Za všechny ty, kteří se pokoušejí. Za ty, jejichž srdce ještě tluče.

Zpívám a tak nějak doufám, že zpívají i jiní... že zpívají písně podobné těm mým a že jsme v téhle zvláštní zlatohnědé, mírné, trochu teskné a přece docela klidné náladě vlastně spolu, i když si připadáme sami.

Zvláštní, jak člověk někdy přesně ví, na jakou píseň je právě čas...

A nějak to do sebe všechno pasuje... ta nálada, prach poletující v zlatavém světle lampy, můj hlas, maličké černobílé fotky, zažloutlé stránky knihy...

Akorát je mi v posledních dnech nějak moc zima.. pořád zima.

A připadám si trochu provinile a rozpačitě, že mi není moc veselo z věcí, ze kterých by asi být mělo.. nejspíš.

No a taky, že lpím na věcech, o které jsem asi dávno přišla. A že mi možná tak docela nedochází, o co se vlastně připravuji každým dnem, čím dál tím víc.

Jenže to je to, víte? Že je tam vždycky to asi a to nejspíš a to možná. Že já si prostě nejsem jistá. A je to trošku chaos.

Třeba mi zítřek podá pomocnou ruku. Nebo některý z dalších dnů.

....

Měla vážnou tvář, ne smutnou a ne veselou. Jen vážnou. Měla pocit, že všechno okolo je pravda jen napůl. A po hranici mezi realitou a snem viděla pochodovat lidi v těžkých botách, s brázdou mezi obočím a s koutky dolů. A vedle sebe viděla bezhlučně kráčet lidi se svěšenými rameny...

A tak se rozhodla, že se pomodlí.