Kreslím na papír obrazy s jednoduchým, matným nábojem. Ten zvuk mě naplňuje, něčím bez příchutě a vůně, když pod hrotem tužky se rodí lidská těla. A ta kresba je důkaz
Vzpomínám si, jak mělo nebe včera lososovou barvu a já studený kolena. A mluvila jsem z rozpačitosti, řekla jsem víc než kdy předtím, ale nezmlkla jsem, abych tak řekla všechno.
Pak se setmělo a byla to úplně stejná situace jako před šesti měsíci.. jen bylo o dvaadvacet stupňů tepleji, nikomu nešla pára od pusy a já se cítila o tolik líp...
Vzpomínám si, čím jsem si byla jistá a jak mi bylo. A dokud si vzpomínám, všechno to pořád ještě trochu je, trochu to trvá...
I když teď držím v ruce tužku a prší mi do pokoje.
Dál si vzpomínám, co bylo, dál si uvědomuju, co je a vidím, že je to pořád jenom víc a víc... otevřenej konec.
nejsou lepší konce než otevřené...
OdpovědětVymazatsouhlasím:)
OdpovědětVymazat...krík:)
OdpovědětVymazat