Nesouvislosti ve spirálách

Znáte ten pocit, když vás semele obrovská mořská vlna tříštící se o břeh a vy pár okamžiků nemůžete dělat vůbec nic proti takový síle?

(http://www.youtube.com/watch?v=8mVYbQHVJsY)

Na koncích vět tázacích chyběj otazníky. A čert vem spisovnej jazyk, dneska.
Opíjim se sirupem z kompotovanejch broskví a doufám, že se dočkám tý němoty.
Dlaždičky zcizily všechno teplo mojí kůži a vysmívaj se mi, že mě hřát nemůže ani u srdce dobrej pocit.
Lidi se šíleně točej na hranici mezi zpěvem a křikem a z hlasů jim tryská tolik neštěstí, že vyplní místnost rychleji než plynný dusík vyplní airbag. Tolik divokýho neštěstí, že se zlomíš v pase. Hryzali do hranice určující, kolik bolesti může pojmout jedno lidský tělo, jakoby hryzali do drátů elektrickýho vedení.
Jde z toho hrůza.

Vracim se, bydlet do zvuků bicích a hádat, jak dlouho to ještě vydržim. Neni mi blbě, ale něco se mi ve spirálách snáší k hlavě, klove mě do lebky a odráží se zpátky a odlítá do nevim-kam. Nechci to vědět.

Hlavně melu blbosti. Ale mám k tomu sbírku bláznivejch důvodů, co koušou jako zlý svetry.





(A ona se ta něha jednou vrátí. Fakt.)