pondělí 29. prosince 2008

Rok.

(http://www.youtube.com/watch?v=NvNF9_27d7E)

Stejně, pokaždé když je to na den přesně rok od nějaké zásadní události, cítím se zvláštně. Anebo přinejmenším cítím, že bych se tak měla cítit, i když ve skutečnosti si svými pocity vůbec jistá nejsem.

A přestože ta nejistota vzhledem k vlastním pocitům a náladám, ta neschopnost správně pojmenovat cokoli, co se děje uvnitř mě, je v posledních dnech mým denním chlebem, právě teď mám jasno. Je to vděk a určitý druh dojetí.
Když si uvědomíte svoje štěstí a to, že byste ho vlastně vůbec mít nemuseli. Když si uvědomíte, doopravdy pocítíte celé to štěstí, které vás potkalo, které se vám usadilo u srdce a které vás teď zahřívá. A tak i jemu chci říct, že si ho vážím a mám ho ráda. To je ten vděk.


Do námrazy jsem časně ráno nehtem škrábala, s prsty prokřehlými. Od pusy mi stoupala pára, v brýlích se odráželo slunce a nad hlavou jsem měla oblohu - nahou, modrou, nádhernou oblohu. A psala jsem pšššt... abych snad alespoň na vteřinku utišila svět. Protože na zázraky se nejlépe dívá, když jste potichu.

A teď.. se za okny rychle stmívá, nebe je čím dál temnější a světlo, které tu se mnou zůstává a umožňuje mi psát tato slova, pochází z plamene mé oslavenecké svíčky. Jediné, tenké, prosté, bílé svíčky... a to světlo propojuje, zaceluje a ochraňuje.


A já držím v ruce dáreček, který jsem dnes pořídila sama sobě, aniž bych v tu chvíli věděla, že vlastně dnes oslavuji. (ačkoliv, "oslava" není úplně to správné slovo). Prohlížím si ho, proti světlu té svíčky a chvíli se v něm jen tak.. utápím. A v tu chvíli chápu dvě věci...

Jednak to, jak často má člověk příležitost, držet v prstech zázrak - že to vlastně většina z nás dělá každý den, jen nám ne vždy dojde, že je tomu tak. A to je ta chyba, že si člověk neuvědomí, nebo nepochopí, že to, čeho se dotýká, doopravdy je zázrak. A tak někdy hledáme zázraky, i když je zrovna máme v rukou.

A pak to, jak často věci klamou tím, jak vypadají na první pohled. A že někdy stačí trocha snahy, zkoumavosti a světla, a v něčem, co nejdříve působí temně se začne najednou objevovat spousta nečekaných barev...


Tak, budu teď ještě chvíli sedět, mlčet, pozorovat zázraky a připomínat si svoje štěstí. Bude mi hezky. A pak sfouknu tu svíčku... a půjdu vám to přepsat.
To je můj vlastní způsob oslavy...

Abyste všichni rozuměli - je to rok, co jsem tady.
Rok v mém (v pořadí druhém) internetovém domově.
A mám to tu tolik ráda... A vy všichni - vy k tomu patříte.

A já děkuji.

7 komentářů:

  1. Doufám, že tu s náma budeš ještě jednou tak dlouho, miluju tvoje články a miluju tebe.

    OdpovědětVymazat
  2. Všechno je zázrak. To, že dýcháme, myslíme a mluvíme, celý svět je vlastně jeden velký zázrak. Když se člověk začne na život dívat takhle, už nikdy mu nebude smutno...

    Chtěla bych to umět.

    A rok je bezva. Přeju tvému domovu (a samozřejmě i tobě) spoustu dalších stejně bezva let.

    OdpovědětVymazat
  3. některá slova by si člověk měl zapamatovat, přepsat... cokoliv... jenom aby byla pořád s ním.... tohle jsou ta slova!!

    OdpovědětVymazat
  4. Krásné.. a krásně napsané.
    Jen víc takových let - s tebou.

    OdpovědětVymazat
  5. Ach ano,všechno má svůj půvab.Jakákoliv věc nebo pocit.Ať Ti je ještě krásněji,maki...I ty nejtemnější dny budou plné slunce...

    OdpovědětVymazat
  6. Člověk by si měl svoje štěstí uvědomovat, když ho prožívá. Ale většinu si ho uvědomí až potm, co to krásné skončí. Já si aspoň uvědomuji, že prožívám něco neskutečně nádherného a vyjímečného, když to prožívám.
    Pochopením těch 2ou věcí jsi slovy vyjádřila to, na co jsem také chtěl přijít, takže děkuji za perfektní pomoc.
    Přeji tomuto blogu všechno nejlepší k roku. A to je zrovna ten delší rok.

    OdpovědětVymazat