Třpytivý podvečerní závoj

(http://www.youtube.com/watch?v=2GhTcX68Y1k)

Olízla jsem lžičku medu a zavřela oči. Nádech. Úsměv.

Tak, zítra se vracím do toho všeho, co znamená slovo škola, a to není jen to učení. Víte, shodou okolností jsem se tam během posledních sedmnácti dnů ukázala dvakrát. Tak je to docela.. událost :-)

Čaj od kamarádky. Hřeje, konejší a povzbuzuje. Nakonec, tak to dělá i ona, že? Nesmírně mne těší chystat milým lidem milá drobná překvapení. Těm, kteří je ocení.

Bude to fajn. Možná to bude trochu náročnější a budu muset oželet pohodlný a příjemný klid, ale to nevadí. Bude to fajn. Tečka.

Všechny ty stonací dny mne zase naučily novým věcem a přinesly mnoho hezkých okamžiků. A za co jsem jim opravdu vděčná, daly další nový rozměr už předtím tolik zvláštním před-usínacím chvílím. Také v těch okamžicích vidíte něco velmi neobyčejného?
Ach, vzpomínám na cestu do Polska a nemůžu se nesmát.

Ani nevíte, jak mne baví to, že nevím, co bude zítra... ó ano, středa, jistě. Ale - co mě potká? Co mě zítra rozesměje? Co mě naplní úžasem? Jaké nečekané situace mě potkají? Kdo bude ten, co mi zítra něčím udělá radost? A čím? Já nevím. A těším se. I když nevím přesně na co.
No, tohle je jedna z výhod těch školních dní, nabízí úplně jiné zážitky než ty klidné stonací, kdy je člověk celý den doma...

Dnešek přinesl mnoho krásných chvilek... a ty na balkóně, ach! Když sluníčko už svítilo šikmo, lidé, co chodili po ulici měli pětimetrové stíny a když zafoukal vítr, mohli jste to cítit. Slunce. Život.
Krásný den.

Těším se na všechny cesty do školy a ze školy, na procházky a cesty na nákup a z nákupu. Těším se na všechny ty chvíle strávené tam venku. Kde člověk může skákat a dupat a smát se nepřiměřeně nahlas.

Ještě jednou namáčím lžičku do medu a olizuji jí...mmm, stejně bych radši nutellu. Zítra. Snad.

Tak, tím končí zpravodajství z mého života, mějte se krásně.

Já se hodlám mít barevně, hodně barevně :-)