sobota 14. listopadu 2009

Wish


Mluvím pořád ve stejných slovech, ohraničených a konečných, známých a časem sešlých. Hledají svou zapomenutou ušlechtilost a hloubku v mnohoznačnostech, které už všichni dávno prokoukli.

Den za dnem ponižuji a mrzačím tajné věci, když je posílám na cestu zevnitř ven. Z bezradnosti je okrádám o duši, a ničím ji, když se jí pokouším vtěsnat do tvrdých schránek písmen a slov.

Rozlámané mi pak zůstávají ležet v nitru jako memento mého zločinu. Podřizuji se dříve odsuzovaným tendencím lidí, pojmenovat, zařadit a obehnat hranicí cokoli, s čím se setkají. Vysokou, betonovou hranicí s ostnatým drátem nahoře, pro ty, co by chtěli pryč, co by chtěli něco změnit. Až sem mě dohnala bezútěšnost světa, prokletá realita, zvrácená pravda. A tlakové vlny bezmoci a osamělosti.

Donekonečna se snažím dostat malý kousek nevyslovitelna do jiné duše, než je ta moje, aniž by se zdeformovalo. Snad abych dokázala, že někdy může beze zbytku všechno pochopit ten, po jehož pochopení toužíte. Jenže touha po dokonalém porozumění je totéž jako touha po perpetuu mobile. A je absurdní až do nebe, jak všichni chápeme ten princip. Princip fungování něčeho, co neexistuje.

Všechno to kazím. Už v okamžiku, kdy udělám první pohyb v pokusu naporcovat nevyslovitelné do slov. Pochopitelně, zdravý rozum pracuje, víme, co to znamená - nevyslovitelné. Ale, jakoby mi to nikdy nebylo dost jasné. A už ten první pohyb je surová vražda. Pokaždé, znovu, víc.

Jenže já mluvím dál a dál, pořád v těch stejných slovech, protože sama jsem moc svázaná a ohraničená než abych to uměla jinak. Ale ničí mě to.

A jediné, co mne napadá teď, je naučit se hrát na kytaru, poslat všechno po strunách a ty obmotat rovnou okolo něčí duše.. anebo ho přimět spolykat moje slzy. Jenže nic z toho se nestane a nic z toho by beztak nefungovalo, stejně jako slova nefungují, a já to vím, jen nejsem s to se s tím smířit.

Tohle nemůžu nikdy překročit, přeskočit, přeletět. A i kdyby vám to nedávalo smysl, nehraje v tom žádnou roli dálka.

Vždycky je to jen hloubka, hloubka, hloubka...

2 komentáře:

  1. V tom, co jsi napsala, leží zakořeněné hluboké zoufalství všech umělců, kteří cítí, ale jejich to dílo nedokáže přesně vystihnout.
    A taky smutek všech lidí, co si připadají sami.

    OdpovědětVymazat
  2. Ani nevíš, jakou jsi mi teď udělala radost, že.. to chápeš. :)

    OdpovědětVymazat