Než usnula...

Pohladila svou společnici, nechala jí poslouchat bušení svého srdce a zaklonila trošku hlavu.
Chvíli jí pak vypravovala. Něco nahlas - šeptem - a něco jen v myšlenkách.
S přivřenými víčky se jí svěřovala s tím, co jí trápilo...

"Víš, mně není nedobře. Vůbec ne. To jen občas, párkrát za den přijdou okamžiky, které jsou jako chladné jehličky. Připomenou mi vždycky, co se děje a připomenou mi, že vůbec nevím, co si počít. Bývá mi pak chvíli smutno a cítím se dočista ztracená a taky trochu bez sil..."

Bylo jí chladno, když o tom tak mluvila. Tak si oblékla svetr, i když tušila, že to nepomůže...

"Ono jediné, co člověk v takové chvíli potřebuje je pohlazení nebo objetí. Nic víc. Jen tohle, aby zase v srdci doopravdy pocítil to, co jeho rozum ví. Aby mu to připomnělo, že to zvládne. Že to všechno dobře dopadne, že jednou bude všem těm zmatkům konec a v něm bude klidno. Že zas jednou bude chápat věci líp, že si bude jistý.
A do té doby, že je tu někdo. U tebe, víš. Tak blizoučko, že když chceš, můžeš vidět jen jeho tvář, nebo oči - a nic víc v tu chvíli ze světa nezbude a přitom vůbec nic nebudeš postrádat a všechno bude v pořádku."

Odmlčela se a chvilku se soustředila jen na svůj dech a hladila ji.

"Jenomže je nouze o taková objetí. Málokdo může objímat právě takhle, rozumíš? Ti co můžou, ti, co si je tvoje srdce vybere - pro ty je to snadné jako facka. Jenomže ti, co si je vybralo moje srdce, ti to asi neudělají...nebo ne tehdy, když bych to potřebovala. Víš...
A proto je mi pak někdy smutno, proto to párkrát za ten den zastudí a zabolí. Ale tak to asi má hodně lidí. A mně přeci není na světě zle. Já toho mám hodně. Jen o ta kouzelná objetí je teď trošku nouze. Nic víc."

Potom už byla právě tak potichu, jako její společnice. Otočila ještě hlavu a našla očima ta dvě červená světýlka. Viděla je, jako skoro každý večer.
Červená světýlka, a pod nimi duše. Veliká spousta duší... plus jedna.
Jedna jediná, na které záleželo.

Zase jí trošku zamrazilo v páteři. Stiskla pevně oční víčka a pokusila se to zahnat.

Věděla, že je čas spát, tak položila hlavu na polštář, přitiskla k sobě svou společnici a v duchu jí popřála dobrou noc. A sobě.

Někdy těmi nejlepšími společníky a přáteli jí byla plyšová zvířátka, která poslouchala tlukot jejího srdce a její slova. Která mohla hladit a objímat.

Ten den už se neusmála ani jednou.
Zato v příštím dni jí čekalo úsměvů mnoho. A aniž by to tušila, čekalo jí i objetí.

Víte, to zázračné.