(http://www.youtube.com/watch?v=YTMSojPcF1g&feature=related - moc mě mrzí, že jsem to nenašla nějaký lepší. Od nula : třicet čtyři)
Co všechno lítá teplym vzduchem těsně než začne pršet. Co všechno bubnuje na bubínky ušní. A vítr.. vítr mi líbá záda.
V období vlčích máků, co rostou okolo silnic, na polích, u stavenišť.. a co mi rozkvétají za očima. V hlavě se mi převracej a do spánků mě koušou věci, co jsem byla zvyklá si myslet a taky ty, na který jsem byla zvyklá nemyslet. Vzduch za oknama je voňavej kamarád a já na parapetu píšu už čtvrtý přiznání.
Běžela jsem ven aby mi dešťový kapky a šedo mraků domalovali v hlavě pozoruhodnej nedělní obraz.. v úterý. Aby mi naplnili plíce až po okraj. Aby mě to bolelo a abych nepotřebovala vědět, co chci. Aby se mi roztřásly čelisti.
Stojíme na hranici a to průsvitný vibrující napětí ze všech stran skoro žene slzy do očí. Že kdyby to trvalo o vteřinu dýl, než to trvat má, praskne něco přímo v páteři světa.
Tak schválně, jestli se aspoň rozpustim.
Uprostřed ulice by se mi málem zastavilo srdce z tý vůně. Ještě pořád.
Cévní systém uzavřenej, na kůži zbytky černý barvy a pár krátkozrakejch očí. Vyhlížej v koutech sídliště včerejší noc. Anebo nějakou dřívější...
Držim v zubech provazy upletený ze všech naoko zapomenutejch bolestí a citů. Než se obrátí vítr, než se rozletím, než mi duši přestanou ohlušovat ozvěny hromů.
Už jenom.. už snad jenom.. zarejt vší silou nehty do oblohy!
Maki...
OdpovědětVymazatA až zaryješ nehty do oblohy, rozpářeš jimi mraky a spustí se slejvák. Lidé pak utečou domů a já vyběhnu na ulici s hlavou k nebi. A po kapce Ti pošlu díky, že prší.
OdpovědětVymazat