Koupelnám

(se vzpomínkou na větu „To sou lidi, který buděj dojem, že potřebujou pohlazení, ale jediný co opravdu potřebujou je pár facek“ a s úpěnlivým přáním, abych tak nedopadla.. a s písničkou. http://www.youtube.com/watch?v=pK5rDOIKNyk Eels - on my feet)

Zamkla se zase v koupelně. Kvůli mně, nejspíš. Tak jsem zhasl světla v celém bytě a teď stojím v kuchyni, pod nohama drobečky.

Mohl bych jí oslovovat přes tenoučkou stěnu tak dlouho, až by otevřela. Nechala by mne jít k ní, seděla by na kraji vany. Pohledem by brouzdala ve spárách dlaždiček, oči trošku červený. Ruce v klíně a v hrudním koši tlukoucí srdíčko, jako vždycky. Bylo by ticho, ani jeden ze dvou koupelnových kohoutků by nekapal a mokré prádlo v pračce by ani nedutalo.

Měla by v hlavě přesný scénář toho, co udělám. Co si ona zaslouží, abych udělal.

Sednu si vedle ní na rám vany, chytnu jí okolo ramen – nebudu jí moc tisknout, protože ráno byla na očkování a bolí jí ještě moc ten sval na paži, i když vpich jehly skoro není vidět. Nadechnu se zhluboka a vydechnu, pohladím ji po vlasech a ona trošku nakloní hlavu, opře si jí maličko o mě - vůbec ne celou její váhu, spíš jen aby cítila na spánku moje rameno (spíš jen, abych já zlehka cítil na rameni její utrápenou, drobnou hlavičku). Já jí ale řeknu, ať se opře a ona to udělá. Zavře oči, neusměje se. Schválně si znova vzpomene na všechno, co ji bolí a nechá si hrází řas protéct ještě jednu nebo dvě slzy – bude moc doufat, že skápnou na dlaždičky a plesknou do ticha (ale to se nestane). Ale i tak se mi sevře srdce, že mi tu pláče to nejněžnější stvoření na světě a že je to moje vina. Dám jí pusu, řeknu ´promiň mi´… možná i ´miluju tě´. A ona stiskne mojí ruku, jakoby jí už nikdy nechtěla pustit a bude spokojená, protože jsem pochopil, že měla ve všem pravdu.

Jenže takhle to nebude. Takhle to už bylo mockrát. Mockrát na to, aby se mi z toho nezvednul žaludek, kdyby to tak mělo být znova.

Ona to umí. Mlčky tě donutit odříkat těch pár slov, kterýma na sebe nevědomky bereš odpovědnost za všechno špatný, co se vám děje. Říct je jako slova pokorné, zdánlivě dobrovolné kapitulace. Nevinnými pohyby ti rozprostře po srdci pocit provinilosti, nenápadnými tahy tě dostane do situace, kde proklínáš sám sebe za to, co děláš, jak jí ubližuješ. Umí dýchat tak roztřeseně, a ruce mít složené v klíně tak bezbranně… a takhle, v celé své nevinnosti, spoutává tě, že si toho ani nevšimneš. Elegantně, malými, zdravými zoubky ukusuje prostor okolo tebe. Otročí, něhou uvnitř žluklou.

Včas jsem se to naučil vidět, když jsem pozhasínal světla v bytě a chvíli stál na drobečcích v kuchyni.

...

Vzpomenu si na konvalinky, které včera přinesla a které dnes zvadly. Jsou tu někde se mnou, v potemnělé kuchyni. V tu chvíli si uvědomím – i ona hluboce věří tomu, že je ta křehká a jemná, které všichni křivdí a jsou na ni tvrdí.

...proboha.