Protože ty nežiješ v symbolech.

Možná. Anebo ty nevíš úplně všechno. Škoda?

(http://www.youtube.com/watch?v=iIiRXQTsWTo ; drazí moji, jen vám chci říct, abyste si vůbec nedělali starosti. Pocity, o kterých tu často mluvím mi neplní život. Mně je fajn. Vážně. Většinou, většinou jo. A pak se sem tam cítím tak, jak to vyčucháte z článků. Ale to nic. Vážně.)

Sníh taje a sněženky vadnou, umírají. Letí vzduchem, s trochou vody, která pleskne o chodník. Jako výstřel. Jako něco definitivního, štěkne sbohem a utne život. Anebo možná ne.

Pomlčíme o tom, co se děje a neděje, pomlčíme o tom, proč. Otazníky se stydí za svou existenci, za své rodiče, které nezapřou a nezamaskují. Čím ušlechtilejší máte rodiče, tím větší ostuda. Tak se neukazují. Snad jenom za tmy seberou odvahu; pak si musí člověk pevně svazovat vlasy.
A my pomlčíme raději úplně o všem, kromě toho, zda krtci vidí světlo. A časem i o tom, já vím. Časem...možná to sbohem aspoň zašeptáme, možná nerozhodně, jak je nám vlastní. Bude to sbohem rozprostřené do veliké spousty dnů. Pro některé z nás určitě.

Už nám to končení začalo a mne za chvíli přejde to zachraňovací nutkání.

Unavená chladem se neupřímně směju a tvářím se, jak je všechno fajn. A když mne není vidět a já mluvím zle, směju se upřímně. Tohle už tu taky jednou bylo... není to nic než nahořklé hledání útěchy.

Aforismy z křížovek a čínský symboly štěstí. Zvadlý květy, prach do očí a ušmudlaný (ne)loučení postrádající eleganci.

No proč ne, že?