čtvrtek 25. prosince 2008

Než se oči zavřely...

...na štědrý večer...

(http://www.youtube.com/watch?v=HEgLxZ1Wf88)

Mám ještě na jazyku chuť anýzu a možná ještě pořád trochu čekám, i když si tvrdím, že ne.

A asi je mi to celé trošku líto. Kvůli mamince, ne kvůli mně. Mamince, která nic neřekne. Možná ani sama sobě ne. Anebo už je to dávno, co oplakala všechny ty ztracené a nenaplněné představy, sny, touhy. Ale i tak, dnes večer víc než kdy jindy vidím všechno to zklamání, kterým její srdce muselo projít.

Ale je tu. Je tu se mnou, a je tu pro mě. Je tu, aby mi dopřála všechno, co jí zakazovali, aby mi dala všechno, co může. A tam, kde by sto jiných svazovalo - tam ona mi dává volnost. Ne volnost z lhostejnosti. Ale laskavou volnost. Dává mi ji, protože mi přeje a věří... i když má v sobě obavy.

A já včera slyšela bít lidské srdce.
Tak silně, tak nahlas, tak spolehlivě.
A zase mi z toho na okamžik bylo až neuvěřitelně slabo.

A je to zvláštní, když radost a celá hromada ostatních pocitů z toho, co se stalo jsou najednou daleko menší a bezvýznamné proti vděčnosti a dojetí z toho, že jste dostali příležitost, aby se to stalo. To, že vám ta volnost byla dána je vlastně úžasnější a krásnější než to, co vás díky tomu potkalo poté.

Chci ještě říct, že ano, že dneska mám v sobě Vánoce. Sice jsou jiné, než jsem na ně byla zvyklá do teď, ale poznávám je.

Není to radost a není to jásání. Je to hluboký soucit a láska. A odhodlání hojit rány a střežit to průzračné a křehké v lidských srdcích. I v tom, které tak neúnavně tluče v mé hrudi. Až dnes pořádně vidím, že ta mnou tolikrát proklínaná naivita je vlastně to nejcennější, co mám.

A tak, stejně mi to celé přišlo trochu líto. Ale to asi letos k Vánocům jednoduše patří a neztrácejí tím ani kousek svého kouzla a půvabu.

Letos vidím lidská srdce tak, jak byla před léty, na začátku. Nepošramocená a zářící. Se všemi očekáváními a měkkostí. Letos vidím, jak moc jsou ty křehké věci ušlapány bolestmi, zkušenostmi, zklamáními.

A chápu cenu toho pokladu, když se chvíli rozhlížím okolo.

Ach ano, letos je to soucit.
A jedno veliké přání.

To jsou mé Vánoce, drazí...

2 komentáře:

  1. no... ještě chvíli a asi bych začala brečet...

    OdpovědětVymazat
  2. Rozhodně plné zajímavých pocitů, co jsou mi vlastně cizí.

    OdpovědětVymazat