V sametových záhybech

(http://www.youtube.com/watch?v=tQKCdIQtzy4&feature=related ... dneska si ji k tomu čtení opravdu pusťte, prosím.)

Jsou to čtyři hodiny, co jsem se probudila a venku je už tma.
Je to sedmnáct hodin, co jsem řekla, že se vzdávám.
Tak, ano. Před sedmnácti hodinami jsem to řekla. Otázkou teď je, kdy to udělám. Za kolik hodin, za kolik dní? Kolikrát se do té doby kousnu do rtu, kolikrát polknu doušek horké čokolády?

Víte, já neříkám Sbohem.
Vlastně ano, říkám.
Ale nemyslím to tak.
Vlastně ano, myslím.
Jen to tak nedopadá... jen to dopadá tak, jako bych řekla Zatím.

....

Tohle jsou zvláštní dny. Dny bez záchvatů smíchu a bez nadšeného poskakování. A tím neříkám, že jsou špatné. Nevadí mi, že jsou takové, jaké jsou - jsou jiné. A mají takové být. A je to tak dobře.

Jsou to dny, kdy se procházíte mezi záhyby tmy a hledáte to něco, co se někde v ní třpytí a leskne.

Ano, jako noční procházka potemnělou zahradou. Velikou zahradou zlehka poprášenou sněhem, kde tráva, listy a vločky na nich se stříbřitě lesknou ve světle měsíce... nebo se to možná lesknou slzičky na řasách, nebo hvězdičky. Nakonec asi všechno. Ve všem je ten třpyt. I v korálkových očích unaveného a prokřehlého ptáčka, který se někde v té zahradě schovává...

A v tom lesku je Tajemství. Někde v něm dýchá smysl toho všeho. A vás tolik vábí a láká a tolik si přejete mu rozumět... a tak hledáte. Trpělivě a tiše. V záhybech tmy.

....

Lidé mne přemlouvají mlčením. Těžko říci, k čemu.
A já časem udělám krok. Důležitý a správný. Už teď vím, že mne čeká, kdesi v budoucích dnech nebo nocích... nevím, kdy to bude a nevím, kam ten krok bude mířit. Ale jsem klidná, protože vím, že přijde. Možná, až pochopím Tajemství.

A víte co?

I když jsem řekla, že se vzdávám, neudělám to.

Já počkám. Počkám na úsvit.