bezcitu. Zjednodušený příběh, kladní a záporní hrdinové, chudáci a svině. Chlad, odsouzení, štěrk. A pod štěrkem, mezi zuby, sevřeno šifrované svědectví o tom, co je na tom pravdy..

Volání, bez zachvění hlasivek, bez akustického vlnění, a logikou přímou, bez ozvěny tedy. Nohy v propasti osamění, neutrální výraz v obličeji, poloprázdno pod temenem. Nadechuji se, v intervalech mezi ranami, které nebolí, ale berou. Vyprazdňují stříbrnou lžící obsah, fialový nebo rudý.

Ta čest, nosit v těle žíly a tepny, ta čest porušovat vlásečnice pod cizí kůží, z vášně nebo ze zlosti. Dokud nezačneš se na sebe dívat skrz prsty, dokud nepocítíš vinu, dokud nesesednou se meziobratlové ploténky tíhou zavržení sebe sama. Dotud žít můžeš a o štěstí bojovat nenásilím.

Báseň o těle jako symbolu, báseň o těle jako zhmotnění toho, co váhy pozbylo. Zaostři na obzor, pak na černou zorničku svého druha a na obzor znova. Nauč se. Kde konečky prstů, tam nekončí se tvoje tělo.

A pod kůží, měkkou a živou, perutě vlaštovky...