( http://www.youtube.com/watch?v=M7RgGFwgWPY Ty, moje.. všechno nejlepší k narozeninám. Tenhle článek Ti věnuju jako první malej dárek. Osmej červen a bonus za vlajky.. mám Tě ráda, vážně.. drž se. Mě umíš držet skvěle. )
Poslouchám ze záznamu koncert svejch vlastních emocí. Tolikrát dokolečka, než se zvuk zkreslí a rozpije v mlze spánků..
Jako otrok sebe sama škrtám v plánech a cupuju racionalitu. Hraju si bez radosti ze hry. Předstírám a všechno si to věřím. Tlačím na modřiny. A pak pátrám po útěše v náruči sebelítosti... čekám, kdo mne vysvobodí a potají si vyčítám..
Dívám se stranou, jako by mi to snad mohlo pomoci, když se budu tvářit, že nevyhlížím sny. A světe div se, funguje to. Že se nade mnou asi slitovali, když si hráli na kočky... děti. Anebo mi náhoda plivla do tváře. A vybrat si můžu, co chci.
Dokud nepochopím, že na tom nezáleží.
A když se konečně ztiším, slyším zpoza cizích žeber, jak mi odněkud někdo posílá zprávu, že mám víc, než si vůbec můžu přát. Moje já ze střípků zrcadel, nejspíš. A přesto, snad jako důkaz, dostanu vzápětí další dary. Cáry důvěry na severozápad a odtamtud zase zpátky.. obmotaj nám ruce.
U srdce mě teď hřeje kus žlutého polymeru. Posledního.
A nejkrásnější nakonec je, když můžete říct nahlas, jak moc si toho všeho vážíte.
Byla to ostuda. Ale tleskali ve stoje.
První, malej a nejkrásnější. Čokoláda by slzu neupustila...děkuju, a Tobě se dál budu snažit býr oporou, myslím, že jsi to nepotřebovala naposledy.
OdpovědětVymazat