Pro nejsladší jedy.

Prosákla tuš papírem, jehla projela látkou, zuby se zakously do rtu.
Kapičky krve.

Ona často mluvila. Hodně mluvila. Někdy nahlas a rychle, pak téměř neslyšně. Ale mluvila, mluvila stokrát víc, než ty. A tys poslouchal. Každičké slovo, trpělivě, pozorně... dělal jsi, cos mohl a stálo tě to hodně sil.
Jenže - kdo říká, že chtěla, abys poslouchal? Možná, celou tu dobu, si nepřála nic jiného než abys jí umlčel.
Nikdy tě to nenapadlo. A ona ti to nevyčítá. Jen se spletla.

V žlábku nad rtem se usadilo teskno, tváře se zbarvily lítostí. Na konečcích prstů zklamání a ve vlasech...

Vždycky malovala lidem na duše. A věřila pak svým malbám. Všem křehkým poupatům, moudrým kamenům a laskavým očím.
Věřila v dokonalost. Dokonalost oděnou v šatech bolestí a křivd. Dokonalost skrytou a zuboženou, ale dýchající. Pletla se snad i v tom. A snad věděla o svých omylech, jen nebylo v jejích silách přestat věřit.
A teď už zbývá jen jedna věc, jen jedna cesta, pro ní i pro tebe.

...ve vlasech sněhové vločky, ve vločkách tajemství.

Jediné, co musíte teď udělat.
Zpívejte. Zpívejte potichu a pak křičte a plačte. Hladoví a v mrazu. Bez myšlenek, bez pochopení, utoňte v neúmyslných krutostech něhy.

A někde - kořeny.V čerstvé, vlhké, zdravé půdě. Tam, kde je všechna síla. Půda a krev.
Na dosah ruky, možná. Možná tolik daleko... přes hory, moře a nekonečna.

Chyťte se za ruce, obejměte se, tak pevně, až to zabolí. Lidi se pletou, ale jsou věci silnější než omyly a chyby. Věci až na samém konci.

Pak usněte.
A zapomeňte.
Navěky.