V mořské vodě jsou si blízko utečenci našich duší. Spočívají v iluzi objetí, ještě ne tak docela na dně. City se už několik let houpou na miskových vahách, výchylka udává míru mé ztracenosti. Jen veličina pro štěstí schází, to mi jen tiše krysalizuje na spáncích. Odjakživa.
A my všichni máme místo očí jednosměrná zrcadla, šifrujeme sobecké modlitby.. tak zkušeně.
Tohle ráno má barvu protifeťáckejch clon a život vytlouká na naše obratle zběsilej, vlkodlačí rytmus. Přichází chvíle, kdy musíte sami sebe roztrhnout na něhu a krvelačnost.. když se bojíte je spojit.
Jenom, každej den je toho tolik, tolik co ztratit. Žijem s tím?
Já to vidím, to napsaný, to slovo, PRIMA! Ať už děkuješ komukoli, děkuju mu i já, jouhej, jupíjé! :)
OdpovědětVymazatJá se bojím roztrhnout na něhu a krvelačnost, zbaběle je spojuju…
Každej den je toho tolik co ztratit. Ale opravdu není úplně stejně, co získat, a spíš ještě víc?