neděle 30. listopadu 2008

A vdechovala chladný vzduch...

Procházela pod holými větvemi velikého stromu a tiše, pomalu zpívala tu starou píseň naplněnou smutkem. Pára jí stoupala od pusy.

Opřela se zády o kmen toho stromu. Cítila, jak v ní tepe život, jak celé její tělo je jím naplněno. Do plic jí vstupoval chladný vzduch, očí jí chaoticky těkaly z místa na místo, vločky jí rychle tály na horké kůži, její srdce silně tlouklo a neúnavně jí hnalo krev žilami.

A čím víc si uvědomovala život, tím víc a silněji okolo sebe cítila i smrt.

Hlavou se jí hnaly myšlenky na umírání a bušily jí do spánků, jako buší kopyta běžících koní do zmrzlé půdy.

Byla tak otřesena, jakoby jí někdo poprvé řekl, že existuje něco takového. Něco, co znamená konec. A že je to přítomno v každém dni, v každé vteřině.

Jistě že to věděla, vždycky to věděla. Ale jakoby se ta pravda až teď dotkla jejího srdce, jakoby až teď její oči tu pravdu doopravdy viděly, jakoby teď poprvé ucítila tu železitou chuť.

A mezi holými větvemi stromů, v místech, kde ledový vítr rychle hnal vločky dál krajinou a jí bezhlučně stoupala pára od úst..samotná podstata věci, odhalené jádro pravdy o bílé a černé, o teple a chladu, o žití a umírání přímo bila do očí.

Až se jí točila hlava.

Ještě na okamžik přitiskla své dlaně ke kmeni stromu, pevně sevřela víčka a pak rychle vykročila k domovu, veškerou svou sílu vkládaje do kroků - co nejjistějších a nejrozhodnějších.

A snad poprvé si uvědomila cenu zapomnění. Byla za něj najednou tolik vděčná, věděla, že to je něco, bez čeho by člověk nemohl žít. Zapomínání.

Dozpívala tu starou, smutnou píseň, skousla si ret a po tváři jí stekla jediná, horká slza. Snad jako další důkaz života.

2 komentáře:

  1. Nutriční hodnota30. listopadu 2008 17:44

    Konec je pouze začátkem něčeho nového, jiného...

    OdpovědětVymazat
  2. ... a bez konců by ani začátky být nemohly.

    OdpovědětVymazat