Neptun

( http://www.youtube.com/watch?v=w3z2f63Njto )

Kolik toho víte o Neptunu?

Já téměř nic. Četla jsem ale dnes ráno zajímavou povídku, kde se mluvilo symbolice Neptuna. O tom, že Neptun je princip nejistoty. Že mu náleží naděje i bludy, sny a iluze, podezření, mlha, klam a hlubina. Že zatímco Saturn je paměť, Neptun je zapomnění. Saturn řád a Neptun chaos. A že vládne-li Neptun, věci nemožné se zdají být možnými a my se ztrácíme, nevíme, čí jsme a nedovedeme dobře poznat směr, kterým jdeme.

Nemám sice ponětí, jestli v dnech, které jsou za námi teprve krátce, doopravdy vládl Neptun, ale mám ten dojem. Tak je to. Zdá se, že všechno to, co symbolizuje, se snad už téměř před dvěma měsíci začalo postupně snášet na různé oblasti mého života, jako těžká omamná mlha, kvůli které nejen že člověk nevidí okolo sebe, ale také zmalátní, unaví se a ztrácí odhad pro cokoli, věří a doufá střídavě buď příliš anebo vůbec.

A upřímně? Nic moc příjemného to není.
Ačkoliv bych lhala, kdybych řekla, že jsem nezažila spoustu krásných věcí. V každém mém dni se najde něco příjemného, něco, co člověka potěší. A některé z těch zážitků byly velice silné. A krásné, i když -jak vidím dneska- třeba opředené a provoněné nepravdami a falešnými nadějemi a očekáváními. Nesejde na tom. Krásné byly i tak.

Včera ale pár Neptunovských záležitostí povolilo a ustoupilo, a když se nad tím tak zamyslím, ustupují už vlastně několik dní.
Vracela jsem se domů, a měla jsem docela dobrou náladu a pak naráz - mohla jsem se tomu všemu upřímně zasmát. Všemu tomu nelehkému a tomu, co mě tak občas zabolí. A v ten okamžik, kdy jsem se tomu všemu smála, až odněkud z hloubky, tak -přestože v tom třeba byl ještě lehký závan zoufalství a bezradnosti, kterou nedovedete uvolnit jinak, než nakyslým smíchem- jsem věděla, že mám snad napůl vyhráno. A tak jsem se smála dál, abych z toho smíchu dostala i ty poslední zbytky kyselé, bolestné pachuti.

A potom, když jsem za tmy jela autobusem na Kladno, když jsem seděla sama a hryzala očima do tmy všude okolo a lovila duše světýlek, když jsem možná neudělala nejlíp svému sluchu, ale byla to jedna z chvilek, která se bez hlasité hudby neobejde, když mě na pár chvil zastudilo sklo na čele - víte, něco se rozjasnilo, kontury byly silnější, přesnější a ostřejší, a především: věci začaly znovu dávat smysl. Zapadaly do sebe. Svůj význam dostal každý okamžik i období v životě. Mlha, která všechno utlumovala byla pryč. A já vám řeknu - je málo chvil, které mám radši než ty, když všechno okolo dává smysl a je to tak, jak to má být, je to v pořádku. Naprosto.

Jistě ale ještě nemám úplně vyhráno, není konec všemu, co se mi teď pojí s Neptunem. Není to zas tak úplně prosté, čas je holt potřeba k většině věcí a takhle ráz na ráz to tak docela nejde, i když se chvílemi zdá, že něco se zlomí a naráz je všechno nedobré a nepříjemné nadobro pryč - jenže to moc nefunguje a člověk na to vždycky po nějaké chvíli příjde. Teď už s tím počítám.
Ale věci se začínají obracet a měnit. A jsou jasnější. A to je to, co je potřeba, i když se mi to občas protiví. Však to znáte, že když vyjdete z tunelu na denní světlo, zabolí to a musíte se nějakou dobu rozkoukávat, což prostě musí nutně být trošku nepříjemné. Ale zanedlouho je na světle lépe než ve tmě.

A teď je čas se rozkoukat. Ubránit se tomu pudovému nutkání zas oči přivřít, protože mít je otevřené prostě bolí. Můj rozum ví, že když to vydržím, bude zanedlouho líp - tak je teď čas dát mu slovo a moc.

A myslím, že Neptun z mého života nikdy nezmizí, jestli chcete něco slyšet. Já jsem asi trochu neptunový člověk. A nevadí mi to nijak moc. Jen... je potřeba, aby toho všeho bylo tak akorát.

A to teď, doufám, bude.
Už brzy.