Více než co jiného mi můj život v posledních dnech připomíná točení v kruhu. Vlastně jde jen o jednu část mého žití, nicméně je to ta, na kterou je teď hodně zaměřena má pozornost - což ale vůbec nemá nic společného s tím, že by byla nejdůležitější - a to je to, co se pokouším připomínat pořád sama sobě. To je to, co musím vědět, abych se udržela. Že tu jsou lidi, věci, které jsou důležitější a které zůstávají.
Začínám teď ale cítit, že mi z toho už je trošku šoufl, že jsem z toho unavená a trochu zničená, že se mi motá hlava. Nepříjemně. A co hůř, že nejsem sama, kdo už to přestává snášet...
Budu muset dovnitř, nebo budu muset ven. Co nejrychleji.
Mohla bych se o to postarat, to ne že ne. Víte, jenom ta odvaha je při mně vždycky v nesprávnou chvíli. Pochopitelně. Vždycky to se mnou bylo tak, že když přijde na lámání chleba... - ale to mne neomlouvá, to vím.
A tak se dál, každým dnem mění jistoty v nejistoty, naděje v slano a myšlenky zlatavé v myšlenky mrazivě modré. No a zase zpátky. A přání z řas se někdy plní a někdy ne. A ráno moudřejší večera taky neplatí vždycky.
Teď mne čeká týden mlčení. Snad je to to, co všemu prospěje. To, co mi pak pomůže vykročit z toho kruhu, nebo vkročit do něj. Nejsem si tím jistá. Ale doufat přeci můžu.
Vám, ale asi hlavně sobě teď slibuji, že pokud se po týdnu mlčení nebudou zdát věci už příliš vyjasněné na to, aby s tím šlo něco dělat - pokud bude pokračovat tohle točení se, že začnu konat. Dělat něco, cokoliv... co mě dostane odtud. Už mi tu není dobře. Je potřeba, aby slovo teď dostaly činy, jelikož myslela jsem až až.
Stačilo. Někdy mám totiž pocit, že věci jsou doopravdy jen tak tak. Že už... vlastně nemůžu. A ani nechci.
Ach, ale neříkám, že nemám trochu strach z toho, jak to dopadne.
A tak ještě jednou připomínám sama sobě to, co už na začátku. Že jsou tu jiné věci, ve skutečnosti důležitější.
Držte mi palce. Nashledanou za týden.
Udělej krok, a ještě jeden
přece tu postávat nebudem
Poslední sousto zapijem jedem
Teď, a pak rána na buben.
Pamatuju si, jak mi Radůza pomáhala v točení se kruhem... Užij si mlčení, odpočiň si od nemoudrých rán a nejistoty. Ono se to opravdu časem nějak vyvrbí. A týden bývá dost dlouhá doba na to, aby se něco stalo, cokoliv. Měj se krásně, mami.
OdpovědětVymazatVšechno vždycky nějak dopadne. Aspoň tuhle jistotu máš.
OdpovědětVymazatA ten týden... však ono to nějak půjde, uvidíš.
Jsem s tebou, ať už se rozhodneš činit cokoliv. A obdivuju tě, že dokážeš vydržet ten týden mlčení, já bych ho prolomila už tak.. Po pár hodinách, jsem měkkejš.
OdpovědětVymazatDrž se, Markétko!:-*