Šlachy se natahujou a lidi se pomlouvaj, za tenkejma zdma. Moc tenkejma na to, aby za nima šlo zapomenout na špinavost světa. Moc tenkejma na to, aby za nima šlo zapomenout na svou vlastní špínu. A osamělost.
Změříme si navzájem obvody svejch svědomí a napíšem je do tabulek.
Porovnáme míry našich sebeovládání. Schválně, kdo to vydrží nejdýl. Nedotknout se nedovřenejch dveří, nezaskřípat zubama, nekopnout do ničeho, nerozbrečet se. Kdo z nás nejdýl vydrží poslouchat žluklej smích. Nikdo ti přeci neuvěří, že se vraždilo, když tu všichni dejchaj.
Máš sucho v puse, prázdno v hlavě a opustila tě chuť mluvit. Říkat.. cokoli.
A vidíš, že když někdo psal osudy, tak na tomhle místě, v týhle fázi příběhu... mu začal docházet inkoust.
Ale nikdo z nás o tom nemluví.
Nikdo si to nepřiznává.
Pochopitelně.
Pochopitelně. Musím říct, že bezútěšnost jsi tu popsala dokonale, Maki..
OdpovědětVymazatMimochodem, pochopitelně... bude zajímavě, jsem ráda, že to vím:)
OdpovědětVymazathraje to na známou, leč dlouho nerozeznělou strunu v mojí duši. minulost...?
OdpovědětVymazatale s tím inkoustem to má něco do sebe, doufejme, že nedošly všecky bombičky...
tlačí to na hruď a stahuje hrdlo...
OdpovědětVymazatA stejně, pořád jsou tady ti, co pomůžou tu špínu smýt :) a bude fajn a třeba se i zapomene na to zlé a na ty zlé...třeba...
OdpovědětVymazatKrásně napsaný, musím toho na tvym blogu přelouskat víc..hned, jak bude čas:)
OdpovědětVymazat