neděle 4. ledna 2009

A nebe bylo ten den tak mladé...

...a dovádělo na něm nejméně šest barev, včetně té jablečně zelené, které jsem dřív nevěřila.

(Neberte ten článek moc vážně, a když mu nebudete rozumět, nebojte... popisuje trochu včerejší den, kterému jsem sama nerozuměla, tak to bude asi tím. A jsem si vědoma toho, že to je dlouhý a že se to zdá být o ničem, ano, jsem. A jen tak - je mi teď fajn.)

Slyším někoho mluvit, ale nevím co říká a nejsem si jistá, jestli to říká mně.

A pak slyším další hlasy, dva, které jistojistě ke mně nemluví, mluví k sobě navzájem a já se schovávám za kusem čehosi, celkem lhostejno čeho, skrz co není vidět. A sedím na něčem, celkem lhostejno čem, co je ale opravdu tvrdé. A lepím si ránu, lepím si svůj pořezaný prst a zatím slyším, jak pár metrů ode mě někdo dělá opak a své rány odhaluje.

Já se zvedám a odcházím, pryč od hlasů a od pohledů na cizí rány, na rány lidí, o kterých si ráda myslím, jak jsou silní a jak už svoje rány zhojili. Ráda si myslím, že to zvládnou. Anebo radši vůbec nepřemýšlím nad tím, jak těžké to mají. A tak se chovám občas trochu zbaběle a sobecky snažím se omluvit svoje chování tím, že jsem přece ještě dítě.

Vypravuji pak něco Váňovi, řečí pohybů a gest a on se na mě dívá svýma napůl smutnýma očima a sleduje každý pohyb, a já mám pocit, že ví přesně, jestli ta věc, kterou právě dělám je správná nebo ne, ví o každém zmačkaném a vyhozeném papíru, jestli si na něj už nikdy nevzpomenu nebo mi bude líto, že jsem se ho zbavila, ví, co bych měla udělat jinak... ví daleko víc než vím já. Ale já se to dovím všechno také, časem. A on mlčí a je to dobře. A ani kdyby mluvit mohl, neudělal by to a nechal by mě dělat věci, o kterých by věděl, že jich budu litovat a jen by se díval, klidně a laskavě, trochu smutně a trochu povzbudivě. A měl by mě rád, tak jako má teď - navzdory tomu zbabělství a možná sobectví, navzdory všem těm ne úplně hezkým věcem, o kterých moc dobře ví... opět, nejspíš daleko lépe než já.

Večer si pak připadám trochu uvězněná mezi slovy a pohledy a náznaky, za kterými se tají zoufalství a smutek a hlavně asi únava, a nevím, jak z toho ven. A nejsem si jistá tím, co se mi honí v hlavě, nemůžu přijít na to, co přesně to je, vidím to celé trochu rozmazaně a tak naslepo hádám a postupně škrtám spoustu možností...

Nakonec, poté co mi po celém těle běhá husí kůže, když mi kovové drátky brouzdají ve vlasech, poté, co vidím, že si nevím rady - s tou husí kůží a s pár sněhovými vločkami těsně za okenním sklem a se vším tím očekáváním rozsvícení...

Je mi ještě trochu úzko, když propluji křížem krážem celou noční oblohu během pár minutek, a pak už si jenom vezmu látkový pytlíček s voňavými bylinkami, zavřu oči a vydám se na cestu někam dolů, dovnitř...do svého vlastního domova, který v sobě mám a který obývám v spánku.

A po cestě ještě myslím na červen, vracím se na začátek, k pár zaprášeným fotkám v trávě, a k vypravování o vlaku, a ke zmrzlině za tři koruny, a k prvním minutám, tam u zrezlého zábradlí a k nerozvazovaným tkaničkám ...

- a otázce, co máte odpovědět člověku na:" Tak tě tu vítám!" ?

....


2 komentáře:

  1. Dlouhé články mi nevadí a to, že ho případně nepochopím, nebude nic nového pod sluncem. A aspoň, že Ti je fajn, ne? To je základ.
    S těma ránama, to máme podobné. Myslím, že tohle jsem pochopil. Dělám to samé, a je to vyloženě sobecké. Možná. Zkus si to omlouvat tím, že za cizí rány nezodpovídáš, a že není Tvou povinností je řešit a léčit.
    Ne všem pocitům lze rozumět. Ne všechny lze pochopit. Občas se to stane každému.
    Na tu otázku bych řekl jen děkuji, s pokusem o doopravdy milý úsměv.

    OdpovědětVymazat
  2. dá se chápat,milá slečno...
    Chápe se to hezky...

    OdpovědětVymazat