Polomáčené

(http://www.youtube.com/watch?v=rKlaV-9Vzsk&feature=related)

V jizvách se mi usazuje smutek, na kůži ulpívají myšlenky - napůl zakázané. A slova, také napůl zakázaná, chtějí mi tančit na rtech.

Zakazuji jim to. Zaháním je hořkou čokoládou a svazuji je, když si svazuji vlasy. Přišla jsem totiž na to, že když si pevně svážu vlasy, dovedu být.. racionálnější. Aspoň o kousek. A tak toho občas využívám.

Zvlášť v pátek.

Páteční večery a noci. Dávno vím, že to jsou chvíle, kdy nitky, kterými kontroluji sama sebe povolují, kdy zapomínám, kudy smím a kudy ne, kdy hranice mizí před mýma unavenýma očima. A potom - mluvím. Víc a jinak.

Topím se v tom všem, co se za tmy probouzí. Co se probouzí, když je... pátek, noc, zhasnuté světlo, hlava na polštáři a pohled směřující ke stropu.

Pátek, noc, strop. A teskno.

A někde tam... za mou hlavou... usnuli andělé. Nebo vážky, možná.

Schovávám se pod peřinu, jsem tam ve společnosti svého dechu a hádám. Hádám, kde jsou začátky a kde konce. Za kterým rohem najdu sliby přelámané v půli a na jaké hoře očekávání rozcupovaná na kousky a odevzdaná větru.
Naději - naději tuším v dešťových kapkách.

A ty? Jsi tu ještě?

V koutku oka pochybnosti a na víčkách obavy. No a v panenkách ta naděje, stejná jako v kapkách deště. Vždycky je to ona.

Pátek se zlomil v sobotu, ani to nezapraskalo. Ani bych si nevšimla...

A tak pod závějemi, už jen zašeptám "Snad to víš..."
nejspíš ten šepot k tobě doletí až ráno. Na křídlech vážky, možná.

Půjčuji si větu z prokašlané noci. Došla mi slova. Zavírám, vypínám, usínám.