Mám všeho dost. Ale na lítost a soucit si vystačim sama. V tuhle chvíli už určitě.
Není to moc, být oddělená od zimy tenkým sklem. Naakumulovaná sebelítost se mi řine z očí a ještě nejsem dospělá tím způsobem, co oni, abych se uměla před cizími pohledy držet nad zemí. Neumím moc obracet svou lhostejnost proti sobě, ne tak jako oni, ale učím se.
Jen občas to ještě vypadá, že si všichni hrajeme na to, že můžeme být zajedno. Dohromady falešně zpíváme stejná slova. Jenže každý sám za sebe. Vždycky. Musí se ale nechat, že nám jde předstírat, že to pestrobarevné fiasko, co nám svítí nad hlavami, nevidíme.
Měli bychom si brát příklad ze stromů. Když krvácejí, nejsou nikdy patetický.
Ale některé dospělácké věci je lepší se nikdy nenaučit.
OdpovědětVymazatNo souhlasím s PaFi, některé dospělácké věci se učit nemusíme..
OdpovědětVymazatNechápu to, ale tuhle písničku jsem teď, právě teď na YouTube doposlouchala. Nechápu.. teď mi dohrála, otevřela jsem odkaz od tebe.. a říkám si "To začala hrát znovu? Vždyť jsem nikam neklikala..." Páni. Je krásná, tahle písnička. (Moje je tady - http://www.youtube.com/watch?v=nkvLq0TYiwI - akorát jsou tam trošku jinak obrazy..)
Asi vždycky budem sami za sebe. Ale jde o to, *jakým způsobem* a případně *s kým*.
A doporučuju oddělit se od zimy k tenkému sklu ještě alespoň teplým a nejlépe teplým a barevným svetrem... :)
myslim že všecky patosy světa a předstírání a fiaska jsou stejně nakonec k něčemu dobrý... jenže to je vždycky vidět až zpětně, nebo vůbec
OdpovědětVymazat