Jedu domů.
Pryč od stromů, jejichž nejtenčí větvičky jsou z mědi, když se den láme v noc a ze stříbra, když jsou v moci ledu a sněhu a polední slunce svítí skrz ně.
Od mlhy, která objímala kmeny a přikrývala půdu. A někdy byla tenká jako papír.
Z míst, kde jsem s popraskanými rty čechrala své obavy a očekávání. Nové srdíčko v kapse a po levé ruce šibenice.
...
Jedu odtamtud, kde jsem přemýšlela o samotě víc než kdy jindy. O všech samotách života. A zejména o té největší, nejhlubší. Té, kterou je snad nemožné překročit, rozbít.
Anebo přece?
O tom, že když si to uvědomíte, jste v sobě sami. Dočista sami. Navždycky.
Váš hlas je vždycky jenom váš a vaše oči také.
A pak jsem tam tolik postrádala blízkost. Snad pro všechny ty myšlenky o samotě - jsem postrádala kousek tepla. Kousek něčeho, co vám dá zapomenout, co vás naplní... něčím živoucím.
Možná stále postrádám.
...
Přiznávám se, nevydržela jsem mlčet. Tak mi svět zavřel pusu. A pak, hned jak jí dal pryč - tu silnou ruku z mých úst - vykřikla jsem. A navzdory veškerému čekání mi odpovědí byla jen ozvěna mých vlastních slov. Netuším, jestli se mi svět pak trochu vysmíval anebo se jen soucitně díval...
...
Stejně je to jiné, když nahlas slyšíte to, co už si stejně nějakou dobu myslíte... stejně to mrzí o kus víc, protože je to o kus opravdovější. A nepohnete s tím. Asi je to tak i dobře, ale když se neumíte loučit, vzdát se něčeho... Když pořád uvnitř trochu chcete mít všechno a napořád. Zamrzí to. Ale přejde.
...
Někdy jsem se bála, někdy se bojím. Že mají někteří lidé pravdu v tom, co říkají. Nechci, aby měli. Nechci, protože jestli to tak je, tak, jak říkají, nejsem si vůbec jistá, co s tím dělat, nejsem si jistá, kudy kam - nebo jestli stačí počkat.
...
Ale když si potom hopsám na matraci a povídám něco o dřevorubcích a když pozoruji, jak legrační je, když se člověk snaží být na okamžik papouškem, zase cítím, že mám ráda. Jednoduše, bez nejasností a komplikací, bez otazníků a náplastí, beze strachu a řečí - jen, že někde ve mě proudí to průzračné mít rád. A že to tolik znamená, ač bych to někdy málem přehlédla, kvůli těm... cílům.
Ale ono někdy úplně stačí tohle, aby věci byly v pořádku. Správně. Alespoň na chvíli.
...
Co ale nevím je, s kým se můžu bát. Je pro mne nesmírně těžké to poznat. Zatím.
Je to asi něco, co chce zkušenost.
Teď ale jedu domů.
Zpátky za tím, co se mi zdálo být tak nesmírně daleko - jakoby se mi o tom snad jen zdálo. Jako by mé vzpomínky nebyly opravdové.
A doma... doma bude zase všechno jinak.
Víš co, Hani? Pu. Pu a snad...pousmání.
Žádné komentáře:
Okomentovat