neděle 22. února 2009

Pšššt...

...proč my dva si vlastně už nepovídáme?

( http://www.youtube.com/watch?v=YRB7fx0QqgA&feature=related )


Veze mne autobus do Prahy a nad poli se stmívá. A já sedím v teple a klidu, okolo žlutooranžové světlo... a najednou vím, odkud ten pocit znám.

Jako malá jsem často v létě jezdila na venkov, za tetou. Za velikou zahradou, nádhernou trávou, ovocnými knedlíky, štěrkovou cestou, červenými vraty a motoráčky.

Vzpomínám teď na tu zvláštní denní dobu, kdy se zlatavé sluneční paprsky už rozloučily a světlo venku sláblo. V ty okamžiky udělala má teta vždycky několik věcí, pokaždé ve stejném pořadí. Přinesla domů peřiny, které se větraly přehozené přes plot, zamkla venkovní dveře, zatáhla závěsy, rozsvítila světla a pustila televizi. Byla v tom síla rituálu prováděného denně po dlouhá léta.
Ale znamenalo to daleko víc, a já to věděla, aniž mi to kdo vysvětlil.
Cítili jste to.

Znamenalo to, že dnes už nic nemusíte. Že právě teď začíná doba klidu, žádná práce, žádná dobrodružství. Jen se najíst, být v teple, usmát se na ty okolo, trochu si popovídat a nechat plynout večer, než přijde čas spát - a až přijde, schovat se pod peřinu provoněnou letním vzduchem.
Znamenalo to, že teď je čas se uvolnit a každou starost a povinnost nechat zítřku. Zítra bude dost času a sil, teď se upokoj a...jen tak buď. Není nic lepšího, co můžeš udělat.

Byly to mimořádné chvíle a já je milovala. Myslím, že všichni jsme je milovali.
Jakmile teta zatáhla záclony a rozsvítila, rozhostilo se ve mně něco nesmírně příjemného, teplého a vláčného.
Měkká, láskyplná atmosféra v celém domě, pod žlutooranžovými světly.

Ano, dnes cítím něco podobného. A vzpomněla jsem si na ní - na laskavou, přátelskou, ale osamělou tetu, která hned řekla "To nic." když jste rozbili skleničku nebo upustili hrnec plný polévky.
Na ní, která snad právě teď zamyká dveře, zatahuje závěsy a choulí se do pocitu "Uvolni se, odpočívej. Dnes už nic nemusíš..." tak, jako já...

To ona mne učila, snad nevědomky, jak důležité je dopřát si každý den pár chvil úplného klidu.
A já na to málem zapomněla.
Málem jsem zapomněla na moudrost své milé, staré, osamělé tety...

3 komentáře:

  1. myslím, že chápu. Je to hezký rituál. Jednoho času jsem měl jeden velmi podobný, ale nebyl tak silný a nebylo to vlastně nic. pak zmizel.
    Pár chvil úplného klidu denně, to je dost dobrý nápad.

    OdpovědětVymazat
  2. Je to krásné. Úplně se do toho pocitu choulím s tebou. Jen... by to chtělo, abych ty chvíle nicnedělání neměla celý den, aby neztratili svou poklidnost..

    Je to krásné... Opravdu.

    OdpovědětVymazat
  3. Pod tím vším se mi vybavil jeden zvuk. Dlouhé odfouknutí Changové, když se po dlouhé procházce svalí na zem v kuchyni =)

    OdpovědětVymazat