(http://www.youtube.com/watch?v=SiKy9UWdYpI&feature=related)
I přes všechno ředění mlékem... příliš, příliš, příliš sladká čokoláda. Už studená.
A v puse sladko, na rtech sladko...
A v srdci... sladko po čokoládě a slano po slzičkách se chytají za ruce, objímají se, a nakonec...splývají a stávají se jedním, jedinou, novou a těžko popsatelnou chutí. Omamnou a silnou.
Ačkoliv - to ještě vůbec není konec.
Ten pocit, ta chuť mi plní tělo, s každým úderem srdce...víc... putuje mi krví.
Husí kůže pod příliš dlouhými rukávy příliš velkého, černého, žinilkového svetru.
A pod kůží... někde hluboko, otvírá se truhlička, dosud ukrytá. A ven vylétají různě velcí a různě barevní motýlci, nesoucí na svých křídlech kapičky... kapičky vzpomínek.
Nechávám je poletovat a občas mi některý z nich přistane na prstu abych si ho mohla prohlédnout.
Nakonec do dlaní svírám toho, jehož vzpomínku ještě nestihl vyšisovat čas, toho, jehož vzpomínka v sobě nese něco, co pomáhá, dodává sílu a přináší úsměv, když je ho potřeba. Toho, jehož vzpomínka je kapičkou čirého štěstí.
Vzdávám se, nechávám se pohltit indigovou barvou jeho křídel a pomalu usínám...
Ve chvíli, kdy vzlétne, ještě se za ním ohlédnu a zeptám se sama sebe...
Je to všechno ještě pravda?
Ale než přijde odpověď, silně mne obejme spánek. Spánek beze snu.
Spánek v indigové mlze.
A já tam byla,byla jsem tam,když sis dělala horkou čokoládu,seděla jsem vedle tebe a vzpomínala,povídala si o tom,co se vše událo a dívala se na Tebe,jak se trochu culíš,jak se schováváš ve vlasech,jak Ti z rukou prostupují barevní motýlci a dotýkají se Tvých tváří...
OdpovědětVymazatTenhle článek popisuje i moje pocity víc, než by se dalo čekat, i když je o něčem úplně jiném. Vzala jsem si z něj to své.
OdpovědětVymazatSladko a slano, motýlci...
všechno zde je tak hořkosladké... se smutným úsměvem a chvěním u srdce pročítám článek po článku a libí se mi tady moc!
OdpovědětVymazat