Že, že, že...

...je pořád dost místa kam kreslit, čmárat.
Že bych si přála mít tu alespoň jeden... modřenec. (http://www.youtube.com/watch?v=9S1t0mIfpVc&feature=related)

Víte..
moc se mi líbí říkat "Už je to lepší."

A ono je.

Včera jsem napsala docela smutný článek, ale nakonec jsem ho nezveřejnila... řekla jsem si, že nechci. Že by tím všechno to nehezké bylo ještě opravdovější. Neoddiskutovatelné. Jako bych to sama podtrhla a ukázala na to.

Moc mne včera potěšilo, že i když jsem v sobě nenašla vůli a odhodlání sebrat se a postarat se o to, abych měla hezčí den, lepší náladu - že všecko okolo mne to zařídilo. Účinky vody byly snad ještě víc osvěžující a očistné než normálně, nebe se zbarvilo do krásně přívětivé růžové, v knížce jsem narazila přesně na část, kterou jsem potřebovala... a tak, když jsem usínala, měla jsem v sobě hezky.

Zdá se mi vážně fajn, že člověk občas dostane něco jen tak - jako dárek od života. Že ne všechno si musíte oddřít. Takovéhle dárky já dostávám opravdu ráda.

Vyndavám si náušnice z uší, rozpouštím si vlasy, sedám si na parapet, zavírám oči a nechávám na sebe svítit sluníčko, které přesně ví, kdy je třeba se ukázat. Zdravím ho, vítám ho. Mám v ruce dáreček. A okolo sebe dalších několik set duší. Jemných i tvrdých jako kámen. Vyrovnaných i neskutečně zmatených. A zase mne jednou napadá, jak zvláštní to je - že každý z těch, které minu, má svůj život. S nesmírným množstvím uzlíků a zatáček, bolístek a radostí, mateřských znamínek, vzpomínek...
A já mám čest pár z těch duší znát a rozumět jim alespoň trošku. A i má duše je několika lidem známá, snad i blízká. Je mi z toho docela milo. Asi proto, že když zavřete oči a ponoříte se do pocitu naprosté důvěry, je to vážně příjemné. Asi proto, že si nepřipadám sama.

Víte, já mám v jistém ohledu velice pružnou duši. Takovou, že když nějakou její část zmáčknete, nebo do ní zaryjete nehet, dost rychle se vrátí do původního stavu a vlastně to na ní v podstatě nezanechá stopy. Zapomene. Odpustí. Dál si myslí, že je všechno jako dřív. A i když se rozum občas snaží jí do toho kecat, je mu to většinou málo platné.

Dřív jsem se té naivní pružnosti občas chtěla zbavit, protože - ano, stane se někdy kvůli tomu, že vás i napočtvrté zasáhne a zabolí něco, s čím by každý jiný už počítal. Dnes už ale vím, že je to svým způsobem poklad.

A tak věřím, že všechna přání, která mám, se ještě stále mohou splnit.

Lhostejno, jestli bych měla doufat nebo neměla. I kdybych si na to odpověděla, nepomůže mi to. Rozum moc dobře chápe pondělní gesto - jednu z mála jednoznačných věcí v poslední době.

Moje srdce ale na fakta kašle.

Zdá se mi, že je až... roztomile tvrdohlavé.
No co. Tak ho nechám. Ještě nějakou dobu.

Hlavně, že na světě je už lépe. Lépe, než včera.
Že se tu už dá vlastně docela dobře dýchat...

ps: tohle je fotka, která mne vždycky něčím dojme a... nějak jsem dostala chuť se s vámi o ní podělit. maminka. (když na to kliknete..znáteto.)