pondělí 19. října 2009

Já jenom, že žiju

Žiju a málokdy se zmůžu na něco víc než na nerýmovací básničku, kterou vám nedám přečíst. Vím, že bych třeba měla psát Vám jenže.. nebudu. Neumim to, myslet na to a.. tak. Nejsem na to (nebo jsem.. jsem na to - líná).

Stejskám. Smutním. Blázním. Učím se. Mluvím. Spím. Chápu. A taky nechápu. A taky si čistim zuby, protože hygiena musí bejt, znáte to (tak, pěkně jsem to zabila, gratuluju si).

Ne, vážně. Říkám, že je to zvláštní období, jenže když se nad tím zamyslím, tohle říkám posledních pár let skoro pořád. Vždycky je to zvláštní.. něco je zvláštní. Nejspíš, zaplaťpánbu že je, co?
A abych to trochu upřesnila, to současné zvláštno - asi jde o to, že mám pocit, že svět je moc velkej bordel na to, abych ho pochopila. Jde o to, že si to uvědomuju, teď. Uvědomuju si toho moc na to, abych to dovedla uspořádat do nějakýho smysluplnýho celku. Nejsem na ničí straně, nemůžu. Nebo naopak, spíš jsem na všech. A pak se v tom vyznejte.

Vidím, že každá situace má spoustu různých významů a smyslů, a každý člověk má v sobě úplně jiný řád (nebo neřád) a jiný zákoutí, že se toho každý den děje tolik a dalších třikrát tolik ještě toho, co není vidět - a že když bych chtěla říct, že chápu svět, budu strašně klamat sama sebe. Myslím, že nikdy chápat nebudu. Ne docela. Nejde to. A jestli to umíte vy, tak já ne. Já na to v sobě.. nemám dost místa.

Umím něco cítit a umím nějak přemýšlet. Můžu dokonce rozumět úlomkům cizích myšlenek a cizích emocí. Ale to je všechno. Pořád jsem to jenom já. Sama za sebe, jako vy všichni. Zatraceně ráda, když někdo chápe úlomky mých emocí a mých myšlenek, protože to pomáhá - ale pořád a navždycky svým způsobem sama.

Každej tu černou káru svou
si táhne sám
Kdo může znát tu píseň
co já v sobě mám
Můžeš si půjčit klobouk
nepůjčíš si nikdy cizí žal
Cizíma ústy ještě nikdo nezpíval

Tu černou káru tu mám
stále na patách
On se z ní sype věčněj
jemnej černej prach
Zastavit nesmím ani chvíli
Ani chvíli zaživa
Ta černá kára se můj život nazývá

Nechci říkat, že končím s psaním, jenom chci říct, že nebude překvapení, když to bude pokračovat tak, jak je to teď. Že se tu toho prostě moc objevovat nebude. Jenže si tenhle domeček nechám, já se nerada definitivně loučím a definitivně opouštím cokoli, jsem na to asi moc velkej srab, nebo tak něco. Naproti tomu se ráda.. vracím. I tam, odkud jsem nikdy docela neodešla.

Chci už jenom říct, že se vzdávám ambice pochopit svět. Stačí mi, jestli se někdy dopracuji k tomu, pochopit svůj svět.. ten zatracenej, maličkej zlomek toho všeho, kterej mi i tak dává pěkně zabrat. A dávat bude, s tím je třeba počítat.

(tady na tom místě bych vám měla (chtěla?) něco popřát.. ale upřímně, má to cenu?)

7 komentářů:

  1. možná není ani tak důležitý chápat. možná to není vůbec potřeba. jsou určitě i další cesty, jak vidět krásu úplně všude, kam se podíváš...

    OdpovědětVymazat
  2. Kdybych jí viděla všude, budu sama sobě mazat med kolem huby, myslím si.. a to je to poslední co teď chci..

    OdpovědětVymazat
  3. ještě jedna věc: stát "na všech stranách" - teď zažívám možná něco podobného, vlastně je to nesnadné, být jaksi pozorovatelem a vědět, že je to správné, i když třeba všichni ostatní chtějí znát tvoje stanovisko.

    -- to jsem nemyslel, namlouvat si, že tam je - spíš ji (znovu)objevit, najít ty míň samozřejmý a pohodlný podoby. což není nijak snadné... myslím ostatně, že tam všichni tak nějak směřujem, podvědomě... přičemž to spíš připomíná hledání pravdy než její přehlížení, všechno je to nakonec jedno a totéž...

    ale asi zas moc mluvím, že jo...

    OdpovědětVymazat
  4. Moc povedenej článek, fakt že jo:) a mimo řečí se cítím podobně nějak, víšco:) ten život je fakt fakt a fakt takovej všelijakej a všelistranej a vůbec prostě...

    OdpovědětVymazat
  5. Však dobře, že žiješ :P
    Věci se prostě dějí, přestat nad tím dumat (i když se občas trápíš a rozčiluješ) by znamenalo hodně zahodit.
    Duševní hygiena taky musí být :) a na to je blog moc šikovná legrace.

    OdpovědětVymazat
  6. Pochopit celej svět je na jednoho člověka až moc, stačí pochopit, co se tebe jen týká a někdy i to dá docela zabrat...taky to znám. Kdyby nebylo divností, zas by na druhou stranu nebyl život tak zajímavej :) Tedka mám spíš zas období, kdy utíkám z facebooku zpátky na blog, tam jsem doma :)

    OdpovědětVymazat