Rok.

(http://www.youtube.com/watch?v=NvNF9_27d7E)

Stejně, pokaždé když je to na den přesně rok od nějaké zásadní události, cítím se zvláštně. Anebo přinejmenším cítím, že bych se tak měla cítit, i když ve skutečnosti si svými pocity vůbec jistá nejsem.

A přestože ta nejistota vzhledem k vlastním pocitům a náladám, ta neschopnost správně pojmenovat cokoli, co se děje uvnitř mě, je v posledních dnech mým denním chlebem, právě teď mám jasno. Je to vděk a určitý druh dojetí.
Když si uvědomíte svoje štěstí a to, že byste ho vlastně vůbec mít nemuseli. Když si uvědomíte, doopravdy pocítíte celé to štěstí, které vás potkalo, které se vám usadilo u srdce a které vás teď zahřívá. A tak i jemu chci říct, že si ho vážím a mám ho ráda. To je ten vděk.


Do námrazy jsem časně ráno nehtem škrábala, s prsty prokřehlými. Od pusy mi stoupala pára, v brýlích se odráželo slunce a nad hlavou jsem měla oblohu - nahou, modrou, nádhernou oblohu. A psala jsem pšššt... abych snad alespoň na vteřinku utišila svět. Protože na zázraky se nejlépe dívá, když jste potichu.

A teď.. se za okny rychle stmívá, nebe je čím dál temnější a světlo, které tu se mnou zůstává a umožňuje mi psát tato slova, pochází z plamene mé oslavenecké svíčky. Jediné, tenké, prosté, bílé svíčky... a to světlo propojuje, zaceluje a ochraňuje.


A já držím v ruce dáreček, který jsem dnes pořídila sama sobě, aniž bych v tu chvíli věděla, že vlastně dnes oslavuji. (ačkoliv, "oslava" není úplně to správné slovo). Prohlížím si ho, proti světlu té svíčky a chvíli se v něm jen tak.. utápím. A v tu chvíli chápu dvě věci...

Jednak to, jak často má člověk příležitost, držet v prstech zázrak - že to vlastně většina z nás dělá každý den, jen nám ne vždy dojde, že je tomu tak. A to je ta chyba, že si člověk neuvědomí, nebo nepochopí, že to, čeho se dotýká, doopravdy je zázrak. A tak někdy hledáme zázraky, i když je zrovna máme v rukou.

A pak to, jak často věci klamou tím, jak vypadají na první pohled. A že někdy stačí trocha snahy, zkoumavosti a světla, a v něčem, co nejdříve působí temně se začne najednou objevovat spousta nečekaných barev...


Tak, budu teď ještě chvíli sedět, mlčet, pozorovat zázraky a připomínat si svoje štěstí. Bude mi hezky. A pak sfouknu tu svíčku... a půjdu vám to přepsat.
To je můj vlastní způsob oslavy...

Abyste všichni rozuměli - je to rok, co jsem tady.
Rok v mém (v pořadí druhém) internetovém domově.
A mám to tu tolik ráda... A vy všichni - vy k tomu patříte.

A já děkuji.