Pomalu a labužnicky olizuju svoje prsty, ulepený od sebelítosti. Zvrhle se vyžívám v tý chuti a jsem sama sobě směšná a odporná zároveň.
Už ani nepoznám, jestli je tu se mnou. Jestli mi maluje na tvář ironickej úsměv, jestli mi kalí pohled, jestli tahá šedýma rukama za režné nitě...
Přetvářka, věrná (ne)přítelkyně. Přetvářka, druhá přirozenost, snad dneska už přirozenější než ta původní, čestná a jednoduše pravdivá. Přetvářka, přirostla mi.. k srdci?
Už nepoznám, co jsem já a co mne oni naučili, k čemu si mne důmyslnými, málem laskavými metodami vycvičili. Bojím se, moc se bojím, že se sama sobě ztrácím z dohledu.
Připadám si provinile, protože cítím, že mí andělé jsou ze mě zklamaní a stydí se za mě na každém kroku. A to je to úplně poslední, co jsem chtěla...
Stydím se taky. Je mi ze mě smutno. A špatně.
Anebo jsou to jenom další synteticky depresivní myšlenky vyprodukovaný chladně kalkulující části mé mysli? Té, která ví, že když se teď vyřvu, budu pak zas schopná nějakou dobu bez keců dělat, co je třeba?
Pochybuju dneska už úplně o všem, co je ve mně.
Mám strach... že už ani ty slzy nejsou tak slaný, jak by měly bejt...
Vše, co cítíš, vše, co píšeš - jsi ty. Svým způsobem i přetvářka jsi ty, tvoje volba. A asi má důvod. Ale nikdy nezapomeň, že jsi to ty, kdo rozhoduje. Ačkoli člověk je bytost tvárná, ty jsi ta, která se může rozhodnout být taková, jaká být chce. Tenhle svět se snaží vycvičit každého - a někteří si postaví hlavu a nepřestanou být sami sebou navzdory tlaku. Nechceš-li sama sebe ztratit, tak si napiš do dlaně, kdo jsi a občas se tam podívej, třeba potom půjde líp obejít pokyny světa. Posílám úsměv.
OdpovědětVymazatnikdy, nikdy nezklameš svoje strážný anděly, jejich láska je nepodmíněná...
OdpovědětVymazat