Pousmání

Nebo ne. Radši prostě pořádnej úsměv!

Odcházím za přáním z řasy. Za darovanou nutellou snědenou prstem. Za mňoukáním. Za pohlazením po zádech. Za banánovými plátky a pikaíčkem. Za zakvákáním telefonu, které přináší úsměv. Za oranžovo-žlutým střípkem radosti, za osmnáct korun (dívá se na mne z vázičky a je krásný). Za tím, co mě jednou zrujnuje - čokoládou z automatu. S mlékem, prý moc sladkou. Za profesionální dráhou lektorky sovího houkání. Za chutí skákat a za chutí zpívat. Na eskalátorech. Za vzpomínkou na chůzi do sklepa po točitých schodech, na to, jak mě tenkrát jedna z mých dcer zcela zničila. A manžel mě pak doničil tím úsměvem. Za tím, co mi dělá radost, i kdyby stokrát nemělo. Vem to čert!

To je třináct věcí? Já nevím, ještě to bliká.

A když to bliká, tak se to teprve načítá, tak toho bude určitě ještě víc... nepochybuju o tom.

Tak, tam odcházím. A budu tě tam asi potřebovat, víš?

A fajn je, že ještě není na nic příliš pozdě.