Pro oblohu do fialova...

(psáno včera před usnutím... a - nemějte starosti. http://www.youtube.com/watch?v=VVDmuk6cccM )

...nebo do šedo-růžova. Když myslíš.. to je totiž to nejmenší. Pro ukopané malíčky. Pro těch třicet minut na obrubníku, s promrzlými prsty a kytičkou na kolenou. Pro pravdu, kterou zahřejete - pravdu, kterou občas je třeba připomenout. Že máte rádi. Pro zabouchnuté dveře. A pro pozlacený lísteček jmelí v kapse...

No a nebo taky - pro nic za nic. Možná.

Víte...

Noc na čtvrtek. Spánek a nespánek se střídali, hádám, tak po hodince. Ale nebylo mezi nimi rozdílů. Mezi pocity. Mezi tím, co mi plnilo hlavu...
Tak dlouho se mi tohle nestalo. A nejsem si jistá - v dubnu se to stalo? V jedné z těch nocí, kdy před domem kvetly tulipány?
Už si nepamatuji...

Ach, ta vzpomínka... vzpomínka, která naplnila onu prazvláštní noc, se mi přehrála v hlavě tolikrát, že už jí ani nevěřím. Nebo spíš - nevěřím tomu, že se to stalo pod týmž nebem, pod kterým jsem teď. Že se to stalo - včera.

Zdá se mi to... mnohem déle. Zdá se mi, že to snad vážně ani nebylo.

A přijde zítra. Přijde velice brzy.
Mám strach.

A tak, ani po té noci a po všech těch snahách, obavách, myšlenkách, slovech, po všech těch sevřeních žaludku - nejsem dál. Stojím stále na stejném místě a stále se dívám do očí svému "Já nevím."
Vyslovila jsem to během vteřinky. A po třiceti hodinách.. bych nedovedla říci nic jiného.

Jen otazníky se mi před očima množí.
Jak to? Čím to? Byla jsem.. majákem? Volala jsem tak nahlas?
Bylo to? Je to? A bude to?
Budu mlčet? Budu se smát? Budu litovat? Budu objímat? Budu... budu milovat?
- a vždycky není odpovědí nic než: Těžko říct.

Prší. Pořád ještě prší. A mně nepřestává být zima.
Ale nebýt deště...chm.

Mám v puse chuť pasty. A už se ani nesnažím být rozumná. Nesnažím se bojovat. Přijít na něco. Už ne.. už se jen trochu bojím a trochu těším. A hodně vás všechny potřebuju. A jsem hodně vděčná.

Chytám maminku za ruku. Maminku, která se taky tolikrát bála. Maminku, kterou možná trochu dojímá dívat se na to celé. Maminku, která tu je. Jedinou.. svojí.. maminku.

Nejradši bych zašeptala "Prosím. Odpusť." a pak se jim postupně každému podívala do očí.
A až za oči.
Nevím proč.

Já nevím.