Kostní dřeň

(http://www.youtube.com/watch?v=mZx0duojptI)

Vytrhává si obočí.
Ze vzdálenosti pár centimetrů na ní z vlastních zorniček útočí svědomí. Bojí se, že jsou čím dál tím mělčí. Že vysychají.
Polámala kosti příslibům, několikanásobně. Nepřesvědčivé argumenty, jimž sama nikdy nevěřila, si obmotala kolem krku, aby ji hřály. A teď.. ji škrtí.
Dál si životem nese všechna odpuštěná a zapomenutá provinění. Ode dneška o jedno víc.

Otáčí hlavu a zvedá pohled.
Do sklíček brýlí z obou stran stesk vyškrabuje melodie vzdechů. Opakujou svoje jména. Chtěj se zachránit. Po hmatu hledají tu nejsprávnější cestu a netuší, jak jí poznat..
Sklíčení. Nedoženou už svoje staré sny, nemají šanci. Nedopadne to už hezky.
Teď už si budou jen pár chvil kvůli troše sladka prohlubovat rány.. aby teklo ještě o něco víc krve, která stvrdí konec příběhu.

Polyká průsvitný touhy.
Zvířenej prach usedá na kůži... ještě pořád je teplá. Živá, snad.
Jako tlak vody, když jste moc hluboko.. v uších jí bolestivě hučí. A všechna ta drásající přání a svalové křeče. Zimnice a paranoia.
Hystericky, na kolenou prosí, ať se to nezmění. Nikdy.
Proboha!

...

A pak jenom záblesk vzpomínky, měkčí než cokoli, co snad teď vůbec může být na světě. Vzpomínky na to, že když chodili tmou, vůbec nemuseli jít jenom po zemi...

Zavře oči a tlumí v sobě všechno, co křičí.
A chviličku si nepřeje nic jiného, než aby se to ještě někdy vrátilo. Hebkost do světa.. do srdce.. srdcí.

Brzy.