středa 24. června 2009

Jen těch slov...

...co ještě zbývají, je už pouhých pár hrstí.

(http://www.youtube.com/watch?v=uz48XeYD1TE&feature=related)

Pod zataženou oblohou na zlomky vteřin nechávám lítat svoje dehydratovaný tělo. Dolů z kopce, jak nejrychleji to jenom jde. Pro širokej úsměv, pro udýchaný tančení na betonu, pro vědomí, že vedle vás stojí někdo, kdo ví, proč to všechno děláte. A nepadne jediná otázka, není třeba jediné odpovědi, jenom se podívá stranou a poslechne tvoje přání.

S plnou náručí mrtvých květů se vykloním z okna a prožiju si až na dno tu několikavteřinovou smuteční ceremonii. Mrtvé jsou i všechny předsudky a ty se rozplynou ještě než dopadnou do trávy, ještě než proletí okolo oken, která den co den zdravím.

Bez známek spokojenosti polykáš všechna svoje ,,asi", právě teď. Nevidím tě. Ale vím, kde jsi a kdo se pro tebe kouše do rtů, kdo si zakrývá oči, kdo si drží pod vědomím litry svého oprávněného strachu.

A ona má svojí hořkost poschovávanou mezi suchými, vylisovanými okvětními lístky růže.

Nedosáhnu na tebe. Marně ve snách natahuju ruce, a všechno se vzdaluje, pár centimetrů se mi před očima přelévá v oceán času. Nejsem si jistá. A plíce se dál plní vzduchem a zase vyprazdňují.
Pořád. Pořád. Pořád.
Jenom rytmus se mění.

Muj anděl strážněj mi pláče do vlasů a já mám v takovejch chvílích husí kůži po celým těle, to jak mi skrz ní utíká ven všechno to, co mi přeteklo ze srdce. Ze situací vytuším osudy a v jizvách si přečtu na sto tajemství. Další si pak vyslechnu a na tom všem je stejně nejkrásnější to, že si můžu na malej okamžik lehnout do peřin důvěry.

A ať se tváříme jakkoli, ať se chováme jakkoli, ať jsme kýmkoli.. jsme všichni jen lidé. Na jisté úrovni všichni stejní, i když se pošetile snažíme to před sebou utajit.

3 komentáře: